Kdo v Luhačovicích nikdy nebyl, o mnoho přišel

K lázním Luhačovice mě váže jeden mimořádný životní zážitek. Seděla jsem vedle Karla Gotta. Je tomu už hodně let, ale jako by to bylo včera. Proslulý hotel Alexandria, v něm svatba mojí kamarádky a vedle v salónku sám Zlatý slavík. Při setkání s ním se mi podlomila kolena a moje pověstná „vyřídilka“ byla náhle pryč. Povídání s ním bylo ale velmi uvolněné, příjemné, milé. Sám od sebe se zeptal, jestli může jít popřát novomanželům. Myslím, že lepší svatební dar si ti dva ani přát nemohli.

Zdroj: Txllxt TxllxT / CC BY-SA 4.0

Potěšení pro tělo i duši

Snad i kvůli této historce mám k Luhačovicím zcela zvláštní vztah. Působí na mě jako balzám na duši. Pokud nestojíte přímo na rušné cestě, ale jen tak zvolna se procházíte po lázeňských uličkách a parcích, čiší na vás ze všech stran klid a pohoda. Čas, jakoby tam běžel pomaleji. Jestli jste ještě nikdy tyto lázně nenavštívili, neváhejte a brzy to udělejte.

Zdroj: Pudelek / CC BY-SA 4.0

Hotel Společenský dům

Od luhů až po Luhačovice

Možná vás k jejich návštěvě navnadí i moje povídání o tomto moravském klenotu.

Místo je staré jako lidstvo samo. První zprávy o osídlení tohoto kraje spadají do 7. století. Avšak zmínka o Luhačovicích je až někdy zkraje 15. století. Bývala to osada několika dřevěných domků s doškovými střechami. Kolem samé luhy, mokřiny, háje, pastviny a stáda ovcí. Jenže kromě toho tu bylo ještě něco zvláštního…. Ze země místy vyvěraly prameny slané vody, které místní lidé říkali „Slanica“.

Zdroj: Pavel Fric / CC BY-SA 4.0

Pohlednice Luhačovic – lázeňské náměstí před r. 1913

Staré proroctví se naplnilo

Říká se, že jednoho dne se místnímu bačovi, který poblíž lesů pásával ovečky, jedna někam zaběhla. Měl už nějaké roky, nohy mu nesloužily jako dřív, a tak pobídl svého psa, aby se po ovečce poohlídnul. Starý, poslušný pes vstal, zavětřil a ztratil se v houští. Najednou bylo slyšet zlověstné vrčení a štěkot. To bylo bačovi podezřelé a tak vstal a šel se za psem podívat. V hustém houští ležel člověk. Když se k němu naklonil, viděl, že ještě dýchá. Slabě, ale přece. Zvednout ho bylo nad pastevcovy síly a tak poručil svému čtyřnohému příteli, ať si k muži lehne a zahřívá ho. Opodál zatím rozdělal oheň a nahřátým kožichem přikryl neznámého muže. Stařík se po chvíli začal hýbat. Bača mu nabídl teplé ovčí mléko a muž se pomalounku postavil na nohy. Z vděčnosti zavedl baču do houštiny, kde se mezi kameny třpytila malá studánka. Ukázal na hladinu a povídá: „Tato voda má léčivou moc, už mnohokrát vrátila prchající život zpět do mého starého těla. Piji ji od svých devíti let, devětkrát za rok a letos mi bylo devadesát. Dávno bych tu nebyl, nebýt této Slanice. Můj život brzy skončí a já tuto studánku předávám teď tobě. Užívej vodu i se svým psem. Vrátí vám sílu a zdraví. A pamatuj, že nastane doba, kdy ji lidé ze širokého okolí budou vyhledávat.“

Té noci stařík zemřel. Hned druhý den se bača vydal k oné studánce. Nabral do dlaní vodu, napil se a dal napít i svému psovi. Voda měla takovou sílu, že po chvilce se starý pes rozběhl za svým stádem a bača, plný sil, odhodil hůl a utíkal za ním.

Netrvalo dlouho a zpráva o zázračné vodě se rozšířila po celé zemi. Ke kamenné studánce jezdili lidé hledat své ztracené zdraví. Bača nabíral vodu a lidé mu za ni dávali peníze. Už se nemusel honit po kopcích za svým stádem a třít bídu s nouzí. Léčivá voda mu přinesla bohatství a slávu a proroctví starého muže se naplnilo. Luhačovice se staly slavnými lázněmi.

Zdroj: Txllxt TxllxT / CC BY-SA 4.0

Jurkovičův dům

Vincentka chutnala i císaři Františku I.

V Luhačovicích najdeme 12 pramenů, jež jsou většinou pojmenovány po svých objevitelích. Amandka, Aloiska, Ottovka, pramen Dr. Šťastného a také jeden sirný pramen. Prvenství si ale nese Vincentka, původně označována jako pramen Hlavní. Od roku 1820 byla podávána dokonce i na samotném císařském dvoře a v proslulých vídeňských kavárnách. Míchala se i s vínem a pila jako lahodný, osvěžující nápoj. Koncem 19. století začaly Luhačovice chátrat a záchranou jim bylo až založení akciové společnosti v roce 1902. Pod vedením brněnského lékaře Františka Veselého začala velká přestavba lázní. Věhlasný slovenský architekt Dušan Jurkovič zde vyprojektoval jedinečné lázeňské stavby ovlivněné lidovou architekturou a secesí, kterými se Luhačovice dodnes pyšní.

Zdroj: Jan Polák / CC BY-SA 3.0

Pramen Vincentka

Slavní lidé zde tvořili, odpočívali i hazardovali

Luhačovice vždy přitahovaly a stále přitahují vzácné hosty.  Věrným hostem zde býval třeba hudební skladatel Leoš Janáček nebo dcera Bedřicha Smetany, paní Zdenka Hejdušková. Své zdraví tu upevňoval slavný Vlasta Burian i Nataša Golová, stejně jako Tomáš Garrique Masaryk či Edvard Beneš. V Luhačovicích to počátkem 20. století prostě zase žilo. Ve vile Vlasta, dnešní dětské léčebně, bývalo kasino. I přes úřední zákaz, se tu provozoval hazard. Gurmáni si tady zase pochutnávali na Luhačovickém špačkovi a jiných delikatesách. Nejreprezentativnější budovou býval dům Bedřicha Smetany, určený výhradně VIP hostům. Dodnes se tu nachází prezidentské apartmá s výhledem na lázeňské náměstí s kolonádou i na obdivovaný Jurkovičův dům.

Zdroj: Txllxt TxllxT / CC BY-SA 4.0

Jurkovičův dům z roku 1902

„Ráno tělo do pohybu dáme, aby se nám rozproudila krev“

V těchto lázních se léčily, a stále ještě léčí, cesty dýchací, zažívací, cukrovka a pohybové ústrojí. Zpočátku minulého století se zde provozovala i tzv. vzduchoplavba. Že nevíte, co to je? Byla to jedna z ozdravných procedur, kdy na slunném místě v lese pacienti spoře oděni jen do apartních plaveckých úborů, prováděli cviky, jež vypadaly jako plavání ve vzduchu. Přispívalo to zlepšení dýchání, otužování těla anebo, jak by později řekl pan Lavička z „Na samotě u lesa“, aby se jim roztáhnul hrudní košíček.

Dnes už doba pokročila a léčí se podstatně modernějšími metodami. Využívá se k nim celkem dvanácti léčebmých minerálních pramenů. Jako třináctý léčivý pramen bývá označován neméně hodnotný mok – "pravá moravská trnkovica".

Zdroj: Pavel Fric / CC BY-SA 4.0

„KLOKTÁRNA“ - jeden z léčebných pavilonů v roce 1913 (pohlednice)

Léčivá voda, popíjená na kolonádě za ranního rozbřesku, má prý dvojitou sílu

Hala Vincentka a legendární kolonáda dlouhá 126 metrů, nedávno prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Trvala déle než rok a stála přes 115 milionů korun. Svou novou tvář ukázala tato lázeňská dominanta koncem listopadu 2019.

Víte, že si ročně přes milion lidí nenechá ujít příležitost projít se po této královně moravských kolonád? Ani teď nemáte chuť být mezi nimi?  Co třeba o víkendu 8. až 10. května letošního roku, kdy v Luhačovicích proběhne tradiční jarní otevírání lázeňských pramenů? A to už je akce, která za návštěvu určitě stojí.

Zdroj: Neznamý / Commons.wikimedia.org

Luhačovická kolonáda před rokem 1916

Zdroj: Tomáš Páv / Commons.wikimedia.org

Kolonáda v roce 2008

Autor: Tereza Marková

 

 

Sdílet

Mohlo by vás zajímat