klášter kartuziánů Skála útočiště, Lapis refugii

rajský dvůr, refektář a každý z mnichů měl svou celu, tj. malý domeček se zahrádkou. Krom toho sloužila denním potřebám mnichů pekárna. Odloučenost uprostřed hlubokých lesů předurčovala místo k náboženskému rozjímání. Při procházení zachovalými zdmi kláštera na návštěvníka dýchne atmosféra středověku i klid posvátného místa. Vždyť odlehlost místa od nejbližší civilizace a jeho nedostupnost toto místo předurčovaly k modlitbám a rozjímání v klidu tohoto místa. Denní a noční režim měl svůj přesný harmonogram a čas určoval zvon. Spánek byl rozdělený na večerní (19–23 hod.) a noční (2–6 hod.), který přerušovali o půlnoci, aby v kostele společně vykonali modlitby. Askeze, chudoba, mlčení, noční služba a půst tvořily základ, ale hlavně cíl jejich života.

Pozemky pro založení kláštera, spolu s lesy, pasekami, právem rybolovu a lovu získali od spišského župana Jordana na přímluvu probošta spišské kapituly Jakuba z Vlkové (ves nedaleko Popradu). Hranice klášterního panství určovaly řeky Hornád a Belá, které Strážný vrch ohraničují ze tří stran. Ochranu kláštera dále doplňovaly úseky starších valů, které pocházejí z časů halštatu, ale také nově vybudované středověké valy (zdi), které byly zbudovány v dobách tatarských vpádů (cca 1241). Jedna z těchto středověkých zdí se táhne ve směru sever-jih východně od kláštera a přetíná vrcholový hřeben. Druhá se táhne východně od kláštera ve směru západ-východ až takřka k řece Hornád. Pro svou extrémní polohu podloženou navíc zbudovanými zdmi a valy se Kláštorisko stalo několikrát útočištěm obyvatelstva ze širokého okolí. Základní kámen ke kapli sv. Jana Křtitele (oratoria) byl položen v roce 1305 za kněze Ondřeje. Klášter dlouhou dobu poměrně živořil, protože neměl žádného donátora a patrona. Až v roce 1310 získal klášter od spišského probošta Pavla desátek z vesnice Strelce. V roce 1396, za představeného pátera Petra, byla vystavěna tzv. horní chodba (ambit) kolem kostela, jak dokládá erb pátera Petra vytesaný na klenbě. Kromě toho se v této době čile stavělo i v obytné části kláštera. Dědictvím pátera Petra přešlo do majetku kláštera několik vesnic a majetků. V roce 1436, za pátera Michala, byl klášter vyloupen a vypálen husitskými vojsky. Přeživší bratří byli rozděleni do okolních klášterů. Klášter poté zůstal na dlouhou dobu opuštěný a měnil se v ruiny. Nová iniciativa na znovuobnovení kláštera vzešla od Jana Monessera z Kežmarku v roce 1454. Při dokončování obnovy objektů byl však klášter opětovně napaden. Řádoví bratři se rozhodli toto místo definitivně opustit a s pomocí Jana Monessera se usadili ve městě Levoči.