Enclos paroissial - unikát z konce světa
20. květen 2021 | Milan Caha 3.7 min | Cestování
Bretaň, magická „Malá Británie“, opředená keltskými legendami, plná megalitických památek i úchvatných přírodních scenerií, toho má návštěvníkům opravdu hodně co nabídnout. Jeden pozoruhodný architektonický prvek – enclos paroissial (ohrazené farní areály) – však naleznete jen zde, v oblasti Finistère, tedy na konci světa.
Krátká historie budování enclos paroissial spadá do 16. až 17. století a souvisí s ekonomickou prosperitou Bretaně spojenou s vrcholem bretaňského mezinárodního obchodu se lnem a konopím. Tyto rostliny tehdy poskytovaly suroviny, které byly životně důležité pro rozvoj námořnictví – byly z nich plachty, lana, ale i oděvy námořníků. Bretaňské lodě je dodávaly do všech světových přístavů a bretonština byla tehdy v obchodním styku obdobně důležitá jako je dnes angličtina. Farní areály se v té době staly vizitkou bohatství jednotlivých vesnic, které se předháněly v monumentálnosti, kráse a zdobnosti této své pýchy.
Vznik enclos paroissial rovněž souvisí s náboženskou situací ve Francii druhé poloviny 16. století. V zemi probíhala válka s hugenoty a protirefornace, posílená působením dvou misionářů, Michela Le Nobletze a Juliena Maunoira, se u tradičně hluboce věřících bretaňských katolíků projevila budováním zdobných barokních sakrálních staveb, v kontrastu s umírněností a střízlivostí protestantských kostelů. Paradoxně zde ale současně dochází k posilováním kultu místních světců a mrtvých, označovaného jako bretaňský synkretismus, propojující dávné keltské pohanské kořeny s upřimnou katolickou vírou. Farní areály jsou dokladem velmi specifického bretaňského lidového sochařství – jejich výzdoba působí na jedné straně hrubě a naivně a na druhé straně rafinovaně spojuje nespojitelné. Je plná tajemných symbolů a obskurních postaviček, které jako by vystupovaly z pohanské minulosti a do světa křesťanství už dávno nepatřily.
Budování monumentálních farních areálů zastavil královský výnos z roku 1695, potvrzený bretaňským parlamentem. Třicetiletá válka a a hospodářská blokáda ukončily konjunkturu bretaňské textilní výroby a král nechtěl, aby se nižší příjmy z bretaňských daní dále snižovaly budováním nepotřebných církevních staveb.
V centru každého enclos paroissial byl farní kostel. Obvykle postavený z nejdostupnějšího materiálu – místní všudepřítomné žuly. Bývá zdobený desítkami plastik a jiných ozdobných kamenných prvků zvenčí a pestrobarevnou a bohatou výzdobou uvnitř. Typickým prvkem jsou dvě řady nik se sochami apoštolů v hlavním vstupním portálu kostela či malované dřevěné stropy v interiéru. Nezbytnou součástí areálu je kamenná ohradní zeď s monumentální vstupní bránou, označovanou v bretonštině porz ar maro (Brána mrtvých). Zeď obvykle ohraničuje i přilehlý prostor hřbitova. Až do roku 1719, kdy to bretaňský parlament zakázal, bývalo zvykem pohřbívat mrtvé uvnitř kostela. Proto je obvyklou součástí enclos paroissial i samostatně stojící kostnice, do které byly ukládány pozůstatky dříve pohřbených nebožtíků. Kromě kostela, brány, ohradní zdi, kostnice a hřbitova byly součástí farních areálů i další prvky – velmi zdobné kamenné Kalvárie, kaple na relikvie či fontány. Konvence říká, že aby bylo možno označit areál za enclos paroissial, musí mít nejméně 5 z těchto osmi prvků.
Do současné doby se dochovalo asi 70 areálů, nejvíce v bývalé historické diecézi Léon. Nejzajímavější z nich spojují tři „circuits des Enclos Paroissiaux du Finistère", okruhy v délce 45, 63 a 85 kilometrů. Jejich mapu a popis leze získat v místních informačních centrech. Farní areály lze navštívit prakticky kdykoliv, kostely a další stavby bývají ale uzavřené na noc. Návštěva je zdarma, rovněž bývá k dispozici bezplatné parkoviště. Často jsou k dispozici tištěné průvodce (většinou kromě francouzštiny i v angličtině a němčině, není to ale vždy pravidlem), v některých kostelech mají i audioprůvodce, u některých jsou malá místní muzea či živí průvodci.
Použité zdroje:
- wikipedie
Galerie
