Po naučné stezce za hrozným Radoušem a nejstaršími dějinami Plzně

Bylo to dávno. Psal se rok 976, když německé vojsko římského císaře Oty II. vytáhlo proti českému knížeti Boleslavu II. Ten se totiž postavil na stranu císařova bratrance a soka, bavorského vévody Jindřicha zvaného Svárlivý, kterého dokonce uvrhli do klatby. Ota II. se proto rozhodl českého panovníka ztrestat. Vojenské oddíly, v jejichž čele stál císařův příbuzný hrabě Godfrid, prošly hustými hraničními hvozdy a stanuly před opevněným hradištěm zvaným Plzeň.

Obyvatelé kraje měli dobré zprávy o blížícím se nepřátelském vojsku a včas se ukryli i se svým dobytkem za bezpečnými hradbami hradiště. To stálo na návrší, které příkrými srázy spadalo k řece Úslavě. Císařské vojsko našlo jen opuštěnou krajinu. Byl parný letní den a Němci nepozorovali žádný život ani na hradišti. Snad se domnívali, že obránci před nimi zbaběle uprchli, a proto se rozhodli, že se ve vedru osvěží koupelí v řece. Šat i zbroj bezstarostně zanechali na břehu, ale když byli v nejlepším, z brány hradiště se náhle vyřítili čeští bojovníci a překvapené nepřátele pobili. V boji zahynul i velitel Godfrid. Ti z německého vojska, kterým se podařilo z bojiště uprchnout, přinesli císaři zprávu o drtivé porážce a Thietmar neboli Dětmar, merseburský biskup a kronikář, ji v letech 1014-1018 zaznamenal do své kroniky. Díky němu tedy víme, že hradiště Plzeň existovalo již ve 2. polovině 10. století.

Císařské vojsko Oty II. však nepřišlo k dnešní Plzni, nýbrž k hradišti, které leželo poněkud dále na jihovýchod na návrší nad řekou Úslavou, nyní zvaném Hůrka. Tehdy to byla pohraniční přemyslovská pevnost střežící nejen území pod vládou Boleslava II., ale i prastarou obchodní stezku do Bavor. A již tehdy před hradištěm stál kamenný okrouhlý křesťanský kostelík zasvěcený sv. Petrovi. Dnes víme, že již v 8. století bylo na tomto místě slovanské hradiště, které bylo v 10. století nahrazeno přemyslovským, jehož význam stále rostl. Pod hradištěm na obou březích řeky vznikla osada, která měla v 11. století dokonce vlastní mincovnu. Vyrostlo tu významné církevní středisko s celkem osmi kostely, jak se dozvídáme z listiny krále Přemysla Otakara II., který v roce 1266 pověřil jejich správou klášter v Chotěšově. V té době se však již naplno projevila nevýhodnost polohy místa, neboť sevřené údolí Úslavy bránilo dalšímu rozvoji královského města. Bylo proto rozhodnuto založit ho nově na jiném místě. Lokátor Jindřich, který byl roku 1295 pověřen, aby vhodné místo našel, svému řemeslu rozuměl. Nešel daleko, jen k soutoku řek Mže a Radbuzy, a u osady Malice vyměřil velké čtvercové náměstí s moderní pravoúhlou sítí ulic. Do nové Plzně se brzy přestěhovala správa území a z městečka pod pozvolna opouštěným hradištěm se stala Stará Plzeň, od roku 1442 nazývaná Starý Plzenec.

Význam Starého Plzence stále klesal, takže v 18. století to byla pouhá ves. Teprve roku 1845 dosáhla opět povýšení na městečko neboli městys a v roce 1902 se stala městem, na které jako vzpomínka na starou slávu shlíží z někdejšího hradiště nejstarší ze tří dosud stojících kostelů, rotunda sv. Petra, a z protějšího kopce královský hrad Radyně. V roce 1871 byl v tehdejším městečku založen pivovar, který byl roku 1942 nahrazen vinařským závodem. Ten dnes patří společnosti Bohemia Sekt a proslavil město výrobou šumivých vín. Od roku 1976 spojuje ta nejpamátnější místa kolem Starého Plzence okružní naučná stezka. Staroplzenecká naučná stezka nás také povede po celé trase tohoto výletu.

Výlet zahájíme na Masarykově náměstí, kde je turistický rozcestník Starý Plzenec-nám. (49.6978169N, 13.4729825E).  Hornímu okraji náměstí dominuje mohutná stavba školy, v jejíž blízkosti stojí klasicistní radnice z roku 1845. Nad radnicí je odstavná plocha, kde můžeme zaparkovat (příjezd z Radyňské ulice), pokud to nebude možné blíže rozcestníku. Na protější straně náměstí stojí kostel sv. Jana Křtitele, původně založený jako předrománský snad roku 1003 knížetem Jaromírem. Později prošel dlouhými gotickými přestavbami a po zchátrání byl zachráněn po roce 1561 renesanční úpravou za vlády rodu Kokořovců. Právě u toho kostela najdeme začátek Staroplzenecké naučné stezky. Po značce v podobě zelenobílého čtverce zamíříme náměstím dolů k mostu přes Úslavu, společně s námi jde i naučná stezka Stará Plzeň a kupci. Hned za mostem se trasy naučných stezek dělí. Ta naše odbočí vpravo a vede k rozcestí Malá Strana. Jen několik kroků stranou zůstává na Malé Straně kostel Nanebevzetí Panny Marie, druhá nejstarší zdejší stavba. Kostel podle pověsti založil roku 992 pražský biskup Vojtěch při svém návratu z Říma. Stavba s dosud zachovanými částmi románského zdiva byla přestavěna roku 1351 goticky a v roce 1554 renesančně.

Naše stezka se u rozcestníku, kde se obě stezky opět spojí, stočí vpravo a začne výrazně stoupat na návrší Hůrka. Pro ty, pro něž je stoupání obtížné, je tu naštěstí řada laviček. Stoupání však není dlouhé a brzy se před námi objeví první cíl. Ve stráni se totiž před námi objeví osamělý kostelík, rotunda s apsidou. Je to nejstarší dosud stojící stavba západních Čech. Stála již v roce 976, vznikla tedy zřejmě ve 2. polovině 10. století a byla zasvěcena sv. Petru. Je tu rozcestník Hůrka-rotunda.

Rotunda je stavba z křemencových kvádříků v předrománském, tzv. otonském slohu. Tento sloh byl nazván podle zakladatele římskoněmecké říše Oty I. Velikého, od r. 936 německého krále a od roku 962 římského císaře. Rotunda byla zaklenuta pouze v apsidě, tedy výklenku určeném pro oltář, samotná loď měla vždy jen dřevěný trámový strop. Stavba stála ještě před hradištěm a kolem býval hřbitov. Po opuštění hradiště chátrala a v 16. století byla již částečnou zříceninou. Záchranou pro ni byl rod Kokořovců, který původně královské zboží koupil roku 1561 a zasloužil se o obnovu řady historických staveb. Tehdy byla rotunda dostavěna do původní podoby materiálem z jiných staveb, dostala renesanční portál a byla nově zasvěcena apoštolům Petru a Pavlovi. V původní předrománské podobě je zachována apsida včetně okénka a nejnižší část zdiva nad základy. Roku 1785 byla stavba určena ke zboření, ale nakonec byla využita jako sklad střelného prachu. Od roku 1920 je majetkem města Starý Plzenec, byla opravena v letech 1924 a 1975 a nyní je v letní sezóně jednou měsíčně zpřístupňována veřejnosti.

Od rotundy cesta dále stoupá. Na vrcholu stoupání najdeme další z informačních panelů naučné stezky. Dochované valy dosvědčují, že jsme v místě někdejšího hradiště. Na hradišti stával románský kostel sv. Vavřince z 11. století, který byl v 16. století přestavěn a udržován ještě v 18. století. Roku 1818 však byla jeho střecha i s krovy stržena ničivou vichřicí a zdivo stavby bylo rozebráno obyvatelstvem. Při průzkumu v letech 1920-1921 byly základy odhaleny a konzervovány. Nyní jsou obrysy stavby v terénu vyznačeny a zůstávají po levé straně stezky. O něco dále uvidíme ještě základy další svatyně odkryté rovněž v roce 1921. Jde o kostel sv. Kříže z 12. století (49.7046992N, 13.4793028E), svými rozměry větší než kostel předchozí, který stál již za hradištěm a byl patrně součástí dvorce purkrabího. Tato stavba zanikla mnohem dříve, poněvadž v 17. století již není zmiňována.

