Starý Herštejn aneb pozvánka na středověkou hostinu, včetně pravého dobového receptu
26. leden 2020 | Tereza Marková 8.2 min
Při procházce Českým lesem nedaleko Domažlic, jsem na jednom z kopců objevila pozůstatky staré stavby. V dnešní internetové době není problémem zjistit, oč jde, a kde se nacházím. Po několika minutách hledání jsem věděla, že stojím u pozůstatků středověkého hradu, kdysi známého jako Hernštejn. Podle toho, co jsem se o něm dočetla, se mohl klidně jmenovat Smůlovec nebo třeba Smolenec, protože to by přesně vystihovalo jeho podstatu. Hrad, kterému mu štěstí nepřálo, a jemuž osud „nadělil“ pouhopouhých 230 let života.
Krátká historie dnes již zaniklého hradu Hernštejn
Postaven byl za vlády Přemysla Otakara II., někdy kolem roku 1272. Tehdy se nazýval Hirchstein. Prvním panovníkem zde byl Protivec z Hirnštejna. Již několikrát jsem se ve svých článcích zmínila, že ve středověku se dávala jména podle lidských vlastností. Možná by bylo zajímavé se k tomu vrátit i dnes, asi bychom se tím pobavili my i generace po nás. Ale zpět k hradu. Necelých 150 let po svém vzniku dobyla hrad husitská vojska. O 16 let později byl opraven a jeho jméno se změnilo na Starý Hernštejn. Jenže tuto pevnost provázela jedna smůla za druhou. Uteklo dalších 50 let a hrad napadlo vojsko Fridricha Falckého. Útok to byl mimořádně krvavý, o život tehdy přišlo mnoho lidí, včetně majitelů hradu, děti a ženy nevyjímaje. Ani poté se hradu nevedlo. Do jeho úplného zániku zbývalo pouhých 26 let.
Takto hrad Starý Hernštejn s podhradím namaloval neznámý malíř roku 1854
Nahlédnutí do středověku
Nálezy pozůstatků života našich předků, mě vždycky nutí k zamyšlení, co tu tehdy bylo, jak to v té době asi vypadalo, kdo tu žil, co se tu odehrávalo a jaké byly osudy lidí …… Kdyby tak krajina uměla povídat, možná bychom se dozvěděli věcí! Jenže neumí a tak nezbývá, než věřit historikům a dostupné informace si dohledat. Hrad se ve své době skládal ze dvou válcovitých věží spojených hradbami. Uprostřed se rozkládal úzký, dlouhý palác, který s věžemi pojily průchody s padacími mosty.
Dnes z této středověké pevnosti mnoho nezbylo, snad jen nějaké zbytky věží a kousek hradební zdi. Po paláci ani památka. Škoda! Život ve středověku je velmi zajímavé, byť pořád dost neznámé téma. Něco jsou fakta, ale hodně toho už je dokresleno různými pověstmi a x-krát převykládanými historkami. Ale právě ony dělají ta místa tak přitažlivými.
Ilustrační foto, jak kdysi fungovaly padací mosty
Fascinující stavby, které přečkaly staletí
Pozvání na středověkou hostinu
V mých článcích si pokaždé nějakou tu starou legendu připomeneme, ale dnes uděláme výjimku. Tentokrát to nebude pověst, ale povídání o tom, jak ve „středu věků“ probíhaly hostiny panovníků. A že jich tehdy nebývalo zrovna málo!
Masa byla připravována na otevřených ohništích
Vítejte v čase králů a princezen...
Tak se alespoň na chvíli vraťme do starých časů, do doby králů a princezen, kdy lesy obývali loupežníci, a rytíři bojovali o srdce krásných dam. Tehdy se na hradech scházela bohatá šlechta, aby si užívala života se všemi jeho „vymoženostmi“. Velkolepé hostiny často trvaly i několik dní. Několik dní se pilo, jedno, hodovalo. Stoly se pod tíhou jídla prohýbaly a šlechtici rukama rvali kusy vepřového masa, kuřat, zvěřiny a zapíjeli to obrovským množstvím piva a vína. Míru sytosti rozhodně neznali. Na mnohých hradech si můžete všimnout, že v jídelních sálech, bývaly v rozích pod okny taková zešikmená, kamenná korýtka, ze kterých vedla ven skrz zeď silnější trubka. Možná už tušíte….. Ano, některé hrady byly „vybaveny“ korýtky, do kterých doslova „přežraní“ šlechtici „odevzdali“ část obsahu žaludku, aby mohli v hodování nerušeně pokračovat dál. Uznávám, že je to teda trošku nechutné, ale i takový byl středověk.
Podávaly se různé delikatesy, např. slepičí pečeně nadívaná zvěřinou (obrázek je jen ilustrační)
Je libo nadívanou husičku či pečeného bažanta?
Pojďme teď nahlédnout do středověké kuchyně, a pokud dočtete až na samotný závěr, dozvíte se jeden pravý středověký recept, abyste i vy sami mohli něco z této kuchyně ochutnat.
Ryby se vyskytovaly na jídelníčku jen občas a spíše v době půstu
Středověk snědl víc masa, než zvládneme sníst my!
Chuti tehdejší kuchyně už těžko docílíme, i když určitě by nejeden z nás rád zkusil, jak chutnaly tehdejší pečínky, nadívaná kuřátka či holoubátka, selata na rožni, ale i obilná kaše či tehdejší chléb. Chudí lidé se stravovali skromně, za to bohatá šlechta, si „dávala do nosu“. Víte, že za středověku byla spotřeba masa na jednoho člověka kolem 100 kg ročně? To je obrovské množství. Srovnáme-li to s dnešní dobou, kdy se velmi apeluje na snížení konzumace masa, a přitom aktuální spotřeba na osobu je „pouhých“ 80 kg za rok!
Pečeně nesměla chybět na žádné hradní hostině
Jaké pochoutky se tehdy připravovaly, se dnes jen dohadujeme z kusých informací získanými archeologickými vykopávkami, zápisy kronik nebo obrazy tehdejších mistrů, které zachytily královské hodování. Kuchařky se ve středověku nepsaly. Jejich „vlna“ přišla až s nástupem novověku. Pro zajímavost uvedu, že úplně první tištěná kuchařka vyšla v českých zemích v roce 1535 a jmenovala se „O rozličných krmiech“. Nejslavnější kuchařská kniha všech dob, od Magdaleny Dobromily Rettigové, podle níž vařily naše prababičky, babičky a i my z ní někdy ještě čerpáme, vyšla až celých 300 let po té první.
Jak probíhala středověká hostina?
Shrnula by to tato 3 slova, která se často používají v pohádkách: jedli, pili, hodovali. K hostině vždy patřil doprovodný program. Nechyběla hudba, tanečnice, věštkyně, falešní hráči, šermíři a lepé děvy, které se panstvu plně věnovaly.
Takto zachytil malíř středověkou hostinu přibližně z roku 1580
Takto nějak vypadaly hradní hostiny. Tato je přibližně z roku 1578
Ve středověku se na stole poprvé objevila vidlička, jako doplněk k do té doby používané lžíci a noži. Lžící se jídávaly kaše a polévky. A měl každý svou. Na rozdíl od nože, se kterým se krájelo maso, a který byl vždy jeden pro dvě osoby. Přes široký sortiment podávaných lahůdek, největší část tvořilo maso pečené na otevřeném ohni. Jen pečínka byla totiž pokrmem hodným pro rytíře. Masu vždy předcházela hustá zeleninová polévka, ve které „stojí lžíce“. Pokud nebyla polévka, podávala se obilná kaše
Praví rytíři
Na stolech nikdy nechyběl kulatý chléb a miska s vodou na omytí rukou. Jedlo se z dřevěných a keramických nádob, později přibyly i kovové tepané mísy.
Chléb býval součástí jídelníček na hradě i v podhradí. Hradní páni jedli bílý chléb, chudina tmavý.
Víno a pivo teklo proudem
Kuriózní je, že například domácí sýr se na hradě vůbec nepodával. Kdyby se na hostině objevil, byla by to hrubá urážka hostů. Sýr patřil chudině. Za to alkohol, ten tekl proudem. Pánové se předháněli v uzavírání sázek, kdo opije víc lidí. Kdo vyhrál, byl považován za skutečného rytíře.
Víno bylo výsadou bohaté šlechty, církve a měšťanů
Jsme u konce našeho povídání. Ještě zbývá slíbený recept. Nepůjde o žádný masový pokrm, nýbrž o zdravější formu, která se podávala na hradě i v podhradí, a kromě zasycení slibovala i záruku plodnosti.
Máte-li zájem, můžete vyzkoušet: SYRNÁ KAŠE
250 g tučného tvarohu, 200 g másla, 160 g krupice, 1 l vody a med
Tvaroh rozdrobíme a smícháme s krupicí. Přidáme k tomu máslo a celou tu hmotu rozmícháme ve vodě. Pomalu uvaříme na kaši. Nesolíme, až na talíři polijeme medem.
Dobrou chuť!
Autor: Tereza Marková
