Kterak Ondráš a Juráš, zbojníci z Budačiny, o svůj poklad přišli
28. leden 2020 | Tereza Marková 3.2 min | Cestování
Když pojedete od Kroměříže směrem na Uherské Hradiště a vezmete to lesem na Kudlovice, tak v kudlovickém údolí, objevíte osamělé skalisko, kterému se od nepaměti říká Budačina. V jeho blízkosti se nachází starý kamenolom, kde se za války těžil pískovec na výstavbu Hitlerovy dálnice. Po válce skončila stavba dálnice a o něco později i těžba kamene. Tato skalnatá oblast byla v roce 1966 prohlášena chráněným přírodním útvarem.
Povídá se, že kdysi dávno tady, ve skalní jeskyni, přebývali dva zbojníci, Ondráš a Juráš. V tu dobu vedla kolem skalisek hradská cesta, která začínala v Pomoraví, pokračovala přes Chřiby a dál pak na Slovácko. A právě tato cesta byla rajónem obou zbojníků, kteří zde přepadávali bohaté pocestné. Jednoho dne tudy jela i manželka majitele nedalekého napajedelského panství, paní Alina Rottalová. Zbojníci nebyli žádní gentlemani a tak klidně obrali o šperky i samotnou paní hraběnku. Kořist to byla veliká, ale cítili, že by se na této rodině dalo zbohatnout ještě víc. A tak milou ženu zavřeli v lese do velké jámy a za její vrácení požadovali po jejím muži tučné výkupné. Jenže ouha, ten žádné výkupné platit nemínil. Zhrzení zbojníci chtěli Alinu sprovodit ze světa, ale když jim slíbila, že je nikdy neprozradí, darovali ji život.
S loupením ovšem pokračovali dál, a tak jednoho dne napajedelský pán povolal vojáky a ti oba zbojníky zatkli. Ondráš i Juráš byli odsouzeni na smrt. A tehdy hraběnka Alina na oplátku udělila milost jim, ale nebylo to jen tak. Podmínkou bylo, že s přepadáváním nadobro skončí, a než odtáhnou z kraje pryč, vyklidí jeskyni i celé okolí. Co slíbili, to také udělali a na vyklizeném místě, na počest paní hraběnky, založili malou vesnici s názvem Alinkovice, která se pozdějším zkomolením stala dnešními Halenkovicemi.
Zbojníci za svou loupežnickou kariéru nashromáždili slušné jmění, které teď neměli kam dát, a tak jej na Budačině zakopali. Aby nezapomněli, kde poklad ukryli, namalovali si podrobný plánek. Jenže ne nadarmo se říká, že „jeden je do party málo a dva už moc“. Jeden z nich sebral tajně plánek a zmiznul s ním někam na Valašsko. Jenže dlouho se neradoval. Na Valašsku se naplnilo druhé rčení, „lehce nabyl, lehce pozbyl“, a jednou byl plánek zkrátka pryč. Po nějakém čase se zloděj plánku vydal poklad na Budačinu hledat. Ubytoval se v nedalekých Kostelanech u jednoho chalupníka, kterému se o svém záměru, zmínil. Chalupník se zdánlivě jevil jako přítel a skvělý hostitel, a celou noc poctivě zlodějíčkovi naléval svoji nejlepší „gořalku“. Sám ten večer pil ovšem jen „jako“. Sotva zloděje přemohl spánek, vytáhnul mu plánek z kapsy a tajně si jej obkreslil. Dobře znalý místních poměrů, nelenil, a ještě tu noc poklad vykopal. Marně pak chodil sám zlodějíček několik dní po horách ve snaze najít poklad. Nakonec s nepořízenou odjel zpátky na Valašsko. Pravý zloděj pokladu dlouho, předlouho o svém vykopaném „štěstí“ nikomu neřekl. Po několika letech se odstěhoval na opačnou stranu Hané, kde si postavil domek, koupil pole, na kterých si do smrti spokojeně hospodařil.
Od těch dob uplynulo už více než 200 let. Ani za ta léta se asi ke všem legenda o vykopaném pokladu na Budačině nedonesla, protože celou dobu tam jezdí party lidí a stále něco hledají. Většinou začínají i končí v bývalé zbojnické jeskyni. Ta už nájezdy trampů dost utrpěla, a tak se koncem minulého století místní rozhodli postavit nedaleko Budačiny dřevěné tábořiště s obřím ohništěm uprostřed. To se okamžitě stalo tak oblíbeným, že dnes už si na hledání pokladu nikdo ani nevzpomene.
Autor: Tereza Marková
