Indické historické stavby slouží jako pohřebiště urozených panovníků
4. březen 2019 | Lubos Kloucek 5.6 min
Indie, oficiální název Indická republika, je druhou nejlidnatější zemí světa, nacházející se v Jižní Asii. Bohatá kultura se, I přes velice dlouhou historii země, dokázala zachovat jako například různé indické kroje v jednotlivých regionech, tradiční stavby, druhy indických jazyků, typická hudba nebo tradice, které se týkaly výstavby objektů, sloužící jako pohřebiště urozených panovníků.
Hrobka císaře Humájúnova
První stavba tohoto druhu v Indii je vzorem pro množství mughalských staveb. Má silně zdůrazněnou střední osu, vysoce klenutou kupoli a perské oblouky. Za vlády mughalských císařů dosáhla indická architektura svého vrcholu. Směr nastínil Humájún, syn zakladatele dynastie Bábura, který panoval v letech 1531-1556. Jeho vláda nad Indií nebyla zpočátku pevná, proto musel mladý císař nuceně prožít patnáct let v Perském exilu. Odtud přivedl nejen armádu, ale také stavitele a řemeslníky. Stavitelské umění v té době dostalo nové impulsy z Persie. Kupolovitá stavba, vysoká 42,5 metru, kterou postavil perský stavitel Mirah Mizrá Ghijás, se stala vzorem pro mughalská mauzolea. Byla postavena v letech 1564-1572. Nádhernou hrobku objednala jeho vdova Hádždží Bégan, která v hrobce nalezla poslední odpočinek také.
Tádž Mahal
Název tohoto mramorového divu světa, postaveného v období 1632-1643, se vztahuje na přezdívku Ardžamandbanu Bégam, zvané Mumtáz-i Mahal nebo-li Miláček paláce. Typ stavby, uplatněný při budování Humájúnovy hrobky, zde dosáhl nejvyšší dokonalosti. Na konci zahradního parteru oživeného ústřední fontánou se tyčí na čtvercové terase symetricky dokonale utvářené mauzoleum. Čtyři minarety vysoké 41 metrů akcentují terasu z bílého mramoru. Na stavbě pracovali umělci a dělníci z různých zemí jako například z Turecka i Uzbekistán.
Kutub Mínár
Koncem 12. století dobyli muslimové pod vedením Kutbuddína Aibaha severní Indii a Rádžpútskou pevnost Lálkot nacházející se ve výběžku Dillí. Když zde postavili první mešitu, byli odkázáni na umění a tradice místních stavitelů a řemeslníků. Kuwwat-ul-islám, první mešitu v Indii s charakteristickou sloupovou síní, postavili z červenožlutého pískovce, typického stavebního materiálu pro sakrální budovy. Tradičně islámská je vlastně pouze výzdoba a verše z Koránu, které spolu s výškou nabývající na kaligrafické velikosti, takže i nejvýše umístěné súry jsou ze země čitelné bez jakékoliv námahy. Minaret Kutub Mínár z červeného a žlutého pískovce z roku 1199, byl pro svou výšku 72 m kdysi považován za nejvyšší věž v Indii.
Červená pevnost
Za svůj název vděčí pevnost červenému pískovci, z něhož byla pevnost postavena v roce 1565. Akbar Veliký původně zamýšlel, že učiní Ágru hlavním městem Mughalské říe. Když stály zdi pevnosti a brány, stavbu přerušil, protože mezitím plánoval novou rezidenci ve Fatéhpur Síkrí. Tu však po deseti letech opustil, vládl z Láhauru a teprve krátce před svou smrtí se vrátil zpět do Ágry. Z hlediska archeologie, zažila Ágra vrchol teprve za Šáhdžahána, který zde během své vlády v letech 1627-1658, nechal většinu staveb po svém dědečkovi strhnout, jelikož mu připadaly příliš skromné a nechal je přestavět na pohádkové paláce nebo mešity.
Fatéhpur Síkrí
Stavbou rezidence Fatéphur Síkrí nebo-li Města vítězství, z roku 1569, splnil Velký Mughal Akbar slib zanechat světu stylově čisté mughalské město. Nedaleko Ágry žil na skalnatém pahorku Síkrí muslimský učenec Šejch Salím Číští, vladařův rádce. Mudrc měl na vládce tak silný vliv, že vládce Ágru opustil a přislíbil vybudovat na pahorku rezidenci. Roku 1569 byl položen základní kámen a již za tři roky byla Velká mešita s mramorovým mauzoleem Šejcha Salíma Čištího hotová. Ve městě na pahorku žilo až dvě stě tisíc obyvatel, kteří ho museli opustit z důvodu nedostatku vody.
