Divokým údolím řeky Doubravy a na hrad Sokolohrady

Jen kousek za Chotěboří východně od města na silnici II/345 leží malá vesnička Bílek, která je nyní částí zmíněného města. Má dokonce vlastní nádražíčko a při silnici v sousedství mostu přes Doubravu najdeme nevelké parkoviště (49.7044286N, 15.7308239E). Právě tady bude východiště tohoto poněkud turisticky náročnějšího výletu. Jméno prý dostala vesnička podle toho, že její obyvatelé se živili tkalcovstvím a bílili plátno, ale možná to bylo úplně jinak. Říčce Doubravě, která kolem vsi protéká, se v kraji říká důvěrně Doubravka. Za Bílkem její tok mizí v hustých lesích, které ukrývají nevšední přírodní krásy, za nimiž se vydáme.

Turistické rozcestí  Bílek, žst. najdeme u železničního přejezdu. Tady zvolíme zelenou značku a pohodlnou cestu, která vede nad údolím říčky. Situace se dramaticky změní až ve chvíli, kdy dorazíme k vrcholkům skal, u nichž najdeme rozcestník s označením Sokolohrady (49.7147506N, 15.7135533E).

Nevelký hrad zvaný Sokolov nebo Sokolohrad a nyní též Sokolohrady byl vybudován na strmých skalách nad Doubravou v průběhu 14. století. Původně měl zřejmě chránit blízkou obchodní stezku, ale brzy se ho zmocnili loupeživí rytíři, kteří sužovali okolní kraj. Hrad byl proto v roce 1407 dobyt trestnou výpravou a husitské války pak přivodily jeho definitivní zkázu. Dnes někdejší pevný hrad připomínají jen dva v lese zarostlé obranné příkopy, které pohřbily staré zdivo, a nevysoký pahorek patrně skrývající základy věže.

Krátká odbočka ze značené cesty nás pošle poněkud krkolomnou pěšinou po okraji skály na hradní vyhlídku. Z ní se nám otevře pohled do hlubokého údolí, v němž se přes balvany řítí vody Doubravy. Po návratu na základní trasu nás zelená značka pak svede po dřevěných i kovových schodech příkrou strání až k říčce, kterou překračuje lávka. Za ní na turistickém rozcestí Pod Sokolohrady překřížíme údolní červenou a zelená začne stoupat do protější stráně. Na konci stoupání budeme u rozcestníku Nad Čertovým stolkem.

Pokud nám nevadí trochu lezení ve skalním terénu, odbočíme tu na chvíli vpravo po modré značce. Je to asi jen 100 metrů a vystoupíme k vrcholku skalní věže, která se tyčí téměř naproti hradním skalám. Říká se jí Čertův stolek a upravená vyhlídka poskytuje omezený rozhled do kaňonu řeky.

O Čertově stolku vypráví stará pověst, že je to skála, kterou chtěl pekelník svrhnout na budovatele hradu, když chtěl zabránit jeho stavbě. Zakokrhání kohouta ale jeho úmysl zmařilo. Podle jiné pověsti tu čert neúspěšně sváděl zbožného poustevníka, který žil v jeskyni při řece na úpatí skály.

Po návratu na zelenou značku budeme po ní pokračovat ještě kousek na rozcestí Kamenný potok, kde zelená křižuje modrou. A právě na tuto modrou odbočíme vpravo a budeme klesat zpět do údolí Doubravy v doprovodu potoka. Asi 300 m od rozcestí budeme míjet vodopád Kamenného potoka (49.7164778N, 15.7073722E), který je zajímavý zejména při vyšším stavu vody. Po modré klesneme až k řece, kde je rozcestí Ústí Kamenného potoka. Tady opět narazíme na údolní červenou, kterou proti toku  Doubravy doprovází trasa naučné stezky, a je čas na několik zmínek o místech níže po toku, kam však už nestojí zato zacházet.

Ve zdejším již zklidněném údolí odedávna stávaly dva chotěbořské mlýny. Dolní mlýn se před řadou let proměnil v rekreační stavení. Horní mlýn stával asi 600 m níže po toku od rozcestí, na němž stojíme. Ten mlýn ale v roce 1982 do základů vyhořel a zůstala stát jen nedaleká hospodářská budova. Na zbytcích staveb dnes funguje jen malá vodní elektrárna. Mlýn byl památný tím, že se tu v chudé rodině narodil 12. srpna 1854 literát Ignát Herrmann.

Malý Ignát se však brzy odtud přestěhoval do Hradce Králové, odkud pocházeli oba jeho rodiče. Byl poslední z 13 dětí a na neradostné dětství nikdy nevzpomínal rád. Otec vystřídal dlouhou řadu povolání a v roce 1851 se s pěti nejmladšími dětmi dokonce vydal hledat štěstí do Ameriky. Na farmě v Texasu však štěstí nenašel, dvě děti tu zemřely a manželka onemocněla. Po několika měsících se proto rodina rozhodla vrátit do Čech a usadila se právě na pronajatém mlýně v údolí Doubravy u Chotěboře. Tam se také narodil poslední synek, který dostal jméno Ignát Václav.

Školu vychodil Ignát již v Hradci Králové a vyučil se kupcem. Živil se jako obchodní cestující a pak pracoval jako písař v advokátní kanceláři svého staršího bratra Emila. Nakonec však zakotvil jako úspěšný novinář a spisovatel. K literatuře měl blízko, neboť po matce byl spřízněn s nakladatelskými rody Pospíšilů a Ottů. Založil humoristický časopis Švanda dudák a zasloužil se také o posmrtné vydání poslední Nerudovy básnické sbírky nazvané Zpěvy páteční. Jako spisovatel vytvořil stovky povídek a proslul zejména romány U snědeného krámu či Otec Kondelík a ženich Vejvara, které byly později úspěšně i zfilmovány. Je nutno poznamenat, že v rodině nebyl jediný, kdo literárně působil. Zejména jako překladatel byl činný i jeho o 15 let starší bratr Gustav Vratislav (1839-1873), který jako důstojník rakouské armády předčasně zemřel ve 34 letech. Jako spisovatel a překladatel působil i další bratr, již zmíněný advokát Emil (1841-1892).

Ignát Herrmann zemřel roku 1935 ve své vile v Řevnicích jako 81letý. Po vyhoření rodného mlýna připomíná jeho osobnost ve městě Chotěboři již jen pomník, který vytvořil jeho synovec, sochař Karel Opatrný (1881-1961).

Po této literární odbočce se vydáme po červené a modré značce zpět proti toku Doubravy, jejíž údolí je od roku 1986 přírodní rezervací. Čeká nás poměrně náročná cesta. Stezka se bude vinout po balvanech, lézt po schodech a občas musí šplhat i do stráně, protože v úzkém údolí pro ni není místo. Zpočátku se však řeka ještě tváří mírumilovně a protéká údolní nivou, kde vytváří i ostrovy, protože se při vyšším stavu vody rozlévá. Ostatně při poněkud vyšším stavu vody je dojem z cesty údolím rozhodně nejkrásnější. Už po několika krocích přijdeme k rozcestí Točitý vír, k němuž se váže pověst o souboji dvou vodníků o jednu ženu. Modrá tu odbočí na lávku přes řeku do Dolního Sokolovce a uvidíme tu několik posledních chat.

Údolí se stává stále divočejší. Červeně značenou cestu provázejí zastavení naučné stezky a u toho, které se nazývá Kamenné moře, začíná turisticky nejkrásnější, ale také nejobtížnější úsek. Mineme rozcestník Pod Čertovým stolkem a o kus dál známé rozcestí Pod Sokolohrady. Pokračujeme stále proti toku řeky. V místě zvaném Koryto nás informační tabule naučné stezky upozorní na místo, kde má Doubrava největší spád. Nad soutěskou širokou pouhé čtyři metry se tyčí patnáctimetrové skály a řeka tu tvoří peřeje zakončené vodopádem. O něco výše nad Korytem najdeme další pozoruhodné místo zvané Mikšova jáma (49.7089172N, 15.7203994E), kde téměř dvoumetrovým vodopádem říčka spadá do hluboké tůně.

Podle pověsti tůň vznikla propadnutím stropu jeskyně, v níž loupeživý rytíř Mikeš, pán na Sokolohradech, skrýval své poklady. Zde se také ukrýval před pronásledováním, když jeho hrad byl dobyt Janem Kokotem ze Sobíňova. Jeskyně se prý nakonec stala  i jeho hrobem.

Za Mikšovou jámou se tok řeky postupně zklidňuje, cesta podejde železniční trať a u bývalé hájovny přejde po lávce na pravý břeh Doubravy, po němž zamíří k východišti tohoto výletu na parkovišti v Bílku. Poznali jsme nejromantičtější úsek toku říčky, která pramení nedaleko odtud na východ pod Žďárskými vrchy, teče pod Železnými horami, kde ji v Pařížově spoutává jediná přehrada, a u Záboří končí její vody v Labi.

I když vody Doubravy končí v Labi, turisticky vděčná okružní trasa ve tvaru osmičky rovinaté Polabí skutečně nepřipomíná. Máme za sebou asi 9 km náročným terénem, ale přesto je vhodné se poblíž parkoviště podívat ještě na jednu zajímavost. Je to jen pár kroků.

Vydáme se kousek po hlavní silnici jedním nebo druhým směrem a najdeme odbočku do vsi. Souběžnou uličkou se vrátíme k řece. Doubravu ve vsi překračuje dvouobloukový starý kamenný most (49.7039011N, 15.7310394E) který pochází ze 14. století. Je památkově chráněn a podle pověsti byl založen císařem Karlem IV. Císaře skutečně pamatuje a říká se, že je starší než Karlův most v Praze. Tak si ho prohlédneme a už nezbývá než se vrátit k parkovišti.

 

 

Použité zdroje: