Za výhledy do okolí české hranice – Luž neboli Lausche

Lužické hory jsou malebné, ale nemohou ohromit nadmořskou výškou. Jejich nejvyšší vrchol nedosahuje výšky ani 800 metrů nad mořem a přesto mu patří jedno prvenství. Je to totiž nejvyšší bod na celém německém území na východ od Labe. Pohoří tvořilo historickou hranici mezi Čechami a Horní Lužicí, která byla v letech 1329-1635 součástí zemí Koruny české. Poté zástavou splynula s kurfiřtstvím saským.

Název Lužické hory nese nevelké pohoří při pohledu z jihu, tedy z české strany. Při pohledu z opačné strany je používán název Zittauer Gebirge, česky hory Žitavské. Jejich nejvyšší vrchol (793 m n. m.) vyčnívá nad krajinu z hlavního horského hřebene asi 2 km jižně od německého Waltersdorfu a 700 m severně od české osady Myslivny u vsi Horní Světlá, která je nyní částí obce Mařenice. Poprvé je hora zmiňována roku 1538 pod názvem Spitzberg, později Hickelstein. Obyvatelé Waltersdorfu ji však nazývali Mittagsberg, protože z jejich pohledu stálo slunce v poledne právě nad tímto vrcholem. Současný německý název Lausche je doložen od roku 1631 a český název Luž je poměrně novodobý. Poprvé se nachází až v „Kafkově illustrovaném průvodci po Království českém“, který vydal český přírodovědec, paleontolog a spisovatel Josef Kafka (1858-1929) v roce 1908. Tento název se rychle vžil.

Podloží Luže tvoří křídové pískovce, které na jižní straně dosahují až do nadmořské výšky 710 m. Na pískovcích spočívá asi 20 m mocná vrstva tufu a čediče. Na ní je pak znělcový vrcholový kužel, který protíná od severního úpatí až skoro k vrcholu mladší čedičová žíla.

Německá strana vrcholu Luže byla roku 1967 vyhlášena přírodní rezervací. Česká strana se k ochraně přidala až roku 2011. Jejím předmětem je druhově chudá horská bučina na kamenitých svazích vrcholové kupy. Ve vrcholové části hory se zachoval původní bukový les s přimísenými javory, porůstající na jižní straně poměrně rozsáhlé sutě. V podrostu se vyskytuje řada vzácných rostlin. Ze zajímavých živočichů tu žije mimo jiné kamzík horský.

Vrchol Luže byl odedávna velmi atraktivním výletním cílem. Již v roce 1823 toho využil podnikavý waltersdorfský občan Karl Friedrich Mathäus, někdy psaný také Mathes. Ten nechal upravit přístupovou cestu na vrchol z německé strany a postavil na něm zprvu jen skromný dřevěný hostinec. Tento původním povoláním kramář a švec se projevil jako velmi schopný podnikatel. Zprvu sice jeho hostinec navštěvovali kromě turistů hlavně pytláci a pašeráci, ale turistická návštěvnost rychle stoupala. Majitel pohotově reagoval, stavbu stále vylepšoval a v roce 1833 k ní přistavěl i malou rozhlednu.

Již tři roky po otevření hostince je tu tradičně zmiňována pro Čechy velmi zajímavá návštěva. Vrchol Luže totiž 4. září 1826 navštívil tehdy osmnáctiletý Josef Kajetán Tyl. Do pamětní knihy se prý podepsal jako Josef Tyl Kutnohorský a připojil text: "Bratři Čechové, který z vás kdy na vrch tento nohu vstaví, jaký cit vás pojme? Širá, velká, krásná krajina toť..."

Snad už tehdy při pohledu z výšky na českou zemi viděl před sebou zemský ráj. Snad si právě na tento zážitek vzpomněl o osm let později, když psal text tklivé písně pro slepého houslistu Mareše do své vlastenecké frašky „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“. Do písně kongeniálně zhudebněné Františkem Škroupem, která i po dvou staletích provází všechny slavnostní i tragické chvíle Čechů, i když hra samotná upadla v zapomnění. Tyl přitom z vrcholu viděl úplně jinou zemi než my ze stejného místa dnes. Neviděl krajinu spoutanou tisíci kilometrů drátů elektrických vedení, neviděl tovární komíny ani obří chladicí věže elektráren, neviděl krajinu, kde na místě úrodných polí a kvetoucích sadů zejí jizvy hlubokých jam po bohatství vyrvaném zemi. Neviděl oblohu počmáranou letadly ani dýmy chemických provozů, neviděl krajinu proťatou železničními tratěmi ani dálničními tělesy obloženými krabicemi obchodních, skladových a průmyslových zón. Přes to všechno by ji snad při krásném pohledu z výšky označil za zemský ráj i dnes.

Stále rostoucí návštěvnost vrcholu Luže si vyžádala stavbu větší a prostornější chaty, která byla dokončena roku 1882. Nová „Lausche Baude“ byla postavena zásluhou spolků a obyvatel sousedního Saska a stala se kuriozitou dalekého okolí. Výstavná horská chata totiž stála na území obou států a hraniční čára ji rozdělovala na část německou a českou, přesněji rakouskou. Stavba proto měla dvě popisná čísla. Rakouská část chaty patřila pod číslem 143 k Horní Světlé, zatímco saská s číslem 334 náležela k Waltersdorfu.

Přímo uprostřed vyrůstala ze střechy budovy 10 metrů vysoká vyhlídková věž. Turisté si tu mohli vybrat libovolně místo v kterékoli části chaty, vybavené dřevěnými stoly s lavicemi a velkými kachlovými kamny. Dřevěné stěny byly zdobeny vycpanými ptáky. V saské části se tehdy točilo pivo žitavské a v rakouské části cvikovské. Návštěvníci mohli podle dohody v hostinci i na rozhledně platit oběma měnami, dokonce tu byly dvě poštovní schránky, německé i rakouské pošty.

Na samotný vrchol vedlo několik přístupových cest. Původní strmá stezka z roku 1823 stoupala po východním úbočí přímo ze sedla Wache, kterým nyní prochází přeshraniční turistická stezka z Dolní Světlé do Waltersdorfu. Později byla nahrazena serpentinovou Lužickou cestou (Wendeweg), která byla vybudována v severním svahu. Z jižní strany vedoucí Česká cesta byla roku 1851 upravena pro připravovanou návštěvu rakouského excísaře Ferdinanda I. Dobrotivého, který za svých pobytů na zámku v Zákupech rád podnikal výlety na zajímavá místa v okolí. Nyní po této serpentinovité cestě vede na vrchol červená značka od turistické chaty Luž v Horní Světlé.

Podle dochovaných svědectví byli k zásobování chaty využíváni jako nosiči osli. To platilo i o zásobování vodou. K tomu byl využíván pramen Lauscheborn na severozápadním svahu Luže, později snad i tzv. Lužická studna, která byla vyhloubena u české výstupové cesty v jihozápadním svahu.

Chata na Luži byla hojně navštěvována i v době první republiky. Poslední majitel totiž pocházel z Varnsdorfu a v pohnuté době provoz restaurace udržoval až do konce druhé světové války. Poté hranici oddělily ostnaté dráty a počátkem roku 1946 celá chata do základů vyhořela. Některé prameny tvrdí, že to bylo na Nový rok, jiné udávají jako datum požáru 8. leden. Příčina zůstala nejasná, i když bývalí čeští vojáci tvrdili, že chatu zapálili Němci, aby se nedostala do českých rukou, a uváděli dokonce datum až 3. července 1946.

Později vzniklo několik plánů na výstavbu nové chaty, ale k realizaci nikdy nedošlo. Na české straně byla na stropní desce jediné zachované prostory bývalé chaty upravena vyhlídková terasa obehnaná kamennou zídkou s orientačními tabulemi. Na německé straně pak vyrostl nevysoký rozložitý retranslační stožár. Další iniciativy se chopila až roku 2008 saská obec Großschönau. Její zásluhou byl roku 2018 stožár upraven a v roce 2020 obestavěn ocelovou konstrukcí se schodištěm a zastřešenou vyhlídkovou plošinou ve výši 8 metrů nad zemí. Potřebné díly konstrukce vynesl na vrchol vrtulník. Stavbu podle projektu Ralfa Reimanna z Budyšína a žitavské inženýrské společnosti Bau Planung Risch postavila firma Kratzer Metallbau. Nová vyhlídková plošina byla slavnostně otevřena dne 21. srpna 2020 a od té doby je volně přístupná veřejnosti. Hora Luž tak získala novou dominantu a nerušený výhled do okolí všemi směry.

Na německé straně Luže nad Waltersdorfem se nachází lyžařský areál s několika vleky a sjezdovkami různé obtížnosti. Od 30. let 20. století do roku 1972 tu stál také skokanský můstek, jehož existenci dodnes připomíná zachovaná třípatrová dřevěná věž pro rozhodčí. Menší lyžařský areál se dvěma sjezdovkami na české straně u osady Myslivny byl pro neshody s obcí provozovatelem zrušen v roce 2014. Lyžařské běžecké tratě jsou nyní udržovány především na německé straně hranice.

Díky vyhlídkovému ochozu rozhledny ve výši 8 metrů, na který vede 53 schodů, se z vrcholu Luže otevírá nádherný kruhový výhled. Na jižní straně se rozprostírá kopcovitá krajina podhůří Lužických hor a Českolipska, kterou lemují vzdálené vrcholy Bezdězu, Vlhoště a Řípu, jihozápad zaujímá České středohoří s Milešovkou, Bukovou horou a Sedlem u Úštěku. Na západě můžeme za dobré viditelnosti zahlédnout hřeben Krušných hor a na severozápadě Šluknovsko s Tanečnicí nebo Vlčí horou, za nímž vystupují kopce v německém Sasku. Na severu leží zvlněná krajina Žitavské pánve mezi Varnsdorfem a Žitavou, na obzoru za ní jsou vzdálené kopce Horní Lužice a v dálce za Žitavou můžeme vidět polskou elektrárnu Turów. Na východě vidíme výraznou hraniční horu Hvozd neboli Hochwald, za níž se táhne Ještědský hřbet, a vzdálený obzor uzavírají Jizerské hory s hřebenem Krkonoš.

Použité zdroje: