Švýcarská národopisná expozice se přestěhovala z Vídně na západ Čech

Silnice III. třídy namáhavě šplhá od Lázní Kynžvart nebo Mariánských Lázní na hradbu Slavkovského lesa. Cestu lemují mohutné rostliny, které zamořily tento kraj, jednotlivé exempláře i celé plantáže bolševníku velkolepého. Na vrcholu stoupání je náhorní plošina, většinou jen mírně zvlněná. Les se rozestoupí a objeví se rozlehlá horská louka a na ní vodní hladina. Po pravé straně silnice se rozprostírá rozlehlý rybník, vlevo vidíme skupinu několika převážně dřevěných budov tvořících osadu dnes zvanou Kladská. Jsme v drsné krajině v nadmořské výšce přes 800 m a v kraji vrchovištních rašelinišť, která svými vodami sytí léčivé prameny v Mariánských Lázních a Kynžvartu.

Toto místo uprostřed hlubokých lesů a zrádných močálů zůstávalo dlouho neobydleno. Roku 1873 koupil zdejší revír o rozloze přes 6000 hektarů od tehdejší státní důlní správy v Horním Slavkově za cenu převyšující 600.000 zlatých německý kníže Otto Friedrich von Schönburg zu Waldenburg (1819-1893). V témže roce se ve Vídni konala národopisná výstava alpských zemí, kde se knížeti tak zalíbila švýcarská expozice, že ji po skončení výstavy celou odkoupil. Jednotlivá stavení nechal rozebrat a v letech 1875-1878 znovu postavit na svém území v Čechách. U středověkého rybníka tu původně stála jen hájenka a parní pila. Pod dohledem švýcarského stavitele byl postaven ještě lovecký zámeček, rentovní úřad, fořtovna, dva sruby pro úřednictvo, obydlí kočího, hospodářská stavení a hostinec U tokajícího tetřeva. Tak vznikla v Čechách pozoruhodná osada ve švýcarsko-tyrolském stylu nazvaná německy Glatzen.

Osada, nyní česky zvaná Kladská, je součástí města Mariánské Lázně. Její pojmenování není kupodivu odvozeno z názvu německého ani nemá nic společného s historickým územím, které bývalo až do časů Marie Terezie součástí České koruny a nyní patří Polsku. Badatelé zjistili ve Slavkovském lese středověké slovanské pojmenování Kladského vrchu, později zvaného německy Kladerberg, přičemž přídavné jméno „kladský“ se objevovalo i u dalších míst a jeho základ je odvozován od slova „kláda“. Německé pojmenování osady vzniklo tedy zkomolením místních historických názvů.

Když kníže Otto Friedrich roku 1893 na svém saském zámku Waldenburg zemřel, zdědil rodinný majetek syn Otto Sigismund. Princ Otto Sigismund von Schönburg zu Waldenburg (1866-1936) byl až třetím synem svého otce, s žádným dědictvím tedy nemohl počítat a proto se stal právníkem. Jeho dva starší bratři však nečekaně předčasně zemřeli. Osada Kladská se stala princovou láskou, protože byl náruživým milovníkem přírody, lesa a především chovu zvěře. Dlouho zůstával starým mládencem a teprve po padesátce se oženil s Emilií Friederikou Handschke (1876-1964). Jeho o 10 let mladší manželka nebyla urozeného původu, nýbrž herečka a zpěvačka. Elfrieda, jak jí všichni říkali, si však brzy všechny získala svou otevřenou a přátelskou povahou. Princ se stal černou ovcí rodiny a byl zbaven dědických práv. On však na to nedbal a věnoval se jen své životní zálibě. Nevycházel dobře ani s knížecím rodem Metternichů, jemuž patřilo sousední panství Kynžvart, a to nejen kvůli svému sňatku s neurozenou ženou. Měli totiž rozdílné názory na funkci lesa. Zatímco Metternichové preferovali těžbu dřeva, princ upřednostňoval podmínky pro chov zvěře. Aby zvěř nebyla zbytečně rušena, zakázal dokonce i provoz automobilů na nejkratší přístupové silnici z Mariánských Lázní a Kynžvartu. Motoristé museli používat objížďku přes obec Prameny, tehdy ještě zvanou Sangerberg. Klid v Kladské rušil jen hlučný provoz pily u rybníka naproti zámečku. Ta však brzy vyhořela a již nebyla obnovena.

Za princovy vlády revír v Kladské, druhý největší v Čechách, vzkvétal, žilo tu prý přes tisíc kusů vysoké zvěře a na krásné místo přijíždělo množství vzácných návštěv. Byl tu rakouský arcivévoda Ferdinand, anglický král Eduard VII., králové Bulharska a Egypta, předseda francouzské vlády Clemenceau a také prezident T. G. Masaryk. Ani on nedostal výjimku, když cestoval z Mariánských Lázní společně s ministerským předsedou Antonínem Švehlou. Prezident tehdy poslal auto objížďkou a sám si cestu zkrátil pěšky. Později místo navštívili maršál Koněv, prezidenti Zápotocký a Svoboda a v Kladském rybníku rybařil kosmonaut Jurij Gagarin. V roce 1948 tu celý týden žil prezident Klement Gottwald, když v nově zřízeném vojenském prostoru sledoval cvičení armády, jejíž dělostřelectvo pro instruktážní film o boji proti imperialismu hrdinně rozstřílelo vysídlené historické horní město Stadt Lauterbach, po vzniku Československa zvané Litrbachy a po válce Čistá, v němž žilo původně přes tisíc obyvatel. Dnes na jeho místě najdeme jen pomníček.

Princ Sigismund jako 70letý na zámečku v Kladské 11. listopadu 1936 zemřel a podle svého přání tu byl i pohřben. Jeho vdova zde žila až do roku 1945, na konci války však byla zajata americkou armádou a když území měli převzít vojáci sovětští, uprchla do Německa. Svého muže přežila o 28 let a zemřela u Bodamského jezera roku 1964. Kladská jako německý majetek přešla do vlastnictví státu.

Princova smrt byla spojována se starou mysliveckou pověrou, podle níž ten, kdo zastřelí bílého jelena, do roka a do dne zemře. Princ prý opravdu zastřelil jelena-albína,  jehož hlava s parohy byla vystavena v zámečku až do 70. let, kdy se ztratila stejně jako kresba prince stojícího nad bílým jelenem, která byla umístěna v hostinci U tetřeva. Ten příběh dnes připomíná bronzové dílo sochaře Antonína Kalvody nazvané Umírající jelen, stojící poblíž silnice od roku 1964.

V roce 1963 jedno křídlo zámečku vyhořelo a ubytovanému anglickému lovci zbylo jen to, co měl tehdy s sebou v lese. Stavbu se podařilo brzy opravit, takže na exteriéru není škoda téměř znát. Umělecké dřevořezby a obložení interiéru však již nikdo nahradit neuměl. Zámeček dodnes slouží jako ubytovací zařízení. V provozu je také hostinec, jen ten tetřev v jeho názvu už není tokající.

Jedinečná lesní rašeliniště v okolí osady byla ještě za princova života v roce 1933 prohlášena za národní přírodní rezervaci, která je dnes zvána Kladské rašeliny a tvoří ji pět územně oddělených částí. Největší z nich, Kladské rašeliniště, původně Glatzfilz, se nyní novodobě nazývá Tajga a zaujímá rozlohu 133 ha. V roce 1977 byla na jeho okraji zřízena naučná stezka, která byla rekonstruována a prodloužena roku 2010. Nezbývá tedy než se vydat na cestu zamyšlenou krajinou kolem Tajgy.

Východištěm vycházky bude parkoviště (50.0270581N, 12.6677400E) v sousedství zámečku, v jehož blízkosti najdeme také rozcestník Kladská a začátek naučné stezky. Stezka je pohodlná, vede převážně po dřevěném povalovém chodníčku a zbytek tvoří štěrková pěšina. Najdeme tu řadu odpočívadel, vyhlídek a také informačních tabulí. Stezka značená bílým čtvercem se zelenou úhlopříčkou nás vede po břehu Kladského rybníka a okrajem nepřístupného rašeliniště Tajga.

Po více než kilometru se na trase naučné stezky musíme zastavit na výjimečně pozoruhodném místě, na místě, kde z rybníka vytéká významný vodní tok. Ten tok není přírodního původu, vytvořili ho již ve středověku lidé a dali mu pojmenování Flossgraben, dnes česky Dlouhá stoka.

Kladský rybník o rozloze 9 ha se původně jmenoval Pluhovský. Založili ho totiž v roce 1501 Pluhové z Rabštejna, tehdy majitelé bečovského panství, na němž se nacházela jedna z nejbohatších nalezišť cínu v Evropě, a dolování rudy si žádalo množství vody.

V roce 1530 dostal slavkovský důlní měřič Rossmeissel od pánů z Rabštejna za úkol vyměřit umělý vodní kanál, který by přiváděl potřebnou vodu k jednotlivým důlním dílům a zároveň umožňoval plavení dřeva. Ten odborník odvedl skvělou práci. Podle jeho projektu začala roku 1531 stavba a po pěti letech bylo dílo hotovo. Vznikl vodní příkop v délce přesahující 24 km a při dvoumetrové šíři průměrně metr hluboký. Aby byl tok funkční, musel mít na 100 m délky spád 35 cm. Jen tak totiž bylo možno přivést z Kladského rybníka vodu do potřebných míst a zároveň získat dostatečně silný proud pro plavení dřeva. V krátké době přibyla rozsáhlá síť spojovacích vodních kanálů, voda stoky napájela deset báňských rybníků a poháněla 52 mlýnů na cínovou rudu a další stroje. Umělý vodní tok překlenovalo 35 mostů a od roku 1547 byl také významně využíván k plavení dřeva z okolních lesů. Dílo bylo v letech 1601-1608 rekonstruováno, ale s úpadkem dolování upadal i jeho význam. Přesto bylo ještě upraveno roku 1908. Po 2. světové válce bylo zčásti zdevastováno, ale v poslední době jako významná technická památka opraveno, takže je v celé délce funkční a průtočné.

Nedaleko za výtokem Dlouhé stoky nás naučná stezka vyvede na silnici. Stezka se tu stáčí vlevo zpět ke svému východišti, ale my její značení opustíme a dáme se silnicí vpravo. Pod ní uvidíme dva rybníčky, které nás svou malebností nepochybně přilákají alespoň se podívat na jejich hráze. Asi po 2 km dojdeme k turistickému rozcestí Potok Rota, kde silnici kříží červená značka, a na něm se dáme vpravo. Značka nás povede proti toku potoka s výše zmíněným neobvyklým jménem, který se opodál vlévá do Dlouhé stoky. Po pohodlné lesní cestě přijdeme k rozcestí Pod Popravčí loukou.

Na tomto rozcestí si vybereme ze dvou cest tu pravou se žlutou značkou. Zvolna a nenápadně stoupáme na plochý vrchol zvaný Králův kámen (852 m n. m.). Za ním se k nám zanedlouho přidá zleva zelená značka a spolu s námi dojde k myslivně nazvané podle vrcholu, který jsme právě minuli. Je tu rozcestník Králův Kámen-myslivna.

Přízemní dřevěná stavba myslivny Králův Kámen byla vybudována roku 1913 v alpském stylu a přizpůsobila se tak ostatním stavbám v revíru. U myslivny vyjdeme na lesní silničku a žlutá se zelenou nás po ní povedou k nedalekému rozcestí U Jedlí. Na něm se žlutá odpojí vlevo a nechá na zelené, aby nás po mírně klesající silničce dovedla zpět k zámečku a parkovišti v Kladské. Před osadou nás jistě vpravo zaujme pohled na hezkou rašelinnou louku u naučné stezky, po níž jsme vycházeli.

Naše vycházka však ještě nekončí. Nejprve se vypravíme ke zbytku naučné stezky, který jsme neabsolvovali. Vyjdeme po silnici směrem na Prameny, která vede po hrázi Kladského rybníka. Na konci hráze přijdeme na místo, kde silnici kříží naučná stezka. Její větší část už známe, dáme se tedy vlevo po úseku, který byl vybudován dodatečně roku 2010. Cesta nás povede zpět lesem kolem rašelinných jezírek a hezkého dřevěného altánu.

Když se vrátíme, zbývá nám ještě jeden cíl. Za zámečkem nás směrovka navede na pěšinu stoupající k lesu na úpatí kopce Lysina a zanedlouho stojíme u mohutné kamenné knížecí hrobky s křížem.

Ten, který nejvíce miloval tento kraj a zasloužil se o jeho krásu, si přál být tady také pohřben. Princ Otto Sigismund zemřel v listopadu 1936 a vdova jeho přání splnila. Na okraji lesa za zámečkem byla vybudována velká kamenná hrobka. Následující bouřlivé události však způsobily, že princ tu neměl klid ani po smrti, protože hrobka byla několikrát násilně otevřena. Nejprve ji otevřeli roku 1945 vojáci americké armády, potom též vojáci českoslovenští a nakonec ještě neznámí zloději. Nikdo však nenašel nic jiného než nabalzamované tělo prince v zelených bačkorách. Aby hrobka napříště již nikoho nepřitahovala, byla zabetonována. Princ Sigismund snad tedy už bude moci v klidu snít věčný sen o své lásce.

Návratem od hrobky k parkovišti naše poněkud exotická vycházka končí. Pohodlná a rovinatá trasa měřila 11,5 km, samotná naučná stezka Kladská představuje necelé 3 km. Možnost občerstvení v osadě Kladská zajišťuje celoročně restaurace U Tetřeva. V sousedství zámečku se nachází Dům přírody Slavkovského lesa, který funguje jako návštěvnické a informační středisko. Provozuje ho státní podnik Lesy ČR a je otevřeno od 1. května do 15. října kromě pondělí, v dubnu zpravidla jen o víkendech.

 

Použité zdroje: