Stará Ľubovňa

Ten částečně pohltil starší palác. Tento palác mohl sloužívat pobytu královské rodiny Zikmunda Lucemburského. Hradní jádro obíhala nová hradba, která se napojovala na palác. Tato byla mnohdy přestavována, někdy i od základů. V této době byla patrně zastavěna i severní polovina nejstaršího nádvoří provozními budovami. Brána se – stejně jako dnes – nacházela na nejpřístupnější západní straně. Její pozůstatky byly zjištěny při výkopech v prostoru současného průjezdu. Na jižní straně, kde je mírnější klesání terénu, snad hrad chránil oblouk příkopu a valu, které vzaly za své při velkých terénních úpravách v 17. století. Na přelomu 15. a 16. století bylo za Petra Kmita postaveno raně renesanční protáhlé předbraní, které sloužilo i jako obranná bašta. Stejná bašta doplnila i střed jižní hradby. Substrukce této bašty byla později využita ke zřízení barokní kaple. Překvapivou je i otázka mohutné válcové věže v čele hradu. Nejedná se o starý bergfrit, jak bylo v minulosti interpretováno, ale o novostavbu patrně z doby kolem roku 1500. Věž byla přiložena k čelu staršího jádra, jehož hradba musela být předtím vyrovnána. Kónicky se k vrcholu zužující věž má až 3 m silné zdivo a vnitřní průměr 6,5 m, takže mohla sloužit i k bydlení. Petr II. Kmit zajistil mírně klesající jižní svah hradu výstavbou nového velkého předhradí. To v jihovýchodním nároží chránila mohutná oblá bašta s přiléhající branskou věží. Jihozápadní nároží zabezpečovala od 40. let 16. století ušnicová bašta, která je inspirována bastiony tzv. staroitalské školy. Její moderní verze však dovolovala palebné postavení děl v několika úrovních s kasematy v nejspodnější z nich. Rozšíření předhradí umožnilo zvětšení užitkové plochy hradu. Patrně v této době byl přestavěn do trojprostorové mohutné budovy završené atikou i východní hradní palác. Někdy před polovinou 16. století byla hradní věž opatřena mohutnými opěrnými pilíři takřka do 2/3 výšky věže. Jeden z nich byl dokonce průchozí pro přístup do jižní části parkánu. V roce 1553 však byla věž, která sloužila jako prachárna, poškozena mohutným výbuchem střelného prachu, který způsobil požár hradu. K obnově hradu přistoupil Jan Boner, který do dnešní podoby přestavěl oba hradní paláce, vodovodem nahradil hradní studnu a zesílil vnější okruh hradeb. K poslední velké přestavbě hradu přistoupil Stanislav Lubomirský, který nahradil starší středověký val v letech 1642–47 zdí s novou branou a takto srovnanou plochu využil ke stavbě nových provozních budov. Starší první bránu ve vstupní věži při velké oblé baště doplnil o malé předbraní opevněné vstupním bastionem členité dispozice s nárožními věžičkami. Tímto se hrad proměnil v mohutnou pevnost s důrazem na silně opevněnou vnější fortifikaci. Proto mohla být také v roce 1671 přestavěna starší jižní hranatá bašta na kapli. Bohužel, koncem 17. století započal i úpadek hradu. Theodor Lubomirský o hrad nedbal. Po zkrachování plánů na přestavbu hradu na zámek dle projektů architekta Placidiho chátrání hradu jen pokračovalo. Ve 2. polovině 20. století započalo památkové konzervování a zajišťování zpola zchátralého hradu, které bylo ke konci 20. století završeno zrekonstruováním některých částí hradu, především předhradí, do původní podoby. Obnovena byla vstupní brána s tzv. vysokým barokním bastionem a východním bastionem, věžovitá budova bývalé renesanční brány, která slouží jako lapidárium, sousední renesanční rondel, barokní palác Stanislava Lubomirského, západní bastion italského typu s kasematy, hradní kaple a hradní věž (bergfrit), která byla staticky zajištěna, zastřešena a nejvyšší patro slouží jako vyhlídka.

století. Vraťme se však do roku 1311. Rod Abovců tehdy králi hrad nevrátil, a proto jej královské vojsko o rok později dobylo. Král Karel Robert hradem odměnil svého příznivce Filipa Drugetha. Od roku 1330 však hrad opět patří přímo králi. O jeho oblíbenosti svědčí časté návštěvy krále a jeho rodiny. V roce 1412 se na Ľubovni sešel císař Zikmund s polským králem Vladislavem II. Jagiellem. Ještě tentýž rok se hrad spolu se šestnácti spišskými městy dostal do zástavy Polska. Na celých dalších 360 let se hrad stal centrem polské správy. Hradu v té době vládli polští kapitáni. Jmenovitě je na místě uvést především Mikuláše Jordána ze Zaklyczyna a Petra Kmita. Oba se výrazně podíleli na stavebních úpravách a rozšíření hradu. O obnovu hradu po požáru v roce 1553 se zasloužili kapitáni Štěpán Boner a Mikuláš Maciejowský. Polskou vládu nakrátko v roce 1587 přerušil pobyt rakouského vojska, avšak již roku 1593 kupuje spišský kapitanát Šebestián Lubomirský, jehož rod získává v roce 1634 Starou Ľubovňu dědičně. Lubomír se zapsal významně do dějin činem, kdy v roce 1655 při válkách Poláků se Švédy ukryl na hradě polské korunovační klenoty a později i krále Jana Kazimíra. Jiný člen rodu, Theodor, však krále zradil a August II. Saský jej za to potrestal odejmutím hradu. Ztrátou sídelní funkce ztratil hrad základní údržbu a začal chátrat. Plány na přestavbu hradu v zámek nebyly nikdy realizovány, a tak byl hrad v letech 1754–56 alespoň v nejnutnější míře opraven. V takovémto stavu hrad zakoupil Jinřich von Brühl. Před rokem 1772 byl hrad na krátkou chvíli obsazen tzv. barskými konfederáty, kteří odmítali dělení Polska. To ostatně proběhlo roku 1772 a hrad i se spišskou zástavbou se opět trvale vrátili ke Slovensku, respektive Uhrám. V královské správě však hrad opět chátral, a proto se jej stát rozhodl prodat Jiřímu Felixovi Raisovi, od jehož dcery hrad v roce 1880 koupilo město Stará Ľubovňa. V jeho majetku však hrad nezůstal dlouho. Město hrad obratem prodalo polskému velmožskému rodu Zamoyských, kteří zde zřídili malé muzeum. Fungování muzea přerušilo pouze za války gestapo a poté umístění hospodářské školy. Od roku 1956 na hradě však opět funguje muzeum, které započalo s postupnou památkovou obnovou a zajištěním hradu. Postupné zajišťování probíhá i v dnešní době, kdy je hrad přístupný veřejnosti.