Ostrava černá, děvucha věrná aneb jak to všechno začalo

Mnohým z nás se při vzpomínkách na Ostravu minulého století vybaví její zvláštní obraz. Tak jako v jiných městech tvoří panorama věže kostelů, v Ostravě to bývaly věže těžní, komíny a vozíky s uhlím. Zatímco město žilo běžným životem se všemi radostmi i starostmi, dole pod jeho povrchem jezdily kombajny, duněly vrtačky a pneumatická kladiva. Spousta tátů od rodin fáralo den co den do útrob země, kde odváděli pro stát důležitou a velmi zodpovědnou práci, na kterou byli náležitě hrdí.

Ostrava, důl Hlubina, ve kterém se těžilo v letech 1857 až 1992.
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/

Začátek a konec těžby uhlí na Ostravsku

Vůbec první těžba v tomto kraji začala v Petřkovicích v 18. století. Tehdy se ročně vydolovalo cca 120 tun uhlí. Největší boom pro ostravskou těžbu znamenal rok 1980, kdy státní podnik Ostravsko-karvinské doly (OKD) zaměstnával již na 100000 lidí a jeho roční produkce dosahovala 25 milionů tun uhlí. OKD tehdy patřilo k jedné z největších a taky nejvýdělečnějších společností v naší zemi.

Razicí a dobývací práce probíhaly zpočátku výhradně ručně nebo pomocí trhavin. Až ve 20. století se začalo se zaváděním mechanizace, jako např. razicích kombajnů, nakladačů, brázdících strojů, pluhů či škrabáků. Přesto kvůli vysokému procentu nízkých slojí, mnohdy „vysokých“ pouhopouhých 40 cm, stále činil podíl ručních prací při těžbě až 50%. Ostravské uhlí bylo převážně koksovatelné až antracitické, tedy uhlí nejvyšší kvality. Nevýhodou ovšem byly již zmíněné složité úložní podmínky, tudíž vyšší náklady na těžbu. To byl později taky jeden z hlavních důvodů útlumu těžby. Po převratu, v roce 1989, zrušila nová vláda státní podnik OKD. V roce 1991 vznikla akciová společnost OKD s jediným akcionářem, kterým byl stát. Tato doba byla počátkem konce ostravských uhelných revírů. Následně proběhlá kuponová privatizace tento fakt ještě urychlila. Postupně skončila těžba v dolech Jan Šverma, Heřmanice, Julius Fučík i dalších. Kronika uhelné Ostravy dopsala svou definitivně poslední stránku v roce 1994 uzavřením posledního z dolů, dolu Odra. Za více než 200 let se na Ostravsku vytěžilo na 450 milionů tun černého uhlí. A pak byl konec.

Důl Hlubina s koksovnou je od roku 2002 národní kulturní památkou ČR
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/

Zdař Bůh!

Některé z dolů byly zasypány, mnohé těžní věže zmizely. Naštěstí část těžebního areálu je dnes památkově chráněna a slouží jako připomenutí hornické minulosti, bez níž by Ostrava nebyla nikdy průmyslovým centrem Rakouska-Uherska ani ocelovým srdcem socialistického Československa.

Za 135 let svého provozu poskytl Důl Hlubina celkem 47 milionů tun uhlí.
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/

Severomoravské hornictví dnes

Dolování uhlí ještě pokračuje na Karvinsku v jižní části Hornoslezské uhelné pánve. Všechny vrty jsou hlubinné, mnohdy sahající přes jeden kilometr pod zemský povrch. Vlastníkem šachet je společnost New World Resources, jíž spolumajitelem je Zdeněk Bakala. V současné době firma zaměstnává 13000 lidí.

Hornické muzeum

Vraťme se ještě jednou k hornickému muzeu s názvem Landek Park, které je v současné době největším muzeem v ČR. Svůj název dostalo podle umístění. Nachází se v Ostravě-Petřkovicích pod vrchem Landek. Součástí muzea je i Důl Anselm, jenž býval nejstarším štolovým dolem na celém Ostravsku.

 

Říká se, že „kdo minul Landek Park, minul i Ostravu“. Při návštěvě hornického muzea se stanete na 2 hodiny horníkem. Budete mít možnost zažít to, co zažívali naši tátové a dědové. Na vlastní kůži si vychutnáte pocit od příchodu na šachtu, převlékání do hornického oděvu (do tzv. fáraček) v historických řetízkových šatnách, které jsou dnes už k vidění snad jen ve filmech pro pamětníky. Sfáráte těžní klecí do dolu, kde se originálním vozíčkem, nazývaným „manšafťák“, projedete důlními chodbami.

Řetízkové šatny – každý horník měl přidělené dva řetízky. Jeden pro čisté civilní oblečení, druhý na špinavý hornický oděv
Zdroj foto: pixabay.com, autor: PetraPbass

Svatá Barbora – ochránkyně havířů

Pro toho, kdo toto nikdy nezažil, je to jedinečný zážitek. Ale přece jen se tam, hluboko pod zemí, jen málo komu nesevře srdce úzkostí. Bát se ale nemusíte. Vždyť i zde, jako v každém z dolů, najdete improvizovaný pomníček patronky všech havířů, svaté Barborky.

Uhlí, co je vlastně uhlí a kdo jej našel?

Pokud bychom chtěli slovníkovou odpověď na to, co je to uhlí, řekli bychom, že je to „komprimovaná směs prostorových bio-geo-polymerních sítí aromaticko-alicyklického charakteru s heterostrukturami, s nízkomolekulární fází vázanou v pórech uhelné hmoty a minerálních látek“.

Jinými slovy je uhlí fosilní (tedy zkamenělé) palivo s vysokým obsahem uhlíku a vápníku. Od jeho objevení uplynulo již přes 250 let, přesněji to mělo být v roce 1763.

Důl Anselm je 622 metrů pod zemí.
Pixabay.com, autor: hangela

Pověst o tom, jak kámen začal hřát

Stará hornická pověst vypráví, že kdysi dávno žil, ve dnešní Slezské (tehdy ještě Polské) Ostravě, kovář Jan Keltička, jenž zde měl skromnou, malou chaloupku a vedle ní podkovářskou dílničku. No, slovo „dílnička“ je trošku nadnesené. Spíš to byl chatrný, děravý přístřešek, kryjící výheň a kůlnu s nářadím. Doba byla zlá, řemeslu se příliš nevedlo a pro kováře bylo velmi těžké uživit všechny hladové krky, jež doma na něho čekávaly.

 

Jednoho dne, kdy už Keltičkovi došlo i dřevo na otop, se rozhodl, že zajde se svým tovaryšem do údolí Burňa a vyseká divoce rostoucí pláňky, aby bylo co přikládat do kovářské pece. Vzali tedy pily a sekyry a vydali se podél toku Ostravice až pod slezskoostravský kopec. Byl červen, žhavé slunce osvětlovalo pískovcové stráně tak jako málokdy.

 

Najednou si kovář všiml, že místy z pískovců vystupuje něco černého. „Co to jen může být?“, pomyslil si. Když pokáceli první pláňku a dobývali pařez ze země, uviděli oba muži, že půda pod plánicí je složena ze samých černých kamínků.

 

Zvony na kostele zrovna vyzváněly pravé poledne, kdy si kovář uvědomil, že je čas k obědu. Mladý tovaryš rozdělal na poli ohýnek. Přiložili do něj kousky dřeva a několik vykopaných černých kamenů. Chtěli si rychle ohřát oběd, než všechno dřevo shoří. Ale světe div se, plamen po chvíli zesílil. Černé kameny od ohně chytily a hořely i tehdy, kdy dříví už bylo dávno shořelé.

Polská (dnes Slezská) Ostrava, místo objevení černého uhlí
Zdroj https://commons.wikimedia.org

Historka o černých hořlavých kamíncích se rychle roznesla po okolí. Lidé kamenům začali říkat „uhlíky“, později „uhlí“, vykopávali je a topili s nimi. Kovář Keltička později pozemek prodal těžařům a do své smrti spokojeně žil v kovárně na břehu řeky Ostravice, na místě, na němž před časem objevil uhlí, čímž způsobil nebývalý rozvoj doposud zcela bezvýznamného města.

V této ulici stávala Keltičkova kovárna. Dnes je zde muzeum připomínající počátky hornictví na Ostravsku.
Zdroj https://commons.wikimedia.org

 

Sdílet

Mohlo by vás zajímat