křižník Belfast

S těmito parametry byly ale lehčí než japonská třída Mogami. Křižník Belfast byl proto vylepšenou verzí s celkovým výtlakem 11550 t a délkou 187 m. Byl nejtěžším lehkým křižníkem britského námořnictva ve 2. světové válce. Jeho předpokládaná výrobní cena byla 2141514 liber, z toho 75000 liber připadlo na výzbroj a 66500 liber na dva hydroplány Supermarine Walrus. Ty startovaly z jeho paluby za pomoci katapultů a prováděly vzdušnou hlídku námořních obchodních tras. Křižník měl dva jeřáby k jejich vyzdvižení z vody. Pohon zajišťovaly čtyři parní turbíny které poháněly čtyři vrtule. Maximální rychlost byla 60 km/h. Páru vyráběly čtyři kotle na naftu. Pohon byl tedy v principu shodný s tím na křižníku Caroline z roku 1914 (viz samostatné heslo). Na horní palubě bylo dvanáct děl ráže 152 mm a dvanáct děl ráže 102 mm. Dále měl dva tříhlavňové torpédomety a dvanáct hlubinných protiponorkových náloží. Na lodi sloužilo 881 mužů..

Vzápětí byl na začátku 2. světové války nasazen do námořní blokády Německa v Severním moři. Základnu měl ve Scapa Flow na severu Skotska. Námořní taktika Británie byla tedy podobná jako během 1. světové války, úplná blokáda Německa v Severním moři (viz historie křižníku Caroline). Křižník v moři vyhledával německé lodě. Například 9. října 1939 zastavil německý parník Cap Norte, který plul z Brazílie do Německa. Parník se snažil prokličkovat britskou blokádou v přestrojení za švédskou loď SS Ancona. Na palubě byli mezi cestujícími také německé záložní jednotky. Za každou odchycenou německou loď dostávaly britské posádky finanční odměnu. V noci ze 13. na 14. října křižník přežil útok německé ponorky na základnu ve Scapa Flow, při kterém byl potopen britský křižník Royal Oak. 21. listopadu 1939 byl Belfast silně poškozen výbuchem německé magnetické miny ve střední části trupu. Vnější poškození bylo minimální, tlaková vlna výbuchu ale prohnula lodní kýl o 8 cm. Hrozilo sešrotování, namísto toho byl ale tři roky v opravě. Do služby se vrátil v listopadu 1942. Byl narovnán a zesílen jeho kýl, dostal silnější výzbroj, radar a vylepšené pancéřování. Po návratu do služby chránil atlantské obchodní konvoje na severní trase do Sovětského svazu. 26. prosince 1943 sehrál důležitou roli v bitvě u norského Severního mysu, při níž se podílel na potopení německého křižníku Scharnhorst. Belfast sledoval Scharnhorst z povzdálí radarem a předával britské flotile údaje o jeho poloze. Scharnhorst byl zasažen ze vzdálenosti 12 km. Jedna střela zničila jeho radar. Němci pak stříleli za použití dalekohledu jako za 1. světové války. Loď ale byla rychlá a britské flotile unikala. Belfast zůstal jako jediný na její stopě. Díky tomu byl britský křižník Duke of York schopný si na Scharnhorst počkat na jeho únikové trase. Německý křižník byl jako poraněná štvaná zvěř. Belfast a další lodě na něj vystřelily torpéda. Z německé posádky o síle 1968 mužů jich bylo zachráněno pouze 36. Na potopení Scharnhorstu měla významný podíl také norská válečná loď Stord, působící v exilu u britského námořnictva. V červnu 1944 Belfast podporoval vylodění v Normandii. Svými děly útočil na německá postavení ve Ver-sur-Mer. Winston Churchill chtěl osobně vidět celou akci z paluby Belfastu. Generálové ale protestovali s ohledem na jeho bezpečí. Nakonec dostal zákaz přímo od krále. Belfast strávil u pobřeží Normandie pět týdnů. Po skončení 2. světové války v Evropě byl v červnu 1945 poslán do Tichého oceánu. Do Sydney dorazil těsně před skončením války. Do Anglie se vrátil v létě 1947. Po opravách se v roce 1948 vrátil do Tichého oceánu. Před odplutím zavítal do rodného Belfastu, kde dostal od obyvatel města stříbrný zvon. V letech 1950-1952 se zúčastnil Korejské války. Ke konci padesátých let byl modernizován. V roce 1963 byl ale přeřazen do rezervního arzenálu. Od roku 1967 byla vedena kampaň za jeho záchranu. To se nakonec podařilo a v roce 1971 byl převeden do majetku soukromého sdružení HMS Belfast. Od října 1971 je v Londýně otevřen veřejnosti jako válečné muzeum. Od roku 1978 patří Imperiálnímu válečnému muzeu (Imperial War Museum)..