Na hrad pražských biskupů a arcibiskupů v Krušných horách

Bohosudov, dříve zvaný německy Mariaschein, patří k významným mariánským poutním místům. Nyní je součástí města Krupky a tvoří prakticky jeho střed. Vyhledáme v jeho severní části parkoviště U Lanovky (50.6871464N, 13.8740556E), které se stane východištěm tohoto výletu. Vyjdeme z něj vzhůru a po několika krocích stojíme u dolní stanice lanové dráhy Bohosudov-Komáří vížka. Tato lanovka nám zpestří první část výletu.

Dvousedačková lanová dráha na Komáří vížku se pyšní dvěma nej. Protože byla vybudována v letech 1950-1952, je nejstarší visutou lanovou dráhou v ČR, která je i po 70 letech stále v provozu. Její délka představuje 2348 metrů a je tedy nejdelší osobní lanovkou bez mezistanice na našem území. Překonává výškový rozdíl 482 metrů, přičemž doba jízdy činí asi 15 minut. Provoz této lanové dráhy je zajišťován celoročně. Stejný typ dvousedačkové lanovky jezdil v minulosti v Krkonoších na Růžovou horu a Sněžku.

Po dobu jízdy můžeme pod sebou sledovat krušnohorský svah, který je protkán řadou středověkých štol, v nichž se těžily především cínové rudy. Území je proto součástí Hornické krajiny Krupka, představující část Hornické krajiny Erzgebirge/Krušnohoří, která je na české i německé straně od r. 2019 památkou UNESCO. Když vystoupíme v horní stanici z lanovky, ocitneme se v sousedství vrcholu kopce, zvaného Komáří hůrka s nadmořskou výškou 808 m. Používá se též název Komáří vížka a oba názvy se zaměňují.

Vznik názvu Komáří hůrky i vížky je poněkud komplikovaný. Podle historiků na vrcholu tohoto kopce bývalo obětiště, kde staroslovanští kněží, zvaní mykové, obětovali pohanským bohům. Podle toho prý vznikl původní německý název Mückberg. Ten byl později zkomolen na Mückenberg a překladem do češtiny vznikl název Komáří hůrka, který se týká kopce. Název Komáří vížka (německy Mückentürmchen) je také historický, ale týká se stavby. Stávala zde skutečně vížka, tedy věžička, a to asi 300 let. V roce 1553 tu totiž nechalo těžařské společenství postavit dřevěnou věžovitou zvonici o výšce 9-10 metrů. Do ní byl zavěšen zvon, který roku 1554 ulil věhlasný kovolijec Tomáš Jaroš (asi 1500-1570), původem z Brna. Ten byl sice specialistou na odlévání dělových hlavní, ale uměl si poradit i s jinými úkoly. Vždyť pro pražskou svatovítskou katedrálu ulil největší zvon Zikmund a pro Královskou zahradu tzv. zpívající fontánu.

Vedle zvonice byl postaven malý domek s chlívkem jako obydlí pro zvoníka, kterým býval zpravidla vysloužilý horník. Daleko slyšitelný zvon odtud oznamoval horníkům v roztroušených štolách začátek a konec pracovní směny. Sloužil také jako umíráček v případě úmrtí některého zdejšího horníka a vyzváněl i při slavnostních příležitostech. Pouze v letech 1635-1644 byl zvon ze zvonice sňat a ukryt, aby se ho nemohli zmocnit Švédové za třicetileté války. V roce 1857 nechal tehdejší majitel panství kníže Clary Aldringen již nepotřebnou zvonici zbořit a na jejím místě postavit rozhlednu, v jejímž sousedství později přibyla turistická chata. V 90. letech 20. století byl objekt prodán do soukromého vlastnictví a prošel zásadní rekonstrukcí na horský hotel s restaurací, během níž byla okna rozhledny zabedněna a přístup na ni zrušen. Nový návrh na zpřístupnění rozhledny přístavbou vnějšího schodiště neprošel, protože mezitím byla zdejší Hornická krajina zapsána do seznamu UNESCO a realizací by se významně změnil vzhled stavby.

Na tomto vrcholu tedy stojí nyní hotel s restaurací Komáří vížka ve výšce 806 m n. m. Uzavřenou rozhlednu s výhledem do českého vnitrozemí nám nahradí jen terasa před hotelem. Najdeme tu také turistický rozcestník Komáří vížka, na němž vyhledáme modrou značku ve směru na Fojtovickou pláň, a dále už budeme pokračovat pěšky. Nejprve nás čeká náhorní plošina, nazvaná podle nedaleké horské vsi Fojtovice, dříve německy Voitsdorf, v níž nyní žije asi 50 obyvatel. Modrá společně s červenou nás povede okrajem náhorní roviny 1,5 km k rozcestí Fojtovická pláň, kde se značky rozejdou. Naše modrá odbočí ostře vpravo a začne postupně klesat do údolí Maršovského potoka.

Když ujdeme asi 2,5 km, uvidíme vpravo od cesty skalku a obrázek u kořenů mohutného stromu ve stráni. Obrázek znázorňující Kristův sestup do podsvětí je památkou na křižácké rytíře z oddílů Kateřiny Míšeňské, kteří tudy prchali po prohrané bitvě s husity Prokopa Holého u Ústí nad Labem r. 1426. Údajně tu v důsledku zranění a vyčerpání z horka zahynulo na tři sta pronásledovaných bojovníků. Na skalce tu můžeme najít také informaci o této bitvě. Z tohoto místa už nám zbývá jen asi 250 metrů k rozcestníku Kyšperk-zříc., u něhož začíná krátká odbočka do zřícenin středověkého hradu. Tak tam zajdeme.

Název hradu Kyšperk vznikl zkomolením německého pojmenování Geiersberg neboli Supí hora; také tento český název byl někdy používán. Hrad byl na výběžku mezi Maršovským a Unčínským potokem založen počátkem 14. století pravděpodobně přímo králem Janem Lucemburským nebo z jeho pověření Otou z Bergova, který jej získal jako léno. Poprvé je hrad zmiňován roku 1319, Ota z Bergova ho však již roku 1334 prodává pražskému biskupovi Janu IV. z Dražic, protože získal výhodnější panství. Hrad se tak stal církevním majetkem a spravoval ho biskupský a později arcibiskupský purkrabí. Za husitských válek se o hrad v letech 1428 a 1430 neúspěšně pokoušeli husité, dobyl ho až roku 1433 hejtman Jakoubek z Vřesovic. Jeden z jeho synů pak založil rodovou větev Kyšperských z Vřesovic. Poslední z této větve jménem Albrecht hrad prodal asi roku 1522 Janu Glacovi ze Starého Dvora.

Johann Glatz von Althof pocházel z rodiny, která zbohatla na báňském podnikání a byla dokonce povýšena do šlechtického stavu. Jejich tvrz Starý Dvůr neboli Althof stála na území dnešního města Krupky, kde se dosud zachovaly její trosky. Získaného hradu si však moc neužili. Majiteli se už roku 1526 podařilo prý výstřelem z ručnice hrad zapálit, ten vyhořel do základů a již nikdy nebyl obnoven. Jeho zbytky bez výrazné dominanty a zarostlé lesem si můžeme volně prohlédnout.

Z hradu se vrátíme na základní trasu modré značky a budeme po ní dále klesat. Brzy sejdeme do údolí Unčínského potoka a pak na okraj Unčína, který je podobně jako Bohosudov nebo Fojtovice součástí města Krupky. Najdeme tu rozcestník Unčín-učiliště, u něhož se značka zlomí vpravo a sleduje nyní nepoužívanou železniční trať z Děčína. Po 2 km z Unčína přijdeme k parkovišti v Bohosudově, z něhož jsme vyšli. Máme za sebou 7,5 km chůze převážně z kopce a tak si můžeme dopřát ještě krátký přídavek za blízkou zajímavostí. Bude to jen půl kilometru tam a zase zpátky.

Z rozcestí u parkoviště se vydáme po žluté značce k západu. Už asi po 100 m narazíme na první kapličku křížové cesty. Jejích čtrnáct zastavení v podobě kamenných kapliček vede ke kapli Božího hrobu, která pochází asi z poloviny 18. století. Samotná zastavení křížové cesty jsou o něco mladší. Na skalní plošince nad kaplí Božího hrobu se nachází pozoruhodná Kalvárie z r. 1905 (50.6853986N, 13.8701892E). Na kamenných podstavcích tu stojí sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Uprostřed mezi nimi je Ježíš na kříži. Pozoruhodná je skutečnost, že všechny sochy jsou vyvedeny netradičně z litiny. Celý areál je památkově chráněn.

Po návratu na parkoviště máme za sebou nejen 8,5 km, ale také řadu hezkých zážitků.

Použité zdroje:

Galerie