Zapomenutá Halič a skryté klenoty Dušana Jurkoviče

Halič je území s dlouhou a značně komplikovanou historií. Nečekanou stopu v tomto kraji zanechal československý architekt, rodem ze slovenské Myjavy, Dušan Jurkovič (1868 – 1947). Jeho jméno máme spojené s pohádkovými chaloupkami Libušín a Maměnka na Pustevnách a dalšími domy inspirovanými lidovou architekturou. To, že je autorem tří desítek vojenských hřbitovů na polsko–slovenském pomezí není až tak známo.

Hřbitov č. 58 - Magura Małastowska
Hřbitov č. 58 - Magura Małastowska
© Milan Caha, 2018

Oblast Haliče byla podle některých historiků součástí Velké Moravy, nicméně první písemné zmínky o ní se týkají až roku 981. Tehdy dobyl větší část polské oblasti Červená Rus, pozdějšího jádra Haliče, vládce Kyjevské Rusi Vladimír Veliký, a připojil ji ke své říši. V roce 1018 dobyl toto území zpět polský král Boleslav Chrabrý. Už v roce 1187 však Halič připojil ke svému království uherský král Béla III. Tak začala dlouhá a spletitá řada územních výbojů a ztrát, Halič často měnila vládce, jméno i příslušnost k různým státním útvarům. Tradičně byla domovem řady národů – Poláků, Ukrajinců, Rusínů, ale i velké židovské komunity, Arménů a Němců. Před první světovou válkou byla součástí Rakousko-Uherska, řeka San ji dělila na západní část se správním centrem v Krakově a východní část, s centrem ve Lvově. Dnes je Halič rozdělena mezi Polsko (západní část) a Ukrajinu (východní část).

Jurkovič a Kriegsgräber-Abteilung K.u.K. Militär-Kommando

Dušan Jurkovič
Dušan Jurkovič
wikipedie
Dušana Jurkoviče do Haliče přivedla válka. Jako občan Rakousko-Uherska byl povolán do armády a odvelen do Krakova, kde nastoupil do Kriegsgräber-Abteilung K.u.K. Militär-Kommando, jednotky, jejíž úkolem bylo pečovat o ostatky padlých z bojů v západní Haliči. Na počátku války, koncem léta 1914, proběhla mohutná ruská ofenziva, při které Rakousko – Uhersko přišlo nejen o značná území, ale taky o třista tisíc vojáků. Na území Haliče tehdy padlo dle přesných rakouských záznamů 60 829 vojáků. Už následujícího roku získalo mocnářství větší část území zpět a v listopadu 1915 byla vytvořena výše uvedená jednotka. Byly v ní skupiny, provádějící vyhledávání a exhumaci provizorních hrobů (exhumováno bylo 42 749 těl), skupiny identifikující a dokumentující padlé, ale také skupina architektů a výtvarných umělců, jejichž úkolem bylo vytvořit pro ostatky důstojná místa posledního odpočinku. Tuto skupinu, do které byl zařazen i Jurkovič, tvořili například brněnský rodák, architekt Gustaw Ludwig, vídeňský architekt Hans Mayer či český malíř Adolf Kašpar. Výsledkem činnosti jednotky bylo více než 400 různě velkých hřbitovů. Jsou na nich vedle sebe pohřbeni vojáci tří mocností – Rakouska, Německa i Ruska, a příslušníci mnoha národů, včetně řady Čechů a Moravanů. Je zde pohřbeno i mnoho Poláků, obyvatel země, která byla rozdělena mezi znepřátelené státy, a kteří proto museli bojovat ve všech zúčastněných armádách.

Jurkovič měl na starost oblast č. 10, hornatý, zalesněný a řídce osídlený kraj při hranicích se Slovenskem, s centrem v městě Żmigród. Od roku 1916 do konce války zde vyprojektoval 28 hřbitovů a upravil 4 hromadné hroby (některé prameny uvádějí celkem 33 realizací). Většina z nich nezapře rukopis svého tvůrce. Architekt využil zkušenosti z předchozích prací (například z křížové cesty na hoře Hostýn), používal přírodní materiály a zručně při tom kombinoval dřevo a kámen, inspiroval se přírodou i lidovou architekturou. Výsledkem jsou působivá, do krajiny citlivě zakomponovaná pietní místa, bez pompy a s pokorou připomínající pohřbené vojáky. Bohužel, na řadě z nich se podepsal zub času a to, že se po válce západní Halič stala součástí Polska, které pohlíželo na rakouské, německé i ruské vojáky jako na okupanty. O vojenské hřbitovy téměř nikdo nepečoval a část z nich zanikla. Pojďme se podívat na některé práce Dušana Jurkoviče, které se dochovaly do dnešních dnů:

Hřbitov č. 8 – Nowy Żmigród

(N 49°36.499 E 21°31.875)

Hřbitov č. 8 – Nowy Żmigród
Hřbitov č. 8 – Nowy Żmigród
© Milan Caha, 2018
Rozsáhlý hřbitov v centru oblasti, ve které Dušan Jurkovič působil. V mnoha ohledech je to pro Jurkoviče hřbitov netypický, jak svým umístněním blízko města, tak svojí rozlohou, použitým materiálem i architektonickým řešením.
Hřbitov č. 8 – Nowy Żmigród
Hřbitov č. 8 – Nowy Żmigród
© Milan Caha, 2018
Výjimečný je i tím, že je zde známá identita velké části pohřbených vojáků ruské armády, která oproti rakouské a německé příliš nedbala na identifikaci a dokumentaci svých padlých. Zde známe jména a příslušnost k vojenským jednotkám přibližně u třetiny z 149 padlých ruských vojáků. Dále je zde pohřbeno 58 rakouských vojáků, převážně jižních Slovanů, posádkou z Mariboru a dalších jihoslovanských měst, a 7 Němců z pruských a bavorských pěších pluků. Ústřední pomník má podobu pěti sloupů na společném podstavci, zakončených hlavicemi s motivem akantových listů. V současné době je zrekonstruovaný hřbitov v dobrém stavu – znovu vztyčeny byly všechny litinové kříže, podle původního projektu bylo obnoveno i ohrazení hřbitova.

Hřbitov č. 1 a č. 2 – Ożenna

(N 49°25.176 E 21°27.423)

Hřbitov č. 2 – Ożenna
Hřbitov č. 2 – Ożenna
© Milan Caha, 2018
Tyto hřbitovy jsou pravým opakem předešlého. Jsou příkladem upraveného hromadného hrobu, každý z nich tvoří jediná hrobová šachta o rozměrech několika metrů. Oba rovněž patří k těm nejhůře dostupným a v terénu obtížně nalezitelným. Leží na pohraničním hřebeni, cca 400 metrů od slovenské hranice. Hřbitov č. 1 je místem posledního odpočinku 130 ruských vojáků, na hřbitově č. 2 je pohřbeno 150 Rusů. V roce 2018 byly oba hřbitovy zarostlé, nápisové desky na nich byly poškozené. Podle informací z internetu v roce 2020 došlo díky místní samosprávě k odstranění náletových dřevin, vyčištění a oplocení obou hřbitovů. Nicméně, stále jsou ukryty v zeleni a nevede k nim žádná cesta. Pokud je budte hledat, doporučuji se držet potoka, který teče dolů do vsi a pramení mezi oběma hřbitovy. Rovněž použití GPS jejich nalezení výrazně usnadní.

