Toompea

Na zbylých dvou stranách sousedí s opevněným městem Toompea (horním městem Tallinnu). Lichoběžné jádro hradu z 1. pol. 13. stol. mělo čtyři palácová křídla soustředěná kolem centrálního nádvoří. Bylo postaveno řádem mečových bratří (Livonskými rytíři) tak, aby připomínalo klášter. Obytná křídla obsahovala dormitář, refektář, kapitulní síň, kapli a další klášterní interiéry. V jihovýchodním nároží hradního jádra, tedy téměř ve středu celé hradní dispozice, mohla stát veliká obdélná věž. Jádro hradu by tak bylo podobné tomu na hradě v Narvě. Během revoluce v únoru 1917 vyhořelo. V roce 1919 byly jeho ruiny zbořeny. Na původních základech byla postavena nová čtyřkřídlá budova parlamentu, dokončená v roce 1922. Vnější západní průčelí paláce přitom zůstalo zachováno. Na severní, východní a jižní straně bylo jádro hradu chráněno jeho vnějším opevněním (předhradím) a parkánem. Pouze na západní straně je součástí vnějšího obvodu fortifikace. Vnější opevnění má podobu velikého obdélníku se zaoblenou západní stranou. Vnitřní prostor byl rozdělen na veliké vnější nádvoří (původně předhradí) na jižní straně a na menší prostor na východní a severní straně jádra hradu. V nárožích hradby vnějšího opevnění byly postaveny tři válcové věže a jedna polygonální věž. Hrad tak nabyl podobu francouzského kastelu. Dominantní jihozápadní věž, zvaná Vysoký Hermann (Pikk Hermann), byla založena v roce 1371. Mnohem menší severozápadní věž nezačíná u země, vyrůstá totiž na konzolách z nároží hradu. Jihovýchodní polygonální věž byla zbořena v období let 1767 – 1773, kdy bylo navazující východní křídlo vnějšího nádvoří přestavěno na barokní zámek s klasicistními interiéry. Severovýchodní věž, zvaná Landskrone (Zemská koruna, stejné jméno jako český Lanškroun), chránila hrad proti městu. Podél severní a východní strany hradu, proti městu, byl vyhlouben příkop. Ten byl zasypán nejpozději při zámeckých úpravách východního křídla vnějšího nádvoří v letech 1767 – 1773. Brána do vnějšího nádvoří byla stejně jako dnes v jeho východním křídle, na straně města. Hrad měl také vedlejší bránu s padacím mostem na severní straně. Ta je dnes patrná vysoko nad zemí v průčelí hradu i s vpadlinou pro padací most. Portál této brány je dnes zazděný. Další výpadní branka je také v jižní části západní hradby. Ta je také vysoko nad zemí, k sestupu sloužilo schodiště..

Podle kroniky kněze Jindřicha Livonského byl Tallinn v létě 1219 obsazen vojskem dánského krále Valdemara II. Král pak nechal na kopci postavit hrad. V roce 1227 byl kopec obsazen řádem mečových bratří. Tento bojovný řád byl založen v roce 1202 biskupem z Rigy. Jeho úkolem bylo šířit křesťanství v Pobaltí. V roce 1236 se řád připojil k Řádu německých rytířů a stal se autonomním Livonským řádem. Po získání Tallinnu rytíři přistoupili k opevňování celého kopce, zároveň byl postaven první kamenný hrad. V roce 1238 museli Livonští rytíři vrátit Tallinn dánskému králi. V roce 1240 byla na kopci dokončena výstavba katedrály. Estonská šlechta si tu začala stavět své domy. Do konce 13. stol. tak vzniklo vedle hradu hustě osídlené město. V průběhu 13. stol. vzniklo také dolní město. To získalo v roce 1248 městská práva od dánského krále Erika IV. V 2. pol. 13. stol. byli jeho měšťané osvobozeni od vlády hradního kastelána. V roce 1346 prodal dánský král estonskou državu Livonským rytířům. Ti zahájili rozsáhlou přestavbu hradu. V roce 1371 byla postavena spodní část válcové hradní věže Vysoký Hermann (Pikk Hermann). Z Tallinnu (dolního města) se mezitím stalo významné hanzovní město. To bylo do značné míry nezávislé na Livonských rytířích, zatímco hrad a město na kopci Toompea byly pod jejich plnou kontrolou. V roce 1561 dobyli sever Estonska Švédi. Ti se tu udrželi až do Velké severní války (1700-1721). V roce 1589 byla na západní straně vnějšího nádvoří hradu postavena nová renesanční budova místní vlády (ta dnes již nestojí) podle návrhu Hanse z Aachenu. Na konci 17. stol. byly postaveny dva bastiony na jižní straně hradu a horního města. V roce 1684 horní město vyhořelo, přičemž hrad požáru unikl. V roce 1710 dobyli Tallinn Rusové. Dolní město zůstávalo i nadále politicky nezávislé na horním městě a na hradě. K trvalému sjednocení obou celků došlo teprve v roce 1878. Hrad byl během ruské vlády zanedbáván a chvílemi zcela opuštěn. Teprve v letech 1767–1773 bylo východní křídlo vnějšího nádvoří hradu přestavěno do zámecké podoby na příkaz carevny Kateřiny II. Při této přestavbě byla zbořena jihovýchodní věž hradu. Nový palác pak sloužil jako sídlo místní vlády. V roce 1843 bylo jádro hradu upraveno na vězení. Během revoluce v únoru 1917 vtrhly do hradu davy lidí, osvobodili vězně a hrad zapálily. Po vzniku nezávislého Estonska v roce 1918 byly ruiny jádra hradu v následujícím roce zbořeny. Na jejich místě byla postavena nová čtyřkřídlá budova parlamentu. Demolice středověkých částí hradu pokračovaly i ve třicátých letech. V roce 1937 byla stržena jižní hradba a na jejím místě byla postavena nová vládní budova. Její architektura napodobuje východní křídlo vnějšího nádvoří. Parlament na hradě zasedal do ruské okupace v roce 1940. Od roku 1991 je Estonsko opět suverénní zemí a hrad znovu slouží jako sídlo parlamentu..