Granada

Od zbytku ostrožny jej na východě dělila přírodní rokle. K založení přibližně trojúhelného hradu mohly být využity pozůstatky zdiva římské pevnosti. Nejspíše byl od samého počátku kamenný. V severním nároží krátké východní strany hradu byl nad roklí postaven obdélný donjon. Ten dosud stojí v plné výšce stejně jako obvodová hradba. Povaha zdiva donjonu dnes umožňuje spekulaci o jeho původu z doby kalifátu (9. stol. až začátek 11. stol). V této podobě hrad setrval do 1. pol. 13. stol. Zakladatel Nasridské dynastie Muhammad I. (1232-73) nechal k západnímu konci hradu zvenčí přistavět čtvercovou strážní věž o stranách 16 x 16 m. Její dnešní výška je 27 m. Z její ploché střechy je dobrý výhled na město a do okolí. Po křesťanském záboru byla všechna čtyři podlaží věže přestavěna na obytné prostory. Její západní průčelí nad městem dnes korunuje zvonice. Ta původně stála nesymetricky v nároží věže, kde do ní v roce 1882 udeřil blesk. Taktéž v průběhu 13. stol. byl hrad zesílen parkánem na severní, západní a jižní straně. Severní parkán je navíc zdvojený. Na této straně byla postavena nová první brána do hradu. Cesta ke hradu stoupala po západním úbočí kopce a na severní straně hradu vyústila do nové čtvercové branské věže, zvané zbrojnice. Portál brány má dosud klasický muslimský oblouk. Průjezd se ve věži lomí v pravém úhlu doprava. Poté pokračuje spojovacím křídlem mezi věží a hradem. Po pár metrech bylo možno odbočit doleva do severního parkánu, nebo doprava, kde bylo třeba sesednout z koně. Právě tady byly u severní paty západní věže v prostoru parkánu stáje. Pěšky pak bylo třeba pokračovat dlouhou úzkou ulicí s dalšími deseti pravoúhlými zatáčkami. Ulice se vinula mezi hradbami a pod severním a západním průčelím západní věže. Průjezd a průchod do hradu dnes není veřejnosti přístupný. První bránu je možno vidět zvenčí, pokud k ní dychtivý návštěvník najde cestu ve spleti městských ulic. V 15. stol. byl hrad na západě opevněn torionem (mohutnou prodlouženou baštou) se zaobleným čelem. Dělové pozice tak byly namířeny proti městu snad proto, že slabí vládci Nasridské dynastie svým poddaným nedůvěřovali. Torion je dnes možné vidět ze západní věže. V roce 1494, dva roky po křesťanském ovládnutí Granady, byla v rokli mezi alcazabou a Alhambrou postavena vodní cisterna. Ta pak byla zakryta novým nádvořím, které rokli zcela překrylo. Brzy nato byl muslimský jižní parkán zdvojen. Zcela nový byl východní parkán nad bývalou roklí. Tím se dnes do hradu vstupuje z nádvoří před hradem. Všechny tři úseky obvodové hradby jádra hradu jsou zesíleny flankovacími obdélnými baštami a věžemi. Vnitřní prostor hradu dnes zabírají odkryté základy staveb. Patrně šlo o kasárna a sklady. Hrad tak neměl žádné nádvoří, na jeho místě bylo miniaturní město. Pod ním jsou vodní cisterny. Ty byly napájeny povrchovým vodovodem Muhammada I. ze 13. stol. Vodovod bere vodu z řeky Darro přibližně 6 km proti proudu. I dnes přivádí vodu do letního paláce Generalife. Vodovod původně překonával rokli před hradem akvaduktem. Další přístup k vodě z řeky měl hrad prostřednictvím hradby, která sestupovala z hradu dolů k řece po severním svahu kopce. U řeky se napojila na kamenný most El Puente del Cadi, který spojoval hrad a celé královské město s městskou částí Albaicín na protějším břehu řeky. V Albaicínu bylo původní královské sídlo Granady. To stále sloužilo svému účelu, když Muhammad I. začal stavět své nové sídlo, dnešní Alhambru. Most s hradbou tak spojoval obě královská sídla. Celá tato opevněná cesta s mostem vznikla ve 13. stol. Jeden pilíř mostu stále stojí na břehu řeky pod hradem. Je patrné, že oblouk mostu měl tvar klasického muslimského oblouku. Dva hřebeny zatarasily nepříteli průchod řekou pod mostem do města. Drážky hřebenů jsou na pilíři dosud patrné. V síle zdi pilíře je schodiště, kterým mohli lidé z hradu sejít k řece a nabrat vodu..

V roce 711 zahájili muslimové ze severní Afriky invazi na Pyrenejský poloostrov. Zpočátku přišli pod záminkou pomoci vizigotskému králi Witizovi proti jeho soupeři Roderikovi. Během tří let ale zabrali většinu poloostrova a vytvořili muslimské teritorium známé jako Al-Andalus. Toto území pak bylo součástí velikého Umajského kalifátu. Ten se táhl od Pyrenejského poloostrova přes celé severní pobřeží Afriky až do dnešního Iránu. V této době byla založena Granada. První zmínka o alcazabě (hradě) v Granadě pochází z 9. stol. (podle internetu z roku 889). Umajský kalifát se na začátku 11. stol. rozpadl. Granada se pak stala v období let 1027-66 centrem mocného židovského království Taifa Granada. Loutkovým králem byl muslimský vládce Zawi ben Ziri. Skutečný vládce, žid Samuel ibn Nagrilla, nechal zesílit městské hradby. Právě z této doby mohou pocházet některé dosud stojící městské brány a části městského opevnění

Od roku 1090 vládli Granadě Almoravidové a od roku 1166 Almohadové. V roce 1228 založil Muhammad ibn al-Ahmar (Muhammad I.) novou Nasridskou dynastii. Nasridští sultáni vládli Granadě od roku 1237 až do konečného zániku muslimské vlády na jihu Španělska na konci 15. stol. Nasridové museli od začátku čelit nejen vnitřním nepokojům, ale také soustavným křesťanským útokům. Proto byla alcazaba ve 13. stol. výrazně přestavěna. K další přestavbě došlo za Yusufa I. (1333-54). Na široké ostrožně před alcazábou nechal Muhammad I. (1232-73) založit opevněné královské město, dnes známé jako Alhambra. Muhammad I. a jeho syn Muhammad II. (1273-1302) ještě žili na hradě. Další panovníci už ale sídlili v nově postaveném paláci v královském městě. Od alcazaby bylo město odděleno přírodní roklí. Teprve Yusuf I. (1333-54) spojil město s hradem hradbami na obou koncích rokle. Původně samostatný hrad od té doby sloužil jako vojenská citadela královského města. V 15. stol. vláda Nasridské dynastie slábla. Nakonec došlo k válce o trůn mezi Muley-Abul Hassanem (1464-85) a jeho synem Abu-Ahd-Illahem. Syn se stal posledním emírem. Granadě vládl pod jménem Muhammad XII. do roku 1492. Byl znám také pod přezdívkou Boaddil. Poslední emír musel čelit silné vládě královny Isabely Kastilské a jejího manžela Ferdinanda Aragonského. Ti měli za cíl Granadu dobýt a muslimy z Pyrenejského poloostrova nadobro vyhnat. Pod tlakem se Granada 2. ledna 1492 bez boje vzdala. Na základě mírové dohody měla být respektována náboženská svoboda muslimských obyvatel města a okolí. Už o devět let později, v roce 1501, byli ale muslimové donuceni přejít na křesťanskou víru. Mnozí z nich emigrovali do severní Afriky. Židé byli na rozdíl od muslimů donuceni k přijetí křesťanství nebo k emigraci hned po kapitulaci Granady. I ti muslimové a židé, kteří přešli na křesťanství, neunikli utlačování. Postupně byli vytlačeni z centra města do chudých předměstí. V roce 1494, dva roky po křesťanském ovládnutí Granady, nechal hrabě z Tendilla postavit v rokli mezi alcazabou a Alhambrou vodní cisternu. Tu pak zakryl novým nádvořím, které rokli zcela překrylo. Cisterna byla stejně jako alcazaba a Alhambra napájena vodou z muslimského vodovodu. Ten nechal postavit Muhammad I. ve 13. stol. Císař Karel V. (1519-56) chtěl z Alhambry udělat své hlavní sídlo. Jeho záměrem bylo dobytí severní Afriky. Kolonizace Ameriky ale odvrátila jeho pozornost. Granada pak byla příliš daleko na okraji jeho říše a stranou jeho zájmu. V 16. stol. došlo k zesílení opevnění alcazaby. V roce 1522 bylo zapotřebí opravit škody po zemětřesení. V roce 1590 v údolí pod hradem vybuchla továrna na střelný prach. Celé královské město i s hradem pak upadlo v zapomnění. Z Alhambry se stala obytná čtvrť Granady a v královských palácích sídlila chudina. Napoleon se pokusil Alhambru vyhodit do povětří. Teprve poté bylo královské město znovu objeveno nejprve britskými badateli a pak romantickými cestovateli. Ve 20. stol. proběhla důkladná rekonstrukce celého komplexu, včetně hradu. Alcazaba je dnes jako součást Alhambry památkou UNESCO..