Hřbitov č. 3 – Ożenna

(N 49°25.610 E 21°27.890)

Hřbitov č. 3 – Ożenna
Hřbitov č. 3 – Ożenna
© Milan Caha, 2018
Ożenna - kříž na zaniklém vesnickém hřbitově
Ożenna - kříž na zaniklém vesnickém hřbitově
© Milan Caha, 2018
V Ożenné najdeme ještě jeden Jurkovičův hřbitov, tentokrát snadno přístupný. Stojí přímo u cesty, na východním okraji vsi, u zaniklého dřevěného kostela Basila Velkého z roku 1867. Byl vybudován na místě frontového hřbitova, kde byli pohřbíváni padlí už během bojů. Je zde pohřbeno 67 rakousko-uherských vojáků (identifikováno je jen 10 z nich) a 356 ruských vojáků, z nichž je známá identita pouze jednoho padlého. Hřbitov je stavebně rozdělen na oddíly dle příslušnosti padlých, a ačkoliv je ruská část blíž k silnici, nemá samostatný vchod a je třeba projít přes část rakouskou. Symbolika tohoto uspořádání je zřejmá: nejdřív vzpomeňte a uctěte naše padlé, pak teprve mrtvé nepřátele.  Vedle hřbitova jsou základy zaniklého kostela a zbytky vesnického hřbitova, s několika zajímavými kamennými kříži.

Hřbitov č. 60 - průsmyk Małastowska

(N 49°32.633, E 21°14.625)

Hřbitov č. 60 - průsmyk Małastowska
Hřbitov č. 60 - průsmyk Małastowska
© Milan Caha, 2018
Tento hřbitov je vybudován na horském průsmyku, přes který prochází silnice 977 směrem ke slovenské hranici. Přímo v průsmyku je velké parkoviště a lze z něj příjemnou několikakilometrovou procházkou navštívit další dva Jurkovičovy hřbitovy (č. 58 a 59), ukryté v lese na hřebenu Magury.
maceva Mandela Broda
maceva Mandela Broda
© Milan Caha, 2018
  Je to pravděpodobně nejznámější vojenský hřbitov v Nízkých Beskydech a jeden z nejkrásnějších. Byl mnohokrát renovován, ne vždy ale pečlivě a s ohledem na původní vzhled. Pohřbeni na něm jsou pouze rakouští vojáci, z 147 pohřbených není známá identita jen 36.  Zvláštností tohoto hřbitova je dřevěná maceva, která označuje hrob židovského vojáka Mandela Broda. Ač muselo být v rakousko-uherské i německé armádě mnoho Židů, jejich ostatky jsou většinou pohřbeny s jejich křesťanskými spolubojovníky, někdy dokonce označeny křížem. Jediný čistě židovský vojenský hřbitov na území západní Haliče, který zbudovalo oddělení vojenských hrobů v Krakově, je hřbitov č. 293 v obci Zakliczyn. Jeho autorem je Robert Motka (údajně architekt z Přerova).

 

Hřbitov č. 58 - Magura Małastowska

(N 49°33.162 E 21°13.165)

Hřbitov č. 58 - Magura Małastowska
Hřbitov č. 58 - Magura Małastowska
© Milan Caha, 2018
Tento malebný hřbitůvek uprostřed lesa se vyznačuje vysokou koncentrací českých jmen. Řada ze zde pohřbených 60 rakousko-uherských vojáků byla z oblasti Litoměřic, Mladé Boleslavi a Hradce Králové.  Najdete tu hrob Antonína Dvořáka. Jde pochopitelně o jmenovce slavného skladatele. Další rakouští vojáci pocházeli z Bosny ale také z hornorakouského Brunnau nad Innem, nechvalně proslaveného svým nejznámějším rodákem. Vojáků ruské armády je zde pohřbeno 76, všichni jsou bezejmenní.

Hřbitov č. 59 – Przysłup

(N 49°32.739 E 21°13.125)

Hřbitov č. 59 – Przysłup
Hřbitov č. 59 – Przysłup
kříž vpravo patří Emilu Josefu Františkovi von Obereigner
© Milan Caha, 2018
Kdysi zapomenutý a dnes restaurovaný „kamenný “ hřbitůvek v lese asi kilometr jižně od hřbitova č.  58 se rovněž vyznačuje převahou českých jmen. I zde je pohřbených 60 rakousko-uherských vojáků (pouze 4 z nich jsou neznámí), většina z nich z oblasti Josefova, Vysokého Mýta, Turnova, Čáslavi, Mladé Boleslavi a Hradce Králové. Pamětní kříž, jakoby přenesený z české krajiny, na hřbitově postavila rodina Emila Josefa Františka von Obereigner, narozeného v Poděbradech, vrchního lesního rady odboru ministerstva pro regulaci horských bystřin v Lublani. Emil Obereigner padl 1.1. 1915, údajně hned prvním výstřelem po jeho příchodu na haličskou frontu. V Haliči padl ve stejném roce i jeho bratr Jindřich, třetí z bratrů, Josef, zemřel neznámo kdy a kde. Pohřbeni jsou zde i Poláci z Krakova, Reszova a Jaroslawi, či Rakušané ze Štýrského Hradce. Vojáků ruské armády je zde pohřbeno deset.

Hřbitov č. 51 – Rotunda

(N 49°28.480, E 21°14.124)

Hřbitov 51 - Rotunda
Hřbitov 51 - Rotunda
© Milan Caha, 2018
Tento hřbitov je považován za nejzdařilejší a nejhezčí dílo Dušana Jurkoviče v Haliči. Přesto mu dlouho hrozil zánik. Nacházel se uprostřed řídce osídlené oblasti, na odlehlém kopci, stranou turistického ruchu. Dnes přes Rotundu vede červeně značená dálková turistická trasa E3 a stal se symbolem obnovy zdejších hřbitovů.

V oblasti Rotundy probíhaly v březnu 1915 kruté boje. Zpočátku měla ruská armáda značnou převahu a rakousko-uherská armáda se z Rotundy stáhla. Rusové se na návrší dobře opevnili. Rakušané se ho pokusili 27. až 28. března 1915 v metr a půl hlubokém sněhu dobýt zpět, ale marně. Další střety tu probíhaly až do května, kdy byla prolomena fronta po bitvě u Gorlice a Rusové ustoupili.

Poštovní známka s motivem Rotundy
Poštovní známka s motivem Rotundy
Pošta Slovenské republiky
Pohřbeno tu je 42 rakousko-uherských vojáků (mezi nimi z 32. pěšího pluku z Mladé Boleslavi a 25. pěšího pluku domobrany z Kroměříže) a 12 vojáků carské armády. Rotunda patřila mezi nejohroženější památky tohoto typu v Malopolsku, z věží v centru hřbitova už zbyly jen kostry. Obrat nastal v roce 2001, kdy se obnovy ujal Klub beskydských studentských průvodců (SKPB) spolu s několika místními nadšenci z Gorlice. V létě 2002 se zde konal první pracovní tábor, kterého se zúčastnilo asi šedesát lidí, zejména skautů z Varšavy ale i náhodných turistů. Tábory se zde konaly i v dalších létech, postupně se podařilo vyčistit hřbitov od náletových dřevin, obnovit ohrazení, obnovit dřevěné kříže se smaltovanými tabulkami. V roce 2007 začala oprava první z pěti dřevěných věží. Tyto šindelem pokryté stavby se staly ikonickými – mimo jiné se objevily na slovenské známce, vydané ke stému výročí vypuknutí první světové války. Finančně se na obnově hřbitova podílely Rakousko a Česká republika, ale například i švýcarský Červený kříž. Dnes Rotunda patří k nejvěrněji zrekonstruovaným vojenským pietním místům v Nízkých Beskydech a rozhodně stojí za návštěvu, i když to znamená překonat od nejbližšího parkoviště převýšení 240 metrů.

Hřbitov 51 - Rotunda
Hřbitov 51 - Rotunda
© Milan Caha, 2018

Závěrem

Západní Halič je turisty neprávem opomíjená oblast. Kromě dlouhé, zajímavé a spletité historie, velkého množství památek v historických centrech, jakými jsou pevnostní město Přemyšl, rázovité městečko Jarosław či starobylý Tarnów, nabízí množství přírodních krás, dlouhých a nerušených výšlapů po horských hřebenech i dolinách. A navíc, kam jsme přišli, tam nás rádi viděli a rádi si s námi popovídali a ochotně pomohli.  V téhle části Polska se můžete cítit skoro jako doma.

© Milan Caha, 2018

Galerie