Zámek Chropyně ukrývá „věčného krále“ Moravy

Městečko Chropyně mě přivítalo svižnou písní místního rozhlasu, a tak jsem si mohla, pěkně v rytmu hudby, kráčet směrem k místu, kde nad stromy vyčnívala zámecká věž. Najednou jsem stála u rozlehlého rybníka s romantickým ostrůvkem uprostřed. Celé toto území bylo zarostlé rákosím a vodními travinami a na protější straně se hrdě dmul zámek jako z pohádky. Byla jsem u cíle.

Jak z Chropovy tvrze vznikla Chropyně

Tady je to bájné místo, kde v 15. století stávala Chropova tvrz. Bylo to ještě v dobách, kdy se nedávala jména podle kalendáře, ale podle vlastností. „Chrop“ znamenalo něco jako darebák, lotr či lenoch. U těchto tvrzí vznikaly středověké osady a nejinak tomu bylo i zde. Osada dostala jméno po tvrzi, jen s ženskou příponou, tedy Chropyně.

Autor: Zdroj: Palickap / CC BY-SA 3.0

Pověst o Ječmínkovi – králi na Chropyni

A právě k ní se váže ona prastará pověst o jednom vlídném králi, kterému sláva stoupla do hlavy. Zlákal ho život plný radovánek, na které se mu brzy nedostávalo peněz. Aby v tom veselí mohl pokračovat, uvalil na svoje poddané vysoké daně. On pak dál hýřil a jeho lid strádal.

Králova žena byla hodná a moudrá. A čekajíc zrovna potomka, přemlouvala krále, aby daně snížil, a byl tak opět oblíbeným panovníkem. Jinak bude svržen. Panovník se na svou paní velmi nazlobil, vzal meč a vyhnal ji ven. Žena měla strach, a tak se ukryla v lánu ječmene, kde ji král nenašel.

Tu noc tam porodila syna, který dostal jméno Ječmínek. Královnu i s chlapečkem objevili ráno lidé z vesnice a vzali je mezi sebe. Ve vsi žili spokojeně, až do doby, kdy se králi zastesklo po své rodině, a chtěl je zpět. Téhož dne žena i Ječmínek z vesnice zmizeli.

Král ve svém zoufalství navštívil starého, moudrého poustevníka, aby mu poradil, kde ženu a syna najde. Poustevník však vladaři řekl, že není hoden své milé ženy ani syna, jenž se zrodil v poli moravském k tomu, aby zemi hlídal a chránil od všeho zlého. A pokud jednou bude jeho rodná Morava nebo její lid v ohrožení, teprve tehdy se objeví a svou milovanou zemi osvobodí. Od těch dob ženu ani Ječmínka již nikdo nikdy nespatřil.

Malebný zámek skrývá svá tajemství

S tímto vědomím jsem vstoupila do zámku, který stojí na místě původní tvrze. Chtěla jsem se o Ječmínkovi dozvědět víc a rozhodně jsem nebyla sama. Naší skupinky se ujal ochotný pan průvodce. Shlédli jsme spoustu zajímavostí, slyšeli pozoruhodné historky. Prohlédli krbový pokoj i ložnici s nádherným dobovým nábytkem, vystoupali po točitém schodišti, na jehož konci nás čekala krásná vyhlídka do okolí, ale my jsme přece jen čekali na to jediné. Vidět onen stůl, ve kterém prý spánkem neklidným spí bájný Ječmínek. V prvním patře zámku se naše napětí zvýšilo vstupem do rytířského sálu s mnoha brněními a výstavou dobových zbraní. Z dřevěného stropu nás pozorovaly oči bývalých chropyňských pánů. Nervozita se už dala krájet. Tady někde to už přece musí být!

A v tom to přišlo. Stáli jsme uprostřed místnosti, která nese název Ječmínkův sál. Dřevěné obložení, starý masivní nábytek a překrásná krbová kamna podél zdí a uprostřed komnaty kulatý stůl s mohutnou čtvercovou nohou, do které by se klidně člověk menšího vzrůstu vešel.

Na stole bylo prostřeno jako za středověku. Cínové talíře, příbory, korbely a skleničky. Všimla jsem si, že v jedné z nich byla voda. Pan průvodce nám vykládal onu pověst. V místnosti bylo úplné ticho, jen občas zaskřípala prkna dřevěné podklady. Kolem podivného stolu chodili všichni téměř po špičkách. Snad aby někoho nevzbudili nebo nepřeslechli podivné praskání, které se prý v poslední době z nohy často ozývá.

Když jsme z Ječmínkova pokoje odcházeli, otočila jsem se ještě jednou ke stolu. Sklenice s vodou byla prázdná.

Pohádka nebo skutečnost?

Hned přede dveřmi sálu jsem povídala průvodci, co jsem viděla. Jen se na mě podíval, pokrčil rameny a dal si prst před pusu na znamení, že o tom se nemluví.

Od té doby mám spánek trošku klidnější, protože vím, že až nám, Moravanům, bude nejhůř, přijde zachránce Ječmínek.

Autor: Tereza Marková