To jsme však již minuli vrchol Hůrky. Za zbytky základů kostela sv. Kříže se trasy stezek dělí. Naše Staroplzenecká vede pravou větví, která se asi po 300 m na okraji lesa lomí vpravo a klesá k turistickému rozcestí V Dubcích. Tam se opět stočí vpravo a vede pod příkrou Černou strání, která je od roku 1990 chráněna jako přírodní památka, neboť jde o významné naleziště zkamenělin prvohorní fauny. V Podhradní ulici na okraji Starého Plzence se trasa zlomí ostře vlevo téměř do protisměru a sejde k břehu Úslavy. Její břeh značka sleduje do historické vsi Sedlec, která je nyní městskou částí Starého Plzence.

Tato ves byla od 16. století proslulá zpracováním železné rudy, které tu zavedli Kokořovci a roku 1578 vybudovali první hamr. Nejprve však při průchodu vsí mineme kapličku z roku 1904, která je součástí požární zbrojnice a za ní se skrývá i hasičské muzeum. Potom mineme turistický rozcestník Sedlec a brzy nato uvidíme po pravé straně průmyslový areál v místě bývalých železáren.

Od 17. století stála v Sedlci vysoká pec, kterou zásobovaly doly z Rokycanska i okolní malé šachty. Výrobu rozšířili Černínové, kteří panství koupili roku 1710, ale o největší slávu železáren se zasloužili jejich dědici Valdštejnové po roce 1816. Díky velmi schopným inženýrům tu byl vyroben jeden z prvních parních strojů a vyváželo se odtud litinové nádobí i umělecké plastiky. V roce 1859 Valdštejnové založili pobočku železáren v Plzni, jejíž vedení svěřili Emilu Škodovi. Sedlecké železárny tak stály u zrodu pozdějších věhlasných Škodových závodů. Informační panel nás upozorní na památku z doby začátků valdštejnských železáren. V nepřístupném průmyslovém areálu dosud stojí věžovitá novogotická stavba tzv. kychty z počátku 19. století, sloužící ke vsádce rudy do vysoké pece. Dobře ji uvidíme i ze silnice.

Blížíme se opět k řece Úslavě. Po levé straně silnice před jejím břehem leží Starý rybník, který je od roku 1948 přírodní památkou chránící společenstva vzácných rostlin a živočichů. Spolu se sousedním Novým rybníkem byl původně vybudován jako zásobárna vody pro provoz sedleckých železáren. Těsně před břehem řeky vidíme vpravo pomník Americké armádě a proti němu pomník obětem 2. světové války.

Když přejdeme most, začne trasa stezky zvolna opět stoupat okrajem Starého Plzence. Ve vilové čtvrti nás zaujme další zastavení u tzv. Radoušovy skalky (49.6896050N, 13.4783783E). Je to nevelký zbytek buližníkového suku, jehož větší část byla v minulosti odtěžena lomem. Nyní je kolem hezky upravený malý parčík. Pojmenování skalky je novodobé a dali jí ho místní obyvatelé. S tím jménem se však setkáme častěji a je proto třeba si říct, kde se vlastně vzalo.

Radouš je postava z pověsti, která se vypráví v mnoha variantách. Jedna z nich říká, že se narodil jako syn zemana, který žil s manželkou v neustálých hádkách a zemanka pojala přání pomstít se muži tím, že mu porodí obzvlášť ošklivé dítě. Přání se jí splnilo. Když se Radouš narodil, měl šišatou hlavu s kozlí bradou, oslíma ušima a místo zubů kančí tesáky. Zeman měl již kupu dětí, ale Radouš mezi ně nesměl a starala se o něj jen stará chůva. Odloučením velmi trpěl, celé dny se toulal sám po lesích a umínil si, že odejde z domu, jen co trochu dospěje. Svůj úmysl také splnil. Jednoho dne se ztratil a nikdo kromě chůvy ho nepostrádal.

Radouš se vydal nazdařbůh směrem, kterým šlo slunce. K večeru přišel pod vysoký kopec a u studánky tam našel spícího pocestného. Vedle něj ležela naditá kabela a Radouš měl hrozný hlad. Pocestný spal tvrdě. Radouš tedy popadl kabelu a vyběhl až na vrchol kopce zvaného Radyně. Tam kabelu otevřel, ale místo jídla v ní našel jen starou knihu. Knihu nikdy neviděl a číst neuměl, ale zaujaly ho podivné obrázky. Otočil několik listů a v tom se před ním objevili podivní skřítci k jeho službám. Teprve teď se Radouš dozvěděl, že ta kniha je kouzelná. Kolik listů otočí, tolik se objeví skřítků a splní mu jakékoli přání. Otočil tedy všechny listy a celé armádě skřítků poručil, aby mu na kopci postavili pevný hrad a v něm chtěl plno jídla, pití, peněz a zařízených komnat. Než padla tma, skřítci byli s prací hotovi. Uklonili se a sdělili mu, že je může opět kdykoli otevřením knihy přivolat.

Radouš byl hradem okouzlen, ale za několik dní mu samotnému bylo smutno. Otevřel knihu a přál si, aby mu skřítci obstarali koně. V okamžiku stál kůň na nádvoří, ale skřítci ho varovali, aby na hrad nepřivedl nikoho z lidí, protože kniha by ztratila kouzelnou moc. Radouš už však téměř neposlouchal a vyjel z nádvoří pod hradní vrch. V první vsi zastavil před hospodou a poručil si dobré jídlo a pití. Cinkal zlaťáky a tak byl i ošklivec váženým hostem.

V hospodě se Radoušovi zalíbila dcera hostinského a tak jí nabídl, aby se stala paní na jeho hradě. Dívka neodolala vidině bohatství a s Radoušem odešla na Radyni. Tam teprve viděla, že tu není žádné služebnictvo a na všechno bude sama. Z dobře uzamčeného hradu však odejít nemohla. Nezbylo jí než se starat o domácnost a hradní hospodářství a když se naplnil čas, porodila Radoušovi dítě. Bylo mu podobné k neuvěření, kozlí brada, oslí uši i kančí tesáky. Když ho Radouš uviděl, v záchvatu vzteku dítě i ženu uškrtil a vhodil do hladomorny. Několik dní bloudil bezcílně po hradě a pak znovu vyjel do kraje. Jel na jinou stranu a v nedaleké hospodě nalezl mladou služebnou, která také podlehla Radoušovu bohatství. Historie se opakovala, dívka i se svým ošklivým dítětem skončila na dně hladomorny. Tak se to v různých obměnách opakovalo ještě čtyřikrát. Teprve sedmá dívka, kterou Radouš požádal o ruku, nebyla tak oslepena bohatstvím. Byla to dcera zemana a vymínila si, že s ní na hrad pojede také čeledín s vozem, protože Radouš na koni nemohl odvézt truhlici s její výbavou. Protože se mu dívka velmi líbila, nerad nakonec souhlasil. Pak se všechno opakovalo. Dívka se starala o domácnost, zatímco čeledín pečoval o koně a stáj a ve volných chvílích se potuloval po celém hradě. Přitom také nalezl na dně věže mrtvé ženy s dětmi a všechno oznámil své paní, která už byla také v očekávání. Společně tedy vymysleli lest. Jednoho rána Radoušovi žena oznámila, že musí zajet k rodičům pro kolomaz, protože je třeba namazat kola od vozu, a že se do večera vrátí. Kdysi kouzelná kniha se už dávno někde ztratila, Radouš tedy mrzutě souhlasil a příšerně skřípající vůz vyjel z brány. Dívka skutečně dojela k rodičům, ale hned se také vydala za králem. Řekla mu o Radoušových zločinech a král vypravil ke hradu vojsko, aby rytíře přivedlo k soudu. Vojenský oddíl přitáhl na Radyni, ale hrad nikdo nebránil. Nenašli v něm živou duši a Radouše od té doby nikdo neviděl. Jen několik venkovských stařenek se dušovalo, že ho zahlédli v lese jako přízrak se skřípajícím kolečkem plným kolomazi.

Radoušův hrad už dávno nestojí. Na vrcholu Radyně je jiný hrad, tentokrát královský. K posílení panovnické moci v tomto kraji ho nechal postavit císař Karel IV. v letech 1356-1361. Hrad dostal na císařovu počest název Karlskrone, ten se ale neujal a říká se mu zásadně podle vrchu, na němž byl vybudován. Už po husitských válkách však hrad z majetku královského přešel do vlastnictví šlechty. Ta měla v kraji pohodlnější sídla a opuštěný hrad chátral. Teprve v roce 1818 Valdštejnové podle romantické módy nechali opravit hradní věž a na vrcholu zřídit rozhlednu. Jejich dílo však zničil roku 1886 požár. V roce 1920 koupilo zříceninu město Starý Plzenec, nechalo zabezpečit zdivo, hrad zpřístupnilo turistům a pod ním vznikla výletní restaurace U Radouše. Typická hranatá silueta hradu na vysokém kopci (567 m n. m.) se stala symbolem kraje na jih od Plzně.

Právě na hrad Radyni nás dále povede značka naučné stezky. Stále stoupá okrajem města a u turistického rozcestí Pod Výrovnou, kde křížíme silnici, se k nám přidá ještě značka žlutá. Zanedlouho potom opustíme zástavbu a vytrvale stoupáme lesem. Na rozcestí zvaném Březová mýť přijde ještě zleva červená a půjde také s námi, ale jen na vrchol hřebenu. Tam se u rozcestníku Radyně-zříc. odpojí a my dojdeme ke skále, na níž zřícenina hradu stojí.

Hrad Radyně má zajímavou stavební dispozici. Obdélný palác je sevřen mezi dvěma věžemi, z nichž hlavní je hranolová a dodnes vyčnívá z hmoty stavby. Druhá věž na opačném konci je podkovovitého tvaru, ale pohledově zaniká, protože je snížena na úroveň paláce. Z mohutné stavby se prakticky zachovalo jen obvodové zdivo obklíčené příkopem. O zříceninu pečuje stále spolek ze Starého Plzence a v období turistické sezóny ji včetně věže zpřístupňuje veřejnosti.

Od hradu trasa naučné stezky i žlutá značka společně klesají opačnou stranou kopce, ale jen chvíli. Brzy se na rozcestí Pod Radyní žlutá odpojí a značení naší naučné stezky vede samostatně vpravo k další zajímavosti. Zanedlouho přicházíme k přírodní památce zvané Andrejšky (49.6881983N, 13.4585172E). Je to asi 300 m dlouhý pás buližníkových skal chráněný od roku 1975, který se táhne lesem po svahu Radyně na rozloze 2 hektarů. Od rozcestníku Andrejšky-skalní masiv nás stezka vede podél zarostlého skalnatého hřebínku a brzy potom vyjdeme z lesa.

Klesáme po naučné stezce západním okrajem Starého Plzence, překřížíme plzeňskou silnici a pokračujeme k železniční trati, před níž najdeme při cestě studánku U Bětušky, upravenou v roce 2018. Za podchodem železnice se stezka stočí obloukem vpravo a vrátí se k trati, kterou budeme sledovat.

Po levé straně uvidíme osamělou sochu sv. Blažeje. Je to jediná připomínka původního stejnojmenného kostela, který vznikl v 11.–12. století. Byl několikrát pobořen a znovu obnoven. Při kostele bydlel poustevník, který se o něj staral. V r. 1785 byl kostel uzavřen a za vlády Josefa II. prodán a zbořen.

Trasa naučné stezky nás zanedlouho dovede opět ke kostelu sv. Jana Křtitele na Masarykově náměstí ve Starém Plzenci, z něhož jsme vyšli. Mírně náročná vycházka se stoupáním na Hůrku a Radyni měřila necelých 13 km.

 

 

Použité zdroje: