Nejstarší značenou turistickou stezkou v Čechách za Svatojánskými proudy

Psal se rok 1865, když byla zahájena paroplavba z Prahy do Štěchovic a Pražané tak získali možnost nového atraktivního výletu. Skupiny turistů z řad Sokola a vlasteneckých spolků přijížděly do Štěchovic a pak stezkou stoupaly přes polesí Kolna k Hořejšímu slapu, kde začínaly pověstné Svatojánské proudy. V místě, kde stál památný Ferdinandův sloup a socha sv. Jana Nepomuckého, na ně čekaly pramice i velké pískařské prámy s lavicemi. Zkušení plavci pak připravili výletníkům dobrodružný zážitek, když je hlubokým údolím, kde se voda prodírala za značného spádu mezi mohutnými balvany, dopravili zpět do Štěchovic. Ti odvážnější a romanticky založení výletníci dávali přednost mnohem méně pohodlné plavbě na voru.

Asi půl kilometru od Hořejšího slapu se nacházel Dolejší slap, kde uprostřed toku z řeky vystupoval nebezpečný skalnatý ostrůvek, mezi plavci nazývaný Kubíček. Svatojánské proudy se nacházely ve velkém zákrutu řeky, v němž byly tři velké levotočivé oblouky. První z nich byl v místě, kde do Vltavy zprava přitékal potok Třeblová, dříve zvaný Nedvědice, a za nímž spadaly do řeky mohutné skály, nesoucí pojmenování Horní a Dolní Bednář. V dalším oblouku stála strmá stěna Mařenka. Jméno prý dostala podle dívky, která se z ní vrhla do hlubiny z nešťastné lásky. Skála vysoká 220 metrů přechází v kopec Máj, na němž je známá turistická vyhlídka. Třetímu zákrutu se říkalo Na Kletecku podle vrchu nad pravým břehem a je to místo počátků trempinku v Čechách. Objevili ho skauti již před 1. světovou válkou a roku 1918 tu byla na levém břehu založena první trempská osada nazvaná Ztracená naděje, dodnes populární Ztracenka. Za tímto zákrutem se již řeka zklidnila. Úsek volně tekoucí Vltavy ohraničovala místa Hořejší a Dolejší Buk, z nichž to druhé bylo později vybráno pro stavbu hráze Štěchovické přehrady.

Výletníci po adrenalinovém zážitku z plavby Svatojánskými proudy s oblibou poseděli v některé ze štěchovických hospůdek a navečer je parník zase odvezl domů. Jejich výlet v tehdejší podobě si již zopakovat nemůžeme, protože tok Vltavy se od té doby podstatně změnil. Ale výšlap po stopách našich předků stále stojí za to a nepostrádá romantiku. Býval to tak oblíbený výlet, že trasa ze Štěchovic k Hořejšímu slapu se stala od 11. května 1889 vedle stezky Vojty Náprstka v Českém krasu nejstarší turisticky značenou stezkou v Čechách.

Ve Štěchovicích zaparkujeme na parkovišti Krátká (49.8511244N, 14.4067656E) v sousedství hlavní silnice, v jehož blízkosti se nachází také turistický rozcestník Štěchovice a zde si zvolíme červenou značku. Již zdálky vidíme jednu ze štěchovických dominant, pozoruhodný secesní kostel sv. Jana Nepomuckého, vybudovaný v letech 1911-1914 podle plánů architekta Kamila Hilberta, proslaveného dostavbou svatovítského chrámu na Hradčanech. K jeho slavnostnímu vysvěcení mělo dojít 9. října 1915, muselo však být o dva týdny odloženo. Štěchovice totiž postihla událost, kterou zažily mnohokrát předtím i potom. Povodeň.

Poblíž kostela přejdeme po lávce říčku Kocábu a stoupáme mezi vilkami. Cesta dále stoupá lesem, nejprve prudce a potom mírněji, a nakonec se napojí na asfaltovou silničku v místě, kde je turistický rozcestník K horní nádrži elektrárny. Vede odtud příjezdová komunikace k nádrži na vrcholu. Po červené sejdeme na rozcestí Pod Homolí na křižovatce lesních silniček.

Po levé straně se na vrcholu Homole ukrývá velká obdélná vodní nádrž o rozloze 5 hektarů a hloubce 10 metrů. Do ní je v nočních hodinách čerpána voda z přehrady a v době energetické špičky vypouštěna zpět potrubím z výše 160 metrů na turbíny přečerpávací elektrárny v hrázi. Navíc je na hladině nádrže od roku 2022 instalována také plovoucí fotovoltaická elektrárna.

Těsně před rozcestím se k nám přidala modrá značka a společně s naší červenou dojde asfaltovou cestou k rozcestí Kolna. Tady byl nejvyšší bod někdejší staré cesty ke Svatojánským proudům, která sem přicházela od řeky. Červená značka se tu odpojí a my budeme pokračovat po modré pohodlnou lesní silničkou do Třebenic. Postupně se nám otevře pohled do vltavského údolí. Kolem tenisových kurtů dojdeme k turistickému rozcestníku Třebenice-bus u silnice s autobusovou zastávkou.

Tady je čas na malý odpočinek, protože dál už naše předky následovat nemůžeme. Původně malá vesnička Třebenice, doložená již ve 12. století jako majetek benediktinského kláštera ostrovského, se po roce 1949 proměnila v sídliště budovatelů Slapské přehrady. Za 1. republiky byla totiž konečně zahájena dlouho plánovaná stavba vltavské kaskády nad Prahou. Měla se skládat ze čtyř přehrad. Roku 1935 byla dokončena první z nich ve Vraném a v roce 1939 byla zahájena stavba přehrady nad Štěchovicemi. Když byla roku 1943 napuštěna, zmizely natrvalo romantické Svatojánské proudy pod klidnou hladinou jezera dlouhého přes 7 km. Po 2. světové válce byly původní plány změněny a zbývající dvě přehrady nahrazeny jedinou, pro jejíž hráz bylo zvoleno místo někdejšího Dolejšího slapu.

Hořejší slap býval ještě asi půl kilometru výše proti proudu. Tady začínalo pro plavbu nejnebezpečnější místo na celém toku, říkalo se mu Vltavské nebo Štěchovické proudy, nejčastěji však prostě jen Proudy. Už od středověku se datují snahy o zlepšení splavnosti Vltavy, jejíž tok byl důležitou dopravní tepnou zejména pro dopravu dřeva a soli do Prahy. Když roku 1638 koupil panství Hradišťko na vltavském břehu strahovský klášter premonstrátů, stál v jeho čele opat Kryšpín Fuk z Hradiště, rodák z Olomouce. Tento podnikavý muž nabídl císaři Ferdinandovi III., že se ujme prací na úpravě říčního koryta. Císař jeho návrh přivítal, udělil mu potřebný patent a přesto, že stále ještě zuřila třicetiletá válka, poskytl i nějaké peníze. V letech 1641-1643 nechal opat Fuk skutečně odstranit z koryta a břehů řeky mnoho nebezpečných překážek, některé balvany byly vyzdviženy zvláštním kladkostrojem, jiné byly odstřeleny. Tak byla částečně odstraněna i skála Sedlo u Hořejšího slapu, která původně téměř přehrazovala řeku. Na paměť ukončení prací roku 1643 na ní nechal opat postavit sloup z tvrdého pískovce s latinskými nápisy. Na jeho vrchol byl upevněn železný císařský orel, kterého vykoval pražský zámečník Hanuš Kugler. Podle tehdejšího vladaře se mu začalo říkat Ferdinandův sloup. V roce 1721 do jeho sousedství přibyla ještě socha sv. Jana Nepomuckého, nového patrona plavců. Zajímavé je, že tento světec byl kanonizován až roku 1729, socha tedy byla zhotovena v době, kdy byl teprve prohlášen za blahoslaveného. Právě podle ní se však brzy potom proudům začalo říkat Svatojánské.

Podnikavý opat Kryšpín Fuk našel nástupce i v 18. století. Byl to především tyrolský rodák Johann Ferdinand Schor, původně malíř a zahradní architekt, který se tak intenzivně věnoval technice, že se dokonce stal v tomto oboru vysokoškolským profesorem. Po roce 1724 pokračoval vlastní technikou v odstraňování balvanů z vltavského řečiště, stavěl hráze usměrňující tok a zejména upravoval jezy. Na dvou místech, kde byly pro lodi zvlášť nebezpečné propusti, vybudoval roku 1729 plavební komory, do té doby u nás zcela neznámé. O půl století později se věnovali dalšímu zlepšení plavebních podmínek také vojenští inženýři. Hořejší slap dávno zmizel ve vodách Slapského přehradního jezera, ale my se přesto vydáme po stopách svatojánské sochy a Ferdinandova sloupu.

Z turistického rozcestí v Třebenicích se vydáme ještě půl kilometru po modré značce a přijdeme na hráz Slapské přehrady. Na levém břehu je tu i turistický rozcestník se stejným názvem. Z hráze vidíme část přehradního jezera. Ve vzdálenosti asi 400 metrů od hráze býval skalní blok Sedlo s Ferdinandovým sloupem, v jehož blízkosti původně stávala i socha sv. Jana Nepomuckého. U opačného konce hráze vystupuje z vody pilíř neboli maják, který měl navigovat lodě k plavební komoře. Ta však nebyla nikdy vybudována, maják ztratil smysl a tak ho kdosi alespoň ozdobil soškou vodníka.

Zatopené pozoruhodnosti si ještě později připomeneme. Nejdříve se však vrátíme k rozcestí v Třebenicích, vybereme si zelenou značku a budeme po ní sestupovat k řece. Asfaltový chodník se změní ve schody, po nichž vyjdeme na silničku. Než budeme pokračovat v sestupu, podíváme se vpravo. Přímo před námi se tyčí hráz Slapské přehrady a u silničky na kamenném podstavci stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Tady našla azyl, když její původní místo bylo zatopeno. Není to však ta původní barokní socha z 18. století. Tu silně poškodila povodeň a roku 1908 ji opat strahovského kláštera Method Zavoral, rodák z nedalekého Neveklova, velký vlastenec a mecenáš rodného kraje, nechal nahradit novou, kterou objednal u sochaře Čeňka Vosmíka. Na tabulce u podstavce můžeme číst text epigramu Karla Havlíčka Borovského: „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku, ať nám Bůh dá, co dal Tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě“.

O kousek dál směrem k hrázi ční nad řekou skalisko, na jehož odvrácené straně našel azyl také originál Ferdinandova sloupu.

Od svatojánské sochy je to jen několik kroků po silničce k elektrárně. Z cesty je dobře vidět mohutná hráz. Stavba Slapské přehrady byla zahájena roku 1949 a v roce 1954 začalo její napouštění. Hráz vysoká 65 metrů vytvořila jezero o délce 44 km. Délka koruny hráze, po které vede silnice, představuje 260 metrů. Projektantem tohoto díla byl architekt Libor Záruba. Do úpatí hráze je vestavěna elektrárna se třemi turbínami. Před vstupní brankou do jejího areálu vidíme po levé straně silničky velký skalní blok. Na jeho odvrácené straně nad vodou je ukryto místo, kam byl nově postaven zachráněný Ferdinandův sloup. Nad jeho barokní hlavicí je vytesána stylizace zpěněných vln, z nichž vystupuje železná tyč. Na ní byl původně upevněn císařský orel, v euforii nad vznikem samostatného Československa roku 1918 však prý skončil ve vodách Vltavy. Obnoven byl až v poslední době. Sloup lze z cesty spatřit mezi větvemi porostu. Dobře vidět ho můžeme také z koruny přehradní hráze. Přehrada stojí těsně nad někdejším Dolejším slapem a zakončení jejího přepadu je právě na skalnatém ostrůvku, kde byl mezi plavci tak obávaný Kubíček.

Tím však historie památek na Svatojánské proudy nekončí. Skupina potápěčských nadšenců, která působí na Slapské přehradě, se nesmířila s přestěhováním Ferdinandova sloupu a svatojánské sochy. Když se jim podařilo lokalizovat zbytek zatopeného skaliska Sedlo, rozhodli se vyrobit zmenšenou betonovou repliku Ferdinandova sloupu a v květnu 2008 ji umístili pod vodu na původní místo. Podobně chtěli na původní místo vrátit i sochu sv. Jana Nepomuckého. Pro tuto myšlenku získali sochaře Petra Váňu, který byl ochoten ji pro tento účel zhotovit. Vymínil si však, že nepůjde o žádnou kopii nebo repliku sochy původní, nýbrž sochu autorskou. Jeho dílo v roce 2012 skutečně umístili na upravené původní místo v hloubce 40 metrů. Obě díla pod vodou se stala oblíbeným cílem milovníků potápění. Na dně přehradního jezera je však velmi malá viditelnost.

Vrátíme se k zelené značce a protože tu na nás žádní plavci nečekají, sejdeme po ní na pěšinu, která vede po toku řeky zpět ke Štěchovicím. Cesta se klikatí nad řekou a doprovázejí nás i zastavení naučné stezky. Pěšina je kamenitá, prochází suťovými poli a úbočím strmých skal a kde je nemůže obejít, projde je tunelem. Když dojdeme k přístřešku s turistickým odpočívadlem, můžeme nad protějším břehem vidět skalní vyhlídku Bednář s bílým křížem na vrcholu. Za přístřeškem míjíme pamětní stěnu trampské osady Svatojánské proudy. Její významnou část uvidíme asi o půl kilometru dál, kde je také stejnojmenný pramen vytékající ze dvou trubek.

Těžko přístupné skály jsou domovem řady chráněných rostlin, ale jejich skutečnou ozdobou je naše největší ještěrka, ještěrka zelená. Klidná hladina poněkud ponurého přehradního jezera pod námi ukrývá někdejší postrach plavců, nebezpečné proudy. Pod hladinou však také zmizela úzká pobřežní potahová stezka, po níž koně jako pověstní burlaci namáhavě vlekli proti proudu lodě, které v Praze vyložily svůj náklad a bylo třeba je dopravit zpět do místa, odkud vypluly. V levotočivém zákrutu řeky vidíme na protější straně skálu Mařenku. Další skalní stěna připomínala plavcům siluetu Jana Žižky a podle ní se tu místu u řeky říkalo Žižkův brod, ačkoli tu nikdy žádný brod nebyl.

Po dalších dvou zákrutech vodního toku přijdeme v levotočivé zatáčce k rozcestníku Ztracenka-osada, kde se dodnes nachází nejstarší trempská osada Ztracená naděje neboli Ztracenka, osada lidí, kteří milovali volnou přírodu, kamarádství a také zpěv s kytarou u táborových ohňů. Právě tady vznikl i první trempský pěvecký sbor, z něhož vyšel nejplodnější autor trempských písní Jarka Mottl (1900-1986), ale také kdysi populární komik Jaroslav Štercl (1919-1996) nebo pěvec Národního divadla Oldřich Kovář (1907-1967). Po napuštění přehrady se osada musela přestěhovat o něco výš, ale dnes tu vidíme chaty v nepřístupných stráních na obou březích a zaujímají i vrchol kopce zvaného Kletecko naproti Ztracence. Pod osadou se nad levým břehem řeky tyčí Mravenčí skála, kam je veřejnosti zakázán vstup, protože se jedná o pietní místo obyvatel osady.

Pěšina se dále klikatí úbočím, míjí dřevěné sruby a pak vystoupí poněkud výše nad řeku k osadě Fáberka.

To místo objevili za 1. světové války první divocí trempové. Zleva tu do řeky přitékal potok, kterému říkali Yukon. Kolem starého vodáckého tábořiště vyrostla časem srubová osada zvaná Oregon City a nedaleko byl přívoz, kde působil legendární převozník Fábera. Tento milovník Vltavy a trempů tu provozoval i kantýnu a zemřel právě v roce 1939, když začala výstavba přehrady. Zatopení proudů se tedy už nedožil. Dnešní osada nese jeho jméno od roku 1967.

Když vystoupáme k turistickému rozcestí Nad přehradou, setkáme se s modrou značkou a po ní budeme pokračovat do cíle. Cestou vidíme hráz Štěchovické přehrady, k níž z vrchu Homole míří mohutné tlakové potrubí.

Tady bylo místo nazývané Dolejší Buk. Zleva tu do toku řeky zasahovalo mohutné skalisko, které mělo podivné pojmenování Hotovák. Hotováci byli totiž pomocní plavci, kteří pomáhali při splavování vorů obtížným úsekem Svatojánských proudů. V těchto místech už měli hotovo, byli nadbyteční a tak vyskakovali na příhodný balvan, aby se vrátili domů. Právě Dolejší Buk byl za 1. republiky vybrán jako místo stavby Štěchovické přehrady, byla však budována až v těžkých letech protektorátu 1939-1945. Její 124 metrů dlouhá hráz zvedla hladinu řeky o 20 metrů a vytvořila přes 7 km dlouhé jezero. Zdejší plavební komora je u nás nejvyšší a součástí přehradní hráze je také elektrárna. Nedaleko pod ní ústí zprava do Vltavy potůček, přitékající roklí Dušno. Ten břeh patřil za války ke cvičišti esesáků a roku 1946 tu byl Američany vyzvednut tajně ukrytý nacistický archiv. Poblíž prý Němci uložili také zlatý poklad. Ten se však nikomu objevit nepodařilo a nakonec i nejznámější hledač Helmut Gaensel (*1934), jinak původem sudetský Němec, prohlásil, že se může jednat o výmysl nebo klamavou zprávu.

Naše modrá značka vejde do Štěchovic uličkou Na Buku. Znovu vidíme Hilbertův secesní kostel s prvky historismu, u něhož je vysoce ceněno i jeho zasazení do krajiny. Značka nás dovede zpět k východišti na parkovišti ve Štěchovicích, jimž byl roku 2006 vrácen historický status městyse z 15. století.

Odtud dobře vidíme také druhou dominantu Štěchovic, elegantní most přes Vltavu. Až do roku 1939 tu byl jen přívoz, který již zdaleka nepostačoval potřebě. Stavba mostu byla zahájena v roce 1937 podle projektu Miloslava Klementa. Mostovka je zavěšena na dvou zdánlivě masivních obloucích o rozpětí 114 metrů, ty oblouky jsou však ve skutečnosti duté. Když byl most 20. května 1939 otevřen, žádná sláva se nekonala, přestože byl tehdy považován za nejkrásnější u nás. Naše vlast byla v té době totiž již okupována nacisty. Ti naštěstí v závěru války nestačili odpálit nálože, kterými ho chtěli zničit. Most se prozíravě klene 6 metrů nad nejvyšší uvažovanou hladinou řeky a díky poctivě odvedené práci dosud odolal všem rozmarům přírody i při katastrofální povodni v roce 2002. Nese jméno Dr. Edvarda Beneše.

Svatojánské proudy pohltila téměř nehybná hladina přehradního jezera a tak na výletě neuvidíme ani neuslyšíme jejich hukot ani tříštění divokého vodního proudu o skaliska. A přesto je mohou dodnes slyšet lidé na celém světě. Národní klasik Bedřich Smetana je totiž zaklel do své proslulé symfonické básně nazvané jménem naší národní řeky a zařazené do cyklu Má vlast.

V turistických mapách je u vrcholu Kletecka zakreslováno vyhlídkové místo se Smetanovým jménem. Vyhlídka tu skutečně je. Betonová plošinka se zábradlím je ukryta na skalním výběžku za skupinou chat. Původně k ní vedla odbočka ze žlutě značené stezky u Třebsína. Leží však na soukromém pozemku a protože návštěvníci místo údajně znečišťovali, vyhlídku majitel oplotil a dosáhl i zrušení značené odbočky. Smetanova vyhlídka proto není veřejnosti přístupná. Výhled však je odtud skutečně nádherný. V hlubině leží zákrut řeky, v němž se tísní přehradní jezero. Pohled na Svatojánské proudy musel být fantastický. Neví se však, zda na tomto místě někdy skutečně Smetana byl. Svatojánské proudy však znal dobře, protože podnikl podobný výlet jako my. V létě roku 1870, bylo to 14. července, přijel do Štěchovic parníkem jako řada dalších nadšenců a vydal se na pěší túru k Ferdinandovu sloupu. Do Štěchovic se vrátil lodí po plavbě divokými proudy. O čtyři roky později svůj zážitek vložil do kompozice. Svatojánské proudy však už nikdy neslyšel. Právě tehdy totiž ztratil sluch.

Popsaná výletní trasa prochází turisticky náročnějším terénem a měří celkem 16 km.

 

 

Použité zdroje: