Turistické cíle v okolí obce Heřmanice

Asi 15 metrů vysoká skalní vyhlídka Trniště se nachází na jizerském Vysokém hřebenu nad vsí Hraničná, částí obce Janov nad Nisou. Výhledu na Maxovský hřeben a Jablonec nad Nisou však brání poměrně vzrostlé stromy. Nedaleko je bývalá Hašlerova chata a studánka s křížovou cestou.

Usedlost z počátku 19. století sestává z obytného domu s hrázděným patrem a celohrázděné průjezdní stodoly. Oba objekty od sebe odděluje cesta do nedaleké Saně. Zejména stodola je unikátně dochovaný hospodářský objekt v rámci českého pohraničí.

Tři hrázděné domky z let 1678–81, považovány za nejstarší dochované domy v Liberci. Sloužily zejména soukeníkům, v jednom z nich byla krčma "U Města Petrohradu". O jejich záchranu se v 70. letech 20. stol. zasloužila sousední SPŠ stavební.

Vodopád Velký Štolpich, zvaný také podle potoka Černý Štolpich, je soustava vodopádů, které dohromady překonávají skalní stěnu vysokou 30 m. Leží v bezprostřední blízkosti hranice největší části národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, od r. 2021 památky UNESCO.

Ves byla sídlem drobné šlechty nejméně od 13. století, původní vladykové byli snad srbského původu. Nejpozději od 16. století velký dvůr na západním okraji obce, mnohokrát přestavovaný. Po roce 1945 zchátral, po roce 1990 vrácen dědicům předválečných majitelů a opraven jako ekologická farma.

Původní farní kostel Panny Marie nad centrem Seidenbergu (Zawidówa) byl po požáru města v letech 1776–78 nově postaven jako rozlehlá pozdně barokní protestantská svatyně. Při bojích v závěru II. světové války byl těžce poškozen a následně demolován s výjimkou věže. Ta byla opravena v letech 2001–02.

Sídlo II. generace rodu von Liebieg v uměřeném antikisujícím stylu inspirovaném palladiánskou renesancí vzniklo 1871–2 přestavbou objektu v sousedství libereckého zámku. Majetkem rodiny do roku 1945, od následujícího roku do r. 2014 sídlem oblastní galerie, poté bez využití.

Sídlo textilního magnáta Theodora von Liebieg s prvky histor. slohů smíšenými se secesí vzniklo ve třech etapách v l. 1897–1904 podle projektů A. Bürgera, W. Moldheima a J. Schmeissnera. Po konfiskaci mateřská škola, dnes slouží reprezentaci města.

Vybudování moderní vodárenské soustavy umožnil městu Žitavě odkaz senátora Philippa Ferdinanda Adolpha Justa (†1868), z jehož výnosu byl postaven velký zemní vodojem na návrší u nádraží, na jehož čelo byl umístěn Lví relief z někdejší Tkalcovské brány (1869). Později ho doplnil věžový vodojem.

Asi 200 m široká šíje pahorku, obtékaného téměř dokola říčkou Smědou, byla prokopána nejprve železniční tunelem, později přívodním kanálem vodní elektrárny, umístěné severozápadně od něj. Na ni navazuje malá přehrada z roku 1922, kde začíná přívodní kanál elektrárny ve Vísce.

Průtočná vodní elektrárna na pravém břehu Smědé, postavená v letech 1918–22. Napájena přívodním kanálem z přehrady pod elektrárnou Harta (viz heslo). Celkový instalovaný výkon tří původních turbin činí 500 kW. Po povodni 2010 rekonstrukce regulační techniky a rozvaděčů.

Přehrada vystavěná v letech 1902 – 1905 "Vodním družstvem k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy" podle projektu Ing. Intze z Cách a dr. Lepply z Berlína.