Za nejstarším stojícím kostelem přemyslovských Čech

Obcí Zákolany prochází silnice II/101 v úseku spojujícím Kladno a Kralupy nad Vltavou. U mostu přes Zákolanský potok najdeme na jeho levém břehu odstavnou plochu se zastávkou autobusů a také turistický rozcestník Zákolany (50.1963006N, 14.2481242E). Tady jistě snadno zaparkujeme a vydáme se na pěší výlet. Zůstaneme na levém břehu potoka a zpočátku nás povede červená značka. Hned po několika krocích naši pozornost upoutá pomník v nevelkém parčíku. Stojí tady Antonín Zápotocký, československý prezident v letech 1953-1957, a dívá se na svůj rodný domek.

Antonín Zápotocký se tu v domku č. p. 19 narodil 19. prosince 1884. Pomník tu postavili r. 1984 u příležitosti 100.  výročí jeho narození. Je to kopie díla sochaře Viktora Dobrovolného (1909-1987), jehož originál byl instalován v Kladně, avšak tam byl již odstraněn. V Zákolanech zatím stojí, patrně si tu ještě uvědomují, že odstraněním pomníku nebo pamětní desky se historická skutečnost nedá změnit. Na protějším rodném domku, kolem nějž začíná červená značka stoupat na návrší nad obcí, bývaly dlouhá léta dvě pamětní desky. Jedna připomínala právě narození Antonína Zápotockého (1884-1957), druhá pak zdejší pobyt jeho otce Ladislava Zápotockého-Budečského (1852-1916) v letech 1884-1900. Ladislav Zápotocký byl jedním z účastníků tzv. Břevnovského sjezdu 7.4.1878, na němž byla v hospodě U Kaštanu ustavena Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Tehdejší ves Břevnov se r. 1922 stala součástí hl. m. Prahy. Při poslední opravě fasády domku byly obě desky odstraněny, tak je nejspíš neuvidíme..

To je však jen malý doplněk výletu, během nějž stoupáme vozovou cestou na návrší. Cesta je široká tak, aby se po ní dalo projet ke hřbitovu na vrcholu. Po kilometru stoupání skončí a jsme na památném návrší zvaném Budeč, což dokládá turistický rozcestník.

Na Budči bylo doloženo hradiště již z doby bronzové. Je to lokalita přirozeně chráněná prudkými srázy do údolí Zákolanského a Týneckého potoka. Pouze na jihozápadě přirozená ochrana chyběla. Na zbytcích pravěkého hradiště bylo pak v 9. století vybudováno hradiště slovanské. V 10. století patřila Budeč k hlavním opěrným bodům Přemyslovců. Někdy mezi roky 895 a 905 tu kníže Spytihněv I. založil rotundu sv. Petra. Podle legend tu pobýval v mládí budoucí kníže Václav a jakýsi kněz ho učil čtení, psaní a latině. Z této zmínky vznikla díky kronikáři Václavu Hájkovi z Libočan historicky nepodložená tradice údajného centra tehdejší vzdělanosti. Ta ožila zejména v době národního obrození. Jedním z nositelů této myšlenky byl Karel Slavoj Amerling (1807-1884), vlastenecký pedagog a lékař, který jako Budeč pojmenoval svůj projekt všeobecně vzdělávacího ústavu. Amerling je na Budči také pohřben.

Rotunda sv. Petra na Budči byla někdy ve 12. století rozšířena o hranolovou věž a r. 1663 byla přistavěna sakristie. Někdy v tomto období bylo zasvěcení kostela také rozšířeno o sv. Pavla.  Interiér kostelíku byl r. 1876 poškozen požárem, vnitřní výzdoba je proto převážně novodobá. Zachována je pouze renesanční kazatelna z r. 1585. Nový hlavní oltář vytvořil v letech 1926-1927 řezbář František Vavřich podle návrhu Štěpána Zálešáka. I tento oltář byl však nahrazen novějším, když byl v 90. letech 20. století převezen do kostela v Žilině u Kladna a r. 1994 byl na Budči umístěn nový opukový oltář od sochaře Petra Váni.

Kostelík sv. Petra a Pavla na Budči je jako kostel poutní majetkem Římskokatolické farnosti Roztoky u Prahy a bohoslužby se tu konají jen o slavnostních příležitostech. Sládečkovo vlastivědné muzeum Kladno tu však o víkendech letní sezóny zajišťuje průvodcovskou službu, takže v tuto dobu je rotunda přístupná veřejnosti.

Při archeologickém průzkumu hradiště byly odhaleny a v terénu vyznačeny obrysy základů také druhého zdejšího kostela. Kostel Narození Panny Marie vznikl někdy v 10. století a byl zbořen po jeho zrušení císařem Josefem II. roku 1786. Získané kamení bylo údajně použito ke stavbě nedaleké hřbitovní zdi.

Kromě akropole někdejšího hradiště, na níž stojí románská rotunda sv. Petra a Pavla, se dochovaly také valy, které hradiště chránily. Protože zdivo rotundy je z velké části původní, jedná se o nejstarší dosud zachovanou stavbu na českém území. Bohoslužby se tu konají především v červnu ke svátku sv. Petra a Pavla a pak koncem září v rámci Svatováclavských slavností. Za poznámku stojí i skutečnost, že kostelík je vyobrazen na znaku a praporu obce Zákolany.

Po prohlídce památného místa Čechů nás červená značka povede dál. Vede po návrší k jihu a sestoupí k silnici od Dřetovic. Po ní podejde železniční trať a dojde k rozcestí Kováry-u viaduktu. Tady také překročí Zákolanský potok a odbočí ze silnice vpravo proti jeho toku. Jen asi půl kilometru jdou společně červená a zelená, která se k nám přidala, a následuje ukazatel Podholí-rozc. Tady opustíme červenou a odbočíme po zelené vpravo. Přejdeme opět na levý břeh potoka a okrajem lesa přejdeme do údolí potoka Buštěhradského. Okrajem lesa budeme sledovat malebné údolí, až se setkáme s modrou značkou na okraji obce Libochovičky. Do obce k rozcestníku je zbytečné zacházet, takže ihned po modré odbočíme vlevo. Značka nás povede delším úsekem po polních cestách, až vyústí na silnici. To už vlevo na dně údolí uvidíme zříceninu známého hradu Okoře. Sejdeme po modré do vsi k rozcestníku Okoř a odbočíme vlevo  po červené značce, avšak po té její větvi, která vede po levém břehu Zákolanského potoka, k němuž jsme se opět vrátili. Značka nás zavede ke zřícenině hradu.

Hrad Okoř na nevysoké skále obtékané Zákolanským potokem byl vybudován někdy před polovinou 14. století. Na skále stála již sto let předtím osmiboká raně gotická kaple, která byla pojata do stavby hranolové hradní věže. Za stavebníka hradu je považován bohatý pražský měšťan František Rokycanský, který se od roku 1360 psal z Okoře. Stavbu hradu však zahájil pravděpodobně již jeho otec Mikuláš, jehož rod povýšený do šlechtického stavu užíval znaku s červeným a zlatým štítem šikmo pilovitě děleným.

Nejstarší částí hradu je tzv. horní hrad s mohutnou věží a dvěma paláci. Rod Rokycanských tu sídlil do roku 1391, pak se majitelé rychle střídali až do konce 15. století, kdy Okoř získali páni z Donína a provedli rozsáhlé pozdně gotické stavební zásahy. Rozšířili své sídlo o dolní hrad s hospodářskými budovami a nové opevnění s baštami. Byl změněn obranný systém a Zákolanský potok sveden do nového koryta. Ochranu hradu zajišťovala soustava nově vybudovaných rybníků. V letech 1518-1649 vlastnili Okoř páni z Martinic, kteří ji připojili ke svému panství Smečno. Poslední majitel z tohoto rodu jménem Jaroslav roku 1649 Okoř odkázal pražským jezuitům z koleje v Klementinu. Hrad i dvůr však byly po třicetileté válce zničeny a v rozvalinách. Jezuité, kteří už vlastnili sousední statek Tuchoměřice, během několika desetiletí hrad opravili tak, že ho mohli používat k letním pobytům. Byli však poslední, kdo na hradě skutečně bydleli. Zrušení jezuitského řádu roku 1773 znamenalo pro Okoř pohromu a zkázu. Ještě téhož roku nechal správce zdejšího statku strhat střechy, dřevo a trámy prodal a zdivo se stalo stavebním materiálem pro vesnické obyvatele. Hrad v majetku studijního fondu se rychle rozpadal, sesula se západní část věže a vznikla tak dnešní typická silueta.

Po vzniku samostatného Československa se rozsáhlá zřícenina stala majetkem státu. Začaly nejnutnější opravy a zabezpečovací práce. Ve 2. polovině 20. století proběhla dlouhodobá konzervace zdiva objektu. Dnes jsou zbytky hradu ležící přímo ve vsi v majetku obce Okoř a během turistické sezóny jsou s průvodcem zpřístupněny veřejnosti.

Okolí Okoře je malebné a stále vyhledávané. Na březích Zákolanského potoka vystřídaly někdejší trempy rozlehlé chatové osady a na louce pod hradem se v letní sezóně pořádají kulturní akce. Koncem 19. století se Okoř se svým okolím stala vyhledávaným místem českých malířů. Zdejší krajina i samotný hrad inspirovaly Josefa Mánesa, Julia Mařáka, Mikoláše Alše, Antonína Hudečka, Jaroslava Panušku a především Antonína Slavíčka, který tu namaloval i slavný obraz Červnový den.

Zřícenina hradu je v majetku obce Okoř a je přístupná veřejnosti od 10 do 16.30 hod. v červnu až září denně kromě pondělí, v měsících dubnu, květnu, říjnu a listopadu jen o víkendech.

Po prohlídce hradu a případném občerstvení se vrátíme k potoku, kde najdeme můstek na druhý břeh, po němž vede základní trasa červené, mineme někdejší mlýn pod hradem a po levém břehu projdeme chatovými osadami Colorado a Višňovka. Za nimi opět přejdeme na pravý břeh a zpozorníme. Jsme již na katastrálním území Noutonic a přijdeme k pozoruhodnému objektu tzv. Nového mlýna, který nás upoutá pozoruhodnou zahradou se sochařskou výzdobou. Za Novým mlýnem se tyčí jako místní dominanta kamenný železniční viadukt, který přetíná údolí Zákolanského potoka.

Objekt Nového mlýna koupil r. 1960 tehdy 29letý sochař Miroslav Jirava (1931-2002) a proměnil někdejší mlýnici v sochařský ateliér a zahradu o rozloze 2 ha postupně v zahradní galerii. Po jeho smrti objekt udržuje v krásném stavu jeho vdova. Dvouobloukový kamenný železniční viadukt v sousedství mlýna pochází z r. 1873 a je vysoký 19 metrů. Vede po něm železniční trať z Hostivice do Podlešína. Provoz na ní je však omezen na víkendy v období letního času.

Když podejdeme viadukt, vstoupíme do sevřenějšího malebného údolí a mineme rozcestník Nový mlýn. Hezkým údolím přijdeme ke známému rozcestníku Podholí-rozc. a krátce půjdeme cestou, kterou již známe. U rozcestníku Kováry-u viaduktu opustíme červenou a přidržíme se zelené, která bude sledovat železniční trať. Vede nad vsí Kováry a zpovzdálí sleduje i tok Zákolanského potoka. Zanedlouho vyjde v Zákolanech na místě, z něhož jsme vyšli.

Během výletu, který zahrnuje větší stoupání jen v úvodu na Budeč, jsme krásnou středočeskou krajinou ušli 14 km.

 

 

Použité zdroje:

Galerie