Výsledky hledání míst

Derivační elektrárnu na konci dlouhého náhonu na pravém břehu Teplé Vltavy vybudoval majitel papírny Jakob Kraus v nedalekém Františkově (Kvilda) v letech 1911–13 přestavbou bývalého Paulova mlýna. Postsecesní architektura provozní budovy zůstala zachována i při nedávné rekonstrukci po r. 2002.

Vodní elektrárna postavená roku 1913 pro firmu Tanvaldské přádelny bavlny podle projektu Bruno Bauera firmou Pittel a Brausewetter v místní části Popelnice na pomezí Šumburku n. D. (dnes část Tanvaldu) a Velkých Hamrů. Dodnes bez velkých změn v provozu.

Pozdně secesní budova z let 1913–4 podle projektu Aloise Dlabače obsahuje po rekonstrukci 1984–7 novou technologii z ČKD Blansko. Využívá spád Helmovského jezu na Vltavě a dodává výkon přibližně rovný spotřebě pražského městského osvětlení.

Průtočná vodní elektrárna na pravém břehu Smědé, postavená v letech 1918–22. Napájena přívodním kanálem z přehrady pod elektrárnou Harta (viz heslo). Celkový instalovaný výkon tří původních turbin činí 500 kW. Po povodni 2010 rekonstrukce regulační techniky a rozvaděčů.

Vodní elektrárnu na levém břehu Vydry napájí podzemní přivaděč ze Vchynicko-tetovského kanálu. Byla postavena v letech 1937–39, akumulační nádrž u bývalé osady Sedlo byla dokončena roