Největší výsypka Mostecké pánve u města Bíliny

Minulost místa

V místě dnešní výsypky se v minulosti nacházelo pět vesnic. Byly to Lyskovice, Chotovenka, Hetov, Dřínek a největší ze všech vesnic byly právě Radovesice, po kterých je výsypka pojmenována. Radovesice byly především dopravní křižovatkou, zanikly roku 1971. Jedinou nestrženou budovou v Radovesicích byl kostel Všech svatých, ten byl zasypána skrývkou v roce 1983. Od té doby zde byla až do roku 1996 ukládána vytěžená zemina z blízkých bílinských dolů. S doly byla donedávna výsypka spojena pásovým dopravníkem, jehož stopy jsou ještě dnes dobře viditelné. Nejvýznamnějším pozůstatkem byl především betonový most, který vedl nad dopravním koridorem u výjezdu z města Bílina směrem na Teplice. Mezi místními se pro jeho označení používal pojem „pasovka“. Most byl v oblasti koridoru zbourán v roce 2011. Sypání skrývky zde bylo ukončeno v červenci roku 2003. Povrch výsypky je již v současné době zrekultivován. Naleznete zde množství zalesněných a vodních ploch, mokřadů, luk a polí.

Radovesická výsypka Autor: © Dana Kaiserová 9/2023

Rostliny a živočichové

Velká část území výsypky byla rekultivována a předána k zemědělskému a lesnickému využití. Na temeni výsypky jsou však ponechány dvě samostatné plochy, na nichž je sledován přirozený vývoj povrchu. Jedná se o unikátní studijní prostředí, ve kterém je možné sledovat postupný a přirozený vývoj fauny a flóry na nerekultivovaném území. Některé organismy, které se na tomto území vyskytují, patří mezi kriticky ohrožené druhy fauny České republiky, ať již se jedná o obojživelníky vázané na množství přirozených bezodtokých biotopů či retenčních nádrží po obvodu výsypky, ptáky využívající remízků a zatravněných ploch k hnízdění či k lovu potravy, až po významné bezobratlé živočichy. Jedním z úspěchů rekultivace Radovesické výsypky je rozmnožení okáče metlicového. Dříve hojný a po celé republice rozšířený motýl výrazným způsobem ustoupil a dnes patří ke kriticky ohroženým druhům. Radovesická výsypka též posloužila jako útočiště pro přesídlenou populaci raka říčního, která sem byla přenesena z koryta Radčického potoka, který musel ustoupit těžbě hnědého uhlí. Kromě druhů, které do naší přírody patří, se zde začínají objevovat i druhy nepůvodní, které mohou negativně ovlivňovat domácí druhy i celý nově vznikající a křehký ekosystém. V řadě případů se jedná o živočichy vyloženě nežádoucí, které naši domácí faunu ohrožují konkurencí či přenosem nepůvodních nemocí. Za hlavní rizikový organismus je považován severoamerický rak mramorovaný. Ten má schopnost invazivního šíření a přenosu smrtelné račí choroby, kterou je račí mor. Toto onemocnění by v případě kontaktu obou druhů vyhubilo prosperující populaci raka říčního, kterou se v minulosti podařilo zachránit. Dalším živočichem, který může původní raky ohrožovat, je význačný predátor, americká želva nádherná, která zde byla také zaznamenána. Tito živočichové se na území výsypky nerozšířili samovolně, museli být někým přineseni a záměrně vypuštěni. Z tohoto důvodu je na území výsypky zakázáno vysazování jakýchkoli rostlin či vypouštění organismů.

Kaplička v zaniklém Hetově Autor: © Dana Kaiserová 9/2023

Hetov

Jednou z vesnic, která musela ustoupit těžbě uhlí byl Hetov, měla dlouhou historii. Hetov ležel v nadmořské výšce 425 metrů na úpatí významného vrchu Hradišťany. Tato výšková dominanta často poskytovala v pravěku útočiště obyvatelům celého okolí v dobách válečných, nejistých a nebezpečných. Stálo tu velké opevněné hradiště, které zde, podle archeologických nálezů, fungovalo od doby bronzové. V okolí Hetova bylo pravěké osídlení velmi sporadické, o čemž svědčí nález jediné kamenné sekery z této doby. Ves obklopovaly ještě dva menší kopce - Lysák a Zaječí vrch. Hetov měl svůj název nejspíše odvozen od osobního jména Het některého z prvních majitelů či zakladatelů obce. První písemná zmínka o této vsi pochází z roku 1418, kde je obec uváděna jako součást panství nedaleko hradu Kostomlaty. Tento majetnický stav trval ještě do roku 1524. V roce 1538 patřila obec k lobkovickému panství, poté se vystřídalo několik jejích držitelů. V polovině 17. století byla ves prodána rytíři Martinovi z Pachonhay, plukovníkovi císařských dragounů. Ve vsi byli tehdy 4 sedláci a 10 chalupníků. V letech 1751-1787 patřil Hetov k milešovskému panství, bylo zde 22 stavení. Hraběnka Hrzánová z Milešova, které vesnice připadla v pozůstalosti, ji prodala Johanu Nepomuku Hampelovi, správci ze Židlenic. Ten byl velmi výraznou osobností, měl politický vliv i majetek. Pěstoval zde ve velkém pšenici a prodával ji v Bílině a v Teplicích. Zažádal o povolení stavby nových domků a severovýchodně od obce vznikla osada Růžové pole. Nechal také postavit pivovar a vinopalnu. Pro velké dluhy však musel obec roku 1826 prodat teplickému poštmistrovi Stöhrovi, který vlastnil v lázeňském městě mnoho dostavníků a potřeboval své koně zabezpečit senem. Do zvelebení svého majetku dost investoval, stavěl zde stodoly a chlévy. Nakonec ze staré dřevěné tvrze nechal postavit velký hospodářský dvůr, který byl obyvateli nazýván jako zámeček. Rok 1832 byl ve znamení boje s cholerou, která si vyžádala mnoho obětí v okolních obcích. V Hetově vařila sládkova žena jako prevenci před touto nemocí bylinkové čaje, a tak zemřel pouze syn hostinského. V roce 1851 ves s hospodářským dvorem získal rod Mitreitrů, který nechal přestavit část dvora na zámeckou stavbu ve stylu holandské renesance. Místní obyvatelé se živili hlavně polními pracemi, chovem dobytka, ovocnářstvím či lesní a nádenickou prací. Stavení v obci byla převážně zděná, některá hrázděná. V roce 1909 fungoval v obci spolek dobrovolných hasičů, hospodařilo tu 5 statkářů a živnostníci jako kováři, pokrývači a ševci. Byly zde 2 hospody a 2 obchůdky. Po celou dobu své existence měla tato obec charakter horské vsi na okraji Českého středohoří, tvořící shluk stavení kolem hospodářského dvora. Ten v roce 1945 se zámkem připadl státu. Na konci 60. let 20. století již nebyl obýván a chátral. Na křižovatce stála kaple s věžičkou, která byla obnovena, a je tak jedinou připomínkou zaniklé obce. Místní obyvatelé byli během 60. a 70. let minulého století přestěhováni do panelového sídliště Za Chlumem v Bílině. 

Použité zdroje:

Galerie