Městečko Knínice je místo, kde zhrzená láska zabíjela

V oblasti, které se říká Malá Haná, leží, v Boskovické brázdě, Městys Knínice. Přesně 46 kilometrů od Brna. Knínicím se, vlastně ani nevím proč, říká také Kenice. Jezdívám přes toto městečko z Brna na Jevíčko. A protože mě zajímá historie míst v naší zemi, nemohla jsem toto malebné místo vynechat.

Zdroj: Jiří Komárek / CC BY-SA 4.0

Knihnice, Knížice, Knínice …

První zmínky o Knínicích, původně zvaných Knihnice či Knížice, se datují až k roku 1100, kdy je údajně založila krásná paní Ofka, manželka Oty Sličného, která je po čase darovala církvi. V pozdějších letech patřila tato obec i do panství rodiny Strachwitzů.

Zdroj: Jiří Komárek / CC BY-SA 4.0

Dominantou městečka Knínice je Kostel svatého Marka

Kostel sv. Marka a rodinná hrobka Strachwitzů

Nejvýznamnější místem je zde bezesporu farní kostel sv. Marka.  Nachází se na kopci nad městem a vedou k němu zastřešené kamenné schody. Postaven byl v roce 1806. Nad kostelem je hřbitov a zachovalá část starého kostela, který zde stával ještě před výstavbou kostela sv. Marka. Jeho zbylá původní část se dodnes užívá jako márnice. O dvacet let později byla pod kostelem postavena rodinná hrobka Strachwitzů, ve které spočívá 6 členů jejich rodiny.

Zdroj: Jiří Komárek / CC BY-SA 4.0

Kostel sv. Marka

Právo mučiti a věšeti

Co mě ale na této obci zaujalo nejvíc, bylo, že kousek za ní se nachází malá, ale poměrně nápadná vyvýšenina, kterou tu prý vybudovali pouze k jednomu účelu – postavit na něm šibenici. Kopec dostal romantický název „Vrch Hájek“, ale jeho účel byl romantice na hony vzdálený.  Naopak, z tohoto návrší šla hrůza a strach.  Byl to vrch šibeniční, neboť, tehdy ještě Knihnice, dostaly v roce 1200 právo hrdelní, aby „zloděje, lotry, mordéře a jiné zločince, kterýž by napřed v řečeném zboží a mezích jeho byli postiženi, trestala na hrdle nebo na statku.“ (citát ze stránek obce). Tady se věšelo a v obci, přesněji v budově staré radnice, se mučilo. Strašná to představa. Nejhorší je, že středověk pravdu zase tak důkladně neřešil, mnohdy odsoudil lidi nevinné a nebylo z toho úniku. Snad jen vyšší spravedlnost mohla křivdu dostihnout. Vršek „Hájek“ by o tom mohl vyprávět….

Zdroj: Jiří Komárek / CC BY-SA 4.0

Boží muka u cesty

„Není vášně silnější než láska obrácená v zášť a běsu většího než hněv ženy zhrzené“ (citát William Congreve)

Jednoho dne se prý vydal na pouť do nedalekých Jaroměřic místní mladý chasník se svým tátou. Nápad zúčastnit se pouti měla ovšem i dcera zámožného jaroměřického rychtáře. A když pak se ti dva na pouti setkali, byla to láska na první pohled…….jenže, bohužel, jen jednostranná. Mladík o namyšlenou, sebevědomou holku zájem neměl. Zhrzená mladá žena neunesla odmítnutí, a vymyslela krutou pomstu. Mladíkovi tajně vhodila do jeho brašny své pozlacené náramky a náhrdelníky, a před koncem pouti, právě když se mládenec s otcem chystali jít domů, ztropila povyk, že byla okradena.

Místní drábové ihned mladíka i otce zatkli a „ukradené“ věci u něj našli. Středověk se se zloději nemazlil, většinou následovalo bití a těžký žalář. Jenže v tomto případě šlo o dívku ze zámožné a vlivné rodiny, a tak milý chlapec, byť nevinný, dostal trest smrti.

Poprava se konala právě tady – na Hájku, a pro výstrahu všem, mělo jeho tělo zůstat viset na šibenici až do popravy dalšího člověka. Ta se dlouho, dlouho nekonala a tělo mladého muže tam viselo dál. Jeho táta ale nezapomněl. Přesně za rok se vydal tady na to místo pomodlit se za syna. Když uviděl pozůstatky synova těla houpat se ve větru a nad tím kroužící hejno havranů, padl na kolena a vroucně plakal: „Cos mi to, synku můj, jen udělal?“ …… a tehdy se stal zázrak. Mrtvý syn mu odpověděl: „Táto, já to nebyl, všechno byla lež!“ Otec neváhal a běžel za rychtářem, který zrovna doma sedal k obědu. Na talíři kus kohouta, a když vyslechl utrápeného tátu, řekl jen: „Byl-li tvůj syn opravdu nevinný, nechť tento pečený kohout zakokrhá.“

Zázrak se stal podruhé, kohout skutečně zakokrhal. Rychtář věděl, že to bylo znamení shůry, a že jeho dcera nechala zemřít nevinného mladíka. Nemilosrdně na ni uhodil a ta šla s pravdou ven. „Smrt za smrt!“, zakřičel rychtář a svou dceru nechal zaživa zazdít v tmavém sklepení.

Taky se povídá, že kůl od šibenice tam zůstával stát ještě dalších 100 let. Mnoho lidí jej chtělo odstranit, ale nakonec to strach nikomu nedovolil. Až jednou, v roce 1924, tam byli na stráži dva vojáci, kteří kůl zapálili a nechali shořet, aby už jednou pro vždy nenaháněl lidem hrůzu.

Jak roky plynuly, tak se pověst o šibeničním vrchu stále více vytrácela z povědomí lidí, a dnešní mladá generace už o ní snad ani neví.  A tak konečně vršek s názvem „Na Hájku“, může dostát svému přídomku „romantický“.

Zdroj: Jiří Komárek / CC BY-SA 4.0

Dřevěný kříž před kostelem sv. Marka

Autor: Tereza Marková

Sdílet

Mohlo by vás zajímat