Státní hrad a zámek Velhartice - místo, jež miloval nejen král Karel s přítelem Buškem, ale i slavný Jan Werich

Ve 14. století patřily Velhartice mezi naše největší a taky nejvlivnější hrady. Jako téměř každý hrad, se i tento nachází na kopci a již přes 700 let z něj shlíží na stejnojmenné město nacházející se pod ním. Toto městečko má běžně pouze 850 obyvatel, ale v sezónu se mění na turisticky velmi vyhledávané místo. A není divu. Návštěvníci, přijíždějící do těchto končin, již z dálky mohou pozorovat pohádkovou scenérii chaloupek a hradu vykukujícího z hlubokých šumavských lesů.

Státní hrad a zámek Velhartice vás vítá
Státní hrad a zámek Velhartice vás vítá
© VitVit 10/2018

Vznik hradu Velhartice

Samotný název hradu napovídá, že by jeho zakladatelem mohl být šlechtic jménem Vilhart, neboť původní název hradu byl Vilhartice. Historici se však spíše přiklánějí k verzi, že jej v roce 1290 založil český pán Bohumil z Budětic. Jeho stavbu ovšem dokončit nestihnul, a tak jej v roce 1318 vystřídal Bušek starší, jenž v dějinách figuruje jako první majitel Velhartic, které obýval spolu se svým synem Buškem mladším. Oba pánové patřili k blízkým přátelům a rádcům nejslavnějšího českého krále Karla IV. Bušek starší byl Karlovým komorníkem a věrným průvodcem po jeho cestách Evropou. Sám král jej ctil jako člověka zkušeného a moudrého. Při tažení Karla IV. do Itálie, Bušek starší umírá a jeho funkce přechází na Buška mladšího, jenž se později stává doslova „pravou rukou“ krále Karla. Byl to právě Bušek mladší, o němž Jan Neruda napsal, že „Král Karel s Buškem z Vilhartic, teď zasedli si k dubovému stolu — ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.“

Část hradního opevnění
Část hradního opevnění
© Václav Štorek 9/2019

Páni z Velhartic

Oba páni Buškové pocházeli z Malého Boru a jejich prvotní přídomek zněl „ze Vzdoun“. Původně nepatřili mezi bohatou českou šlechtu a až po založení nového sídla si začali říkat „Páni z Velhartic“. Navzdory zdání, že život Buška mladšího byl protkán zábavou a bujarým životem, skutečnost byla jiná. Měl na starosti nejen Velhartice, ale také povinnosti vůči králi Karlu IV. V tu dobu nebylo typické, že „řemeslo se dědí z otce na syna“, ale přesto se to v tomto případě stalo. Bušek mladší byl mladému králi neustále po boku. Nejen, že byl jeho průvodcem na zahraničních výpravách, ale staral se i o jeho domácnost a současně byl i členem výkonného orgánu zemského soudu. Král v něj vkládal veškerou svoji důvěru a označoval ho za mistra komory, tedy člověka, starajícího se o královskou kasu. Později ho dokonce jmenoval maršálkem celého královského dvora.

Znak obce Velhartice
Znak obce Velhartice
© neznámý autor 5/2017

Světový unikát aneb kdo se bojí, na most nesmí

Dispozičně patří Velhartice ke zcela mimořádným dílům české hradní architektury. Jejich dominantu tvoří pozůstatky Rajského paláce s protější věží Putnou a obě tyto části jsou propojeny mohutným kamenným mostem se čtyřmi lomenými oblouky. Původně disponoval i střílnami a střechou a byl součástí opevnění hradu. Jeho umístění na skále je raritní a řadí ho mezi světové unikáty. Pozoruhodností je, že tento most, vysoký 10 metrů a dlouhý 38 metrů, nedoléhá ani k jedné ze spojovaných staveb. Z obou konců byl vybaven dřevěnými padacími můstky. Ani jeden z těchto nepříliš bytelných pojítek nikdy nedisponoval žádným zábradlím a tak přejít ve výšce 10 metrů nad zemí lávku dlouhou 3 metry a širokou pouhopouhý metr, chtělo značnou dávku odvahy. Pro zachování určité autentičnosti, jsou i dnes můstky vybaveny pouze bezpečnostními záchytnými sítěmi, aby případně stačily zachytit návštěvníka, jenž by při pohledu z mostku dolů zavrávoral. I když můstky už dávno nejsou padací a jsou daleko bytelnější, než byly ve středověku, nezřídka se stává, že některý z turistů „to prostě nedá“ a vstup na most předem vzdá. Tím se ovšem ošidí o překrásný výhled z mostu na podhradí, městečko Velhartice a malebnou okolní přírodu.

Raritou té doby a tohoto hradu, je i skutečnost, že někdy v průběhu 15. století zde po celých 6 let byly tajně uschovávány české korunovační klenoty i královský poklad. Byl to jev naprosto ojedinělý, neboť není známo, že by se kromě Karlštejna, tyto skvosty nacházely ještě někde jinde.

Most s lomenými oblouky
Most s lomenými oblouky
© Václav Štorek 9/2019
  

Tak co? Dáte to?
Tak co? Dáte to?
© Václav Štorek 9/2019

Kdo byl Martin de Hoeff-Huerta

Začátkem 17. století kupuje hrad španělský dobrodruh a důstojník císařské armády Don Martin de Hoeff-Huerta. S tímto člověkem přichází na Velhartice náboženský fanatismus tvrdě namířený proti všem, jež by měli jiné než katolické vyznání nebo prostě jen tomuto člověku nebyli sympatičtí. Neštítil se žádné podlosti, žádného zločinu. Ve své bývalé domovině býval chudým krejčíkem, ale s příchodem do Čech kradl vše, co mu pod ruku přišlo. Netrvalo dlouho a stal se z něj velmi zámožný člověk, se kterým se vážou i různé příběhy svědčící o jeho nelidskosti.

Výhled z mostu do okolí
Výhled z mostu do okolí
© Václav Štorek 9/2019

O statečném chlapci, jenž nezradil svou víru

Jeden z nich vypráví o tom, jak se mu, při jedné z jeho cest za „rozšiřováním majetku“, připletl do cesty mladík, jenž se ukrýval ve venkovské chaloupce u svých příbuzných. Hlásil se k evangelické víře svých předků a za to se stal terčem šikany a posměchu drsných Huertových kumpánů, jež mu nabízeli, že ho nechají na pokoji pouze v případě, že vstoupí mezi ně a složí katolickou přísahu jejich veliteli. Mladík však odmítal a tak se vojáci rozhodli vše oznámit samotnému Huertovi. Ten okamžitě přikázal mladíka předvést a navrhnul mu jedinou možnost, jak ujít trestu a to, vstoupit do jeho armády. Mladý muž mu řekl, že nikdy nezradí víru svých předků a tak bezcitný Huerta nakázal mladíka tvrdě zmrskat a sám této krvavé podívané přihlížel. Mladý muž svou víru nezradil ani na samém pokraji svých sil. Když vyčerpán bolestí upadl do mdlob nechal ho Huerta vhodit do velhartické hladomorny v domnění, že tam svůj názor určitě změní.

Po týdnu se o tom přišel sám přesvědčit. Přicházejíc k hladomorně, už z dálky slyšel zvuky chlapcovy modlitby. Snad tíhou svědomí či z lítosti nad nevinným mladíkem, ale taky dost možná to byla jen další z jeho intrik, naklonil se Huerta nad hladomornu a řekl mladému muži, že mu za jeho statečnost uděluje milost. Jako důkaz o svých slovech spustil dolů na provaze uvázanou židli a svým posluhovačům řekl, aby chlapce vytáhli. Mladý student, ve zlé předtuše, nabídku prolhaného a bezcitného panovníka odmítl. Ponížený a do běla rozzuřený Huerta dal příkaz, aby odsouzenému s okamžitou platností přestali dávat jídlo a pití. Ještě několik dní se z hradní hladomorny nesla slova chlapcových modliteb. Jeho hlas však postupně slábl, až utichl docela…..

Pohled na dřevěný spojovací můstek, kdysi padací
Pohled na dřevěný spojovací můstek, kdysi padací
© Václav Štorek 9/2019

Tíha černého svědomí

Ve velkém množství stinných stránek života Martina Huerta, se ale přece jen najde i několik dobrých skutků. Roku 1627 nechává tento panovník k Rajskému domu přistavět renesanční zámecký palác, jenž dostal jeho jméno, Huertovo křídlo. Ke konci svého bytí, zřejmě pod tíhou černého svědomí, nechal tento kdysi krutý voják, jenž měl na svědomí desítky lidských životů, zrušit v celém velhartickém panství robotu.

Část renesančního zámku Velhartice, tzv. Huertovo křídlo
Část renesančního zámku Velhartice, tzv. Huertovo křídlo
© Václav Štorek 9/2019

V prosinci 1637 Huerta umírá a pro hrad a celé velhartické panství nastávají roky pomalu spějící k úpadku.  Roku 1653 jej sice přebírají malostranští karmelitáni, ale dlouho je nedrží. V dalších letech se na Velharticích střídá jeden majitel za druhým. Sice je hospodářsky využíván, ale stavebně zanedbáván. Poslední hradní úpravy zde byly provedeny v minulém století rodem Henneberg-Spiegel, jenž vlastnil hrad až do roku 1945, kdy přešel do rukou státu.

Letecký pohled na hrad Velhartice
Letecký pohled na hrad Velhartice
© Krabat77 5/2013

Werichovo údolí štěstí

A jsme u konce našeho povídání. Pokud vás inspirovalo k návštěvě Velhartic, pak splnilo svůj účel. Osobitost a krása nejen samotného hradu, ale i celé okolní přírody vás okouzlí stejně, jako kdysi okouzlila slavného Jana Wericha. Zde si postavil chalupu, která se pro něj a jeho ženu stala druhým domovem. Nazýval to tady „údolím štěstí“. Miloval rybaření a čtení knih, a tak často jej bylo možno zastihnout buď u nedaleké říčky nebo sedícího na zahradě pod košatou vrbou a píšícího nebo čtoucího jednu ze svých oblíbených knih. Byly to právě Velhartice, kde tento výjimečný herec dožil svůj výjimečný život.

© cheva 4/2012"> Werichovo
Werichovo "údolí štěstí"
Tady k této říčce chodíval chytat pstruhy a odpočívat pohádkový pan král
© cheva 4/2012

Výhled na překrásnou přírodu Šumavy
Výhled na překrásnou přírodu Šumavy
© Václav Štorek 9/2019

 

Sdílet

Mohlo by vás zajímat

Schöenbornský letohrádek v Praze zdobí obrázky rozpustilé Venuše

Nezapomenutelné hrady Čech a Slovenska