Národní park Thayatal (Podyjí) s výběhem kočky divoké v Hardeggu

Hrad Hardegg jako součást Thayatalu

V roce 1278 porazil Rudolf Habsburský českého krále Přemysla Otakara II. Od té chvíle ovládali Habsburkové místní region zvaný Waldviertel. V Hardeggu vládla hrabata z Rabenswaldu a později páni z Magdeburgu. Hrad byl v té době rozšířen o tři věže a kapli. Obchod a řemesla ve městě vzkvétaly. 

V letech 1428 a 1429 vedli husité svá válečná tažení z Čech na jih kolem Hardeggu. Při jednom z nich město vyhořelo. Všechny obecní dokumenty z této doby byly ztraceny. Hrad byl rovněž poškozen, útokům ale odolal. Roku 1495 byli bratři Heinrich a Sigmund Prueschenk jmenováni Maxmiliánem královskými hrabaty z Hardeggu.

S novou dobou a rostoucím nasazením děl ztrácely hrady postupně svoji ochrannou funkci. Moc hradních pánů byla oslabována a většího významu nabývalo měšťanstvo. Roku 1568 se v Hardeggu začal vyrábět střelný prach. Ačkoliv v průběhu času výrobna několikrát vyletěla do vzduchu, zůstala nakonec v provozu až do roku 1888.

Třicetiletá válka v letech 1618-1648 přinesla bídu a nouzi až do Waldviertelu. Hrad byl roku 1600 renovován a opatřen novou bránou. Díky té se Hardegg ubránil. Co však zadrželo vojsko, nedokázalo zastavit ,,černou smrt". V roce 1640 řádil totiž v Hardeggu mor. Potulující se turecké hordy učinily o několik let tuto oblast velmi nebezpečnou.

Když v roce 1742 vpochodovali do nedalekého Retzu Prusové, mohl si Hardegg konečně oddechnout od válčení. Hrad byl bohužel poškozen zemětřesením a několika požáry. Po jednom velkém požáru v roce 1764 bylo ve městě občanům povoleno používat kameny z hradu na opravu svých domů. Tímto došlo k vážnému poškození a rozebrání hradu.

Začátkem industrializace se soukeníci z Hardeggu specializovali na výrobu hrubých houní. Jeden český soustružník přinesl roku 1861 do Hardeggu výrobu perleťových knoflíků. Brzy měl téměř každý dům svou vlastní dílnu. Nejdříve se zpracovávaly pouze mušle z řeky Dyje, později ale i mušle ze zámoří. 

Kníže Johann Carl Khevenhüller-Metsch, průvodce nešťastného císaře Maxmiliána, nechal roku 1878 zrestaurovat na reprezentativní hrobku pro svou rodinu. Od roku 1930 je hrad Hardegg chráněn památkovou péčí. 

Počátkem 20. století se Hardegg stal oblíbeným místem turistů. Ročně bylo zaznamenáno až 30 000 noclehů. Mnoho Hardeggských obyvatel se v létě stěhovalo na půdu svých domů, aby mohli nabídnout k pronájmu co nejvíce možných prostor. Od poloviny 20. století pak turismus začal ztrácet na významu, protože s hospodářským vzestupem se jiné turistické cíle staly atraktivnější.

Začátkem 20. století se v Podyjí plánovalo hned několik velkých projektů. V roce 1907 se připravovala železniční trasa, v roce 1930 se jednalo o stavbě silnice a také o vodních elektrárnách, které měly využívat energii řeky Dyje. Z dnešního pohledu zůstalo naštěstí jen u příprav. Jen vodní elektrárna u Vranova nad Dyjí byla roku 1934 skutečně uvedena do provozu.

Vlivem politické situace po 2. světové válce vznikla na hranici mezi Rakouskem a tehdejším Československem tzv. železná opona. Vzájemné vztahy, turistický ruch, ale i hospodářské kontakty do roku 1989 téměř zanikly. Pro přírodu bylo ale toto smutné rozdělené období přínosem. Území mezi státní hranicí a ostnatým drátem bylo ušetřeno od lidských zásahů. 

Po roce 1980 plánovalo Československo zřízení další elektrárny na Dyji u Býčí skály. Její voda měla dosahovat až k Hardeggu. Přehrada by znamenala zánik této úžasné krajiny. Projekt ale ztroskotal díky nesouhlasu obyvatelstva. V roce 1991 vznikl na české straně Národní park Podyjí. V lednu 2000 se i Rakousko dočkalo založení Národního parku Thayatal. 

Už od počátku určovala speciální geografická poloha Hardeggu jeho historii. Po časech velkého politického vlivu a hospodářsky obtížnějších fázích se sama příroda stala středem zájmu a zdrojem příjmů. Díky spolupráci Rakouska a České republiky se Národní park Thayatal-Podyjí stall jedním z nejvyhledávanějších výletních cílů.

Pověst o skále u Hardeggu

Jednou žil na hradě Hardegg pyšný a zlý hrabě. Každá žena, která se mu líbila, musela plnit, co jí nařídil. Hrabě se zamiloval do krásné dívky Reginy, ta však jeho lásku neopětovala a nestála o něj. Dokonce když jí vyhrožoval, že ji nechá zaživa zazdít, její lásku si nezískal. Krutý hrabě však svou výhrůžku uskutečnil. Regina byla zazděna do skály naproti hradu, kde pomalu umírala. Po své smrti bloudila Hardeggem jako černá paní. Už od pradávna byla proto skála naproti hradu nazývána jako Reginina. 

Výběh kočky divoké

Výběh pro kočku divokou má 450 metrů a skládá se ze tří částí. Atrium má 100 metrů a je možno o něj nahlédnout přímo z foyer budovy Správy NP Thayatal. Lesní část výběhu zabírá 215 metrů, zde je do výběhu začleněn ohraničený kus lesa. Soukromí nacházejí kočky divoké pod společenským sálem, který je součástí budovy. Tato 135 metrů rozlehlá část výběhu poskytuje zvířatům ochranu před deštěm, sněhem a větrem. Do velké části tohoto prostoru nelze nahlédnout a rovněž ošetřovatelé zvířat jej navštěvují velmi zřídka. V této části mají kočky své místo na spaní a přivádí zde na svět mláďata.

Jelikož kočky divoké rády šplhají, otevřené části jejich výběhu jsou vybaveny větším množstvím mrtvého dřeva (suchých stromů apod.). Kočky divoké milují sluneční paprsky, proto často vyhledávají svá oblíbená místa na sluníčku, kde odpočívají. Také se ale rády potulují po výběhu a neustále jsou velice zvědavé. Pokud se vám nepodaří kočky zahlédnout, zdržují se ve svém soukromí pod budovou. Plot výběhu je 2,5 metru vysoký. Tato výška však pro kočku divokou nepředstavuje žádný problém, z toho důvodu je zde nainstalován elektrický ohradník.

Ve výběhu jsou dva jedinci kočky divoké. Carlo je kocour pocházející ze ZOO Wels. Narodil se v dubnu roku 2010 a vyrůstal společně se svými sourozenci u rodičů. Ve výběhu divokých koček se cítí velmi dobře a miluje lezení po stromech. Návštěvníků se vůbec nestydí, naopak si jejich pozornost užívá. Nejraději se Carlo vyhřívá na sluníčku. Druhou kočkou divokou je samice Frieda. Ta pochází ze švýcarského parku v Curychu. Je úplným opakem Carla, oproti němu je velmi mladá. Narodila se v roce 2019 a od roku 2021 žije zde v NP Thayatal. Má velice dobré lezecké schopnosti. Počáteční ostych vůči návštěvníkům postupně mizí a je z ní rázná divoká kočičí dáma.

Kočka divoká byla v Rakousku od 50. let minulého století považována za vymřelou. Avšak v NP Thayatal byl v posledních letech její výskyt několikrát prokázán. Také v ostatních spolkových zemích se v poslední době opět objevují ojedinělé výskyty. V Rakousku se snaží o ochranu těchto jedinců. Cílem ochránců přírody je, aby plachá kočka divoká znovu v Rakousku zdomácněla.

Stezka kočky divoké

Turistická stezka je vhodná pro rodiny s dětmi. Od budovy Nationalparkhausu až po poustevníkovu jeskyni u Dyje je možné objevovat mnoho zajímavého o kočce divoké. Poté je potřeba trochu vytrvalosti. Velcí a malí však budou odměněni kouzelnými výhledy na Dyji a mocný hrad Hardegg. S mostem u poustevníka je tato turistická stezka možná ve více variantách i přes hranici. Děti se zabaví hledáním siluet kočky divoké, zároveň se zde dozvíte, jaký je rozdíl mezi kočkou divokou a domácí, čím se živí, jak vychovává mláďata a mnoho dalšího. 

Použité zdroje: