Chcete se stát boháči? Přesně za půl roku vydá hrad Sion svůj poklad!

Hrad má velmi zajímavou historii a cesta k němu vede okouzlující přírodou. Místními lesy se rád toulával i spisovatel Josef Kajetán Tyl a právě zdejší příroda mu byla inspirací k napsání slov písně Kde domov můj.   

Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách

Cesta na hrad začíná v obci Malešov a před námi je 4,5 kilometru nepříliš náročné procházky. Pokud byste sešli z cesty, vodítkem ke hradu vám může být říčka Vrchlice. Poslední fáze trasy naší fyzičce sice trošku zabrat dá, ale co by to byl za hrad, kdyby nestál na skalnatém kopci. Nahoře nás čeká obraz přírodní scenérie pozůstatku středověkého hradu značně prorostlého náletovými rostlinami. Přicházíme k zídce lemující jeho trosky. Jde o původně obrannou záležitost, tzv. zemní dělostřeleckou baštu, jež je nejstarší stavbou tohoto druhu u nás. Je čas k odpočinku, proto na ni usedáme a znaveni procházkou se lehce zasníme.

Kde se vzal, tu se vzal, najednou tu stál

Píše se rok 1426 a právě zde, na místě opuštěného hradiště, si nechává Jan Roháč z Dubé vystavět sídlo, kam se bude moci na stará kolena pokojně uchýlit. Dává mu název Sion, což je výraz převzatý z bible. V překladu znamená něco jako „tvrz“. Jenže člověk míní a osud mění… Hrádek by mohl mít ledajaký přídomek, jen ne pokojný. Ale pojďme hezky od začátku.

Poslední hrdina husitské revoluce

Jan Roháč z Dubé byl jedním z posledních představitelů husitského hnutí a také nejbližším straníkem Jana Žižky z Trocnova. Za svůj život se účastnil mnoha bitev a díky nim nabyl velkého jmění. V mládí se živil loupežnickým řemeslem, ale i tak se dokázal později stát táborským a později i čáslavským hejtmanem. V době, kdy si stavěl Sion, se rozhodl skoncovat s politikou, aby se mohl plně věnovat svému novému obydlí. Pro hluboce věřícího husitu, měl Sion představovat místo, kde bude nekompromisně uplatňován Boží zákon jako jediná cesta ke spáse. Nakonec byl úděl pevnosti zcela jiný.

Hrad již od svého vybudování měl několik slabin. Více než pevnost s důmyslně promyšleným bezpečnostním systémem, šlo o reprezentativní záležitost, jejíž poloha spadala sice do nádherného prostředí, ale pro případ obležení, to nebylo nic platné. Hrad navíc ani neměl zdroj pitné vody.  V husitovi se ovšem výbojná krev nezapřela. Z původních plánů trávit na hrádku klidné stáří, sešlo a místo toho byl Sion využíván Roháčem k různým záškodnickým tahům proti svému králi. A dějiny dokládají, že to nebyl žádný svatoušek! Jeho prostořekost si nakonec proti sobě popudila celý kraj.

Konec hradu Sion

Roku 1437 došla králi Zikmundovi Lucemburskému, synovi Karla IV., trpělivost. Poslední kapkou do ohně prý bylo, že mu Roháčova družina ukořistila stádo volů a zásilku uherského vína k tomu. Král vyslal k hradu své vojsko. Obléhání nebylo však jednoduché. Zkušený vojevůdce se bránil, jak se dalo. Týdny a měsíce utíkaly. Když už bylo králově armádě jasné, že přímou střelbou z útočných věží, to nepůjde, zvolili lstivou strategii. Začali hloubit pod hradem příkop, schovaní v kouřové cloně. Tato lest dobyvatelům nakonec vyšla. Prorazili hradby a dostali se dovnitř hradu. Jan Roháč údajně právě obědval, kdy jeho i bezmála dalších 60 bojovníků královská armáda zatkla. Přemožitelé z hradu pobrali, co se dalo a nakonec jej zapálili.

Statečný Roháč se bránil až do samotného konce. Když jej vláčeli nemytého, nečesaného, otrhaného, a několikaměsíčním bojem zcela vyčerpaného na císařský dvůr, pod tíhou těžkých okovů stál sotva na nohou. Dobové zvěsti však tvrdí, že tak moc nenáviděl svého panovníka, až prosil, aby mu vypíchli oči, jen aby se na něj nemusel dívat.

Smrt Jana Roháče z Dubé

V tu dobu Praha oslavovala zdolání rebela a zvonění všech kostelních věží zvěstovalo velké Zikmundovo vítězství. Roháč byl dovlečen až na Staroměstskou radnici a tam byl podroben útrpnému právu. Středověk se s trestanci nijak nemazlil. Smrt, jež následovala po nelidském mučení, byla pro něj vysvobozením.  Tři dny po dobytí Sionu byl Jan Roháč oběšen údajně na zlatém řetězu spolu s dalšími svými spolubojovníky. Mimořádně krutá poprava čelního husitského hejtmana svou brutálností Zikmundovu pozici velmi oslabila.

Sionský poklad a návod, jak jej získat

Dobyvatelé hradu, hledající co by si odtud mohli odvézt, si však úspěšně nevedli. Obezřetný Jan Roháč svůj nemalý majetek stačil včas ukrýt. Říká se, že na skalnatém výčnělku u hradní zdi stojí stará bříza a v její blízkosti má být poklad zakopán. Údajně je tam dodnes a není lehké se ho zmocnit. Mnoho lidí se již o to bezúspěšně pokusilo.  Málokdo totiž zná ten správný postup.

► Vy, naši čtenáři, máte ovšem štěstí. Jako poděkování za to, že jste dočetli až sem, vám ten postup prozradíme.

Tady je:

1. Na inkriminované místo je potřeba přijít na Květnou neděli. To ovšem samo o sobě nestačí. Musíte mít štěstí v tom, že zde spatříte tři osoby, jež bývaly věrnými Roháčovými spolubojovníky. Tím to ovšem nekončí……
2. Podruhé se sem musíte vypravit na Zelený čtvrtek. Pokud se vám tu zjeví dva duchové, vaše šance na úspěch se podstatně zvýší. Zbývá den třetí……
3. Tím dnem musí být Velký pátek a zjevení třetího ducha, jenž vám prozradí, kde máte poklad najít. To, co se vám bude jevit jako nic neříkající máchání rukama, bude důležitým ukazatelem, kde přesně se poklad nachází. A teď veliký pozor! Kolik pohybů rukou, tolik kroků k pokladu. Počítejte přesně. Stačí chyba a nenajdete nic.
   
   Ještě zbývá splnit úplně poslední podmínku a tou je, že vás nesmí absolutně nic prozradit, nikdo vidět, váš dech musí být neslyšitelný, pohyby neznatelné. A kopat musíte pouze do Slunce západu.
   
   

Ptáte se, co se stane, když to nestihnete? Tak to bude docela malér. Bude vám sice umožněno se dostat přímo k pokladu, neboť vás k němu zatáhnou duchové, kteří ho hlídají, jenže vy tam budete muset o samotě setrvat tak dlouho, než se objeví další odvážlivec, jenž se o hledání pokladu pokusí. Ovšem nesmí to být dříve než za rok.

Informaci o tom, jak moc je toto místo zaplněno kostrami těch, co se o to již pokusili, ovšem pověst neuvádí……

Po Roháčově smrti připadl rozbitý hrad novému českému králi Albrechtovi, jenž byl zetěm Zikmunda. Dlouho jej však neměl. V dalších letech a staletích prošel hrad spoustou dalších rukou, ale jeho sláva už byla tatam. Rok 1581 byl rokem poslední písemné zvěsti o tomto hradě a už v tuto dobu se začínal rozpadat a postupně měnit v rozvaliny.

A to je ta krásná země, země česká, domov můj!

I přesto, že hrad Sion nepatří mezi notoricky známé hrady, je pro historii naší země velmi významný. Právě zde se totiž uzavřela jedna podstatná kapitola našich dějin.  Až budete procházet touto zříceninou, vzpomeňte si, jak nelehce se žilo v době husitů, Jana Roháče a vrcholícího středověku.

► Tak na shledanou na Sionu v Květnou neděli ……