Výsledky hledání míst

Jeskyně Šipka je krasovým útvarem štramberského krasu. V r. 1880 zde byl nalezen zlomek spodní čelisti neandertálského dítěte. Jeskyně poskytovala útočiště lidem již před více než 32 000 lety.

Na území přírodní památky Sirňák se nacházejí mofety čili výrony oxidu uhličitého s přítomností sirovodíku ve sníženině zaplněné vodou. Vývěry plynů lze pozorovat i přímo v řečišti Teplé. Voda v tůních vypadá, jako by se vařila, je však studená. K lokalitě u Ovesných Kladrub nevede žádná cesta.

Sirný pramen na břehu Lipovského potoka severně od obce Lipová. Jeden z mnoha na východní Moravě od Beskyd po Pálavu. Nevábný zápach způsobuje sirovodík, vyprodukovaný bakteriemi při rozkladu podzemních organických látek v kombinaci s rozpuštěnými sírany.

Zřícenina hradu postaveného na přelomu 13. a 14. st. rodem Sirotků, po jejichž vymření připadl králi Václavu III, který byl krátce poté zavražděn (v r. 1306) a hradu se zmocnili Lichtenštejnové. Ti hrad využívali do poč. 16. st., poté pustý.

Značně přetvořený reliéf tvrze v obci Šišma, na místě zvaném Talířový kopec.

Narušené reliéfní zbytky hrádku, patrně ze 13.století.

Dřevěný kříž zasazený v kamenném podstavci na paměť tragické události, při níž zde zahynul 13. 10. 1884 ředitel kn. arcibiskup. panství Hukvaldy Antonín Skácel, když se splašili koně s jeho kočárem.

Zřícenina hradu založeného ve 14. stol. Vilémem, synem pána Děpolta ze Zbiroha. Od roku 1600 se uvádí již jako pustý. V r. 1658 na císařův příkaz byl hrad Sklála pobořen, aby nemohl sloužit jako opěrný bod nepříteli.

Pískovcová skalní stěna na pravém břehu Svitavky. Roku 1910 na ní vznikl reliéf výjevu z místní pověsti o dívce pronásledované rytířem, která ze zoufalosti skáče ze skály a zachrání se, zatímco pronásledovatel se i s koněm zřítí do bažin a zahyne.

Pramen pitné vody v údolí Zbečnického potoka na Hronovsku, který v době epidemie cholery roku 1832 získal mezi lidem pověst léčivého. Název studánka získala podle díla Aloise Jiráska „Skaláci“.

Název Skalákovna získal byt o dvou místnostech vytesaný ve skále počátkem 19. století na úpatí Mazovy či Hudcovy horky. Jeho název zpopularizovala spisovatelka Karolina Světlá svou povídkou Skalák z r. 1863.

Tvrziště na vyvýšeném místě nad řekou Lužnicí. Počátky panského sídla sahají do r. 1265, kdy je jako majitel uváděn Vítek ze Skalice, člen rodu Vítkovců. V letech 1379 a 1381 se objevuje Filip, sezením na Skalici. Zprávy o zámku Skalici jsou pouze v rozmezí let 1533-1540. Po r. 1590 tvrz zaniká.

Terénní náznaky sídla, které pravděpodobně vzniklo na přelomu 13. a 14. století nedaleko Sepekova. Zánikla snad v období husitských válek.

Předpokládané zaniklé sídlo pánů ze Skalice, jež se písemně zmiňují poprvé r. 1409. Po r. 1525 páni ze Skalice z historie mizí. Sídlo (tvrz) se patrně nacházela v rámci pozdějšího panského dvora (dnes zaniklý) v sedle u kostela sv. Martina.

Tvrz ve Skaličce, dnes lázeňské obci Skalka na Prostějovsku, je zmiňována od r. 1569. Majitelem byl Kryštof Falkenhaim z Glošku. Poslední zmínka k r .1602. Zanikla v období třicetileté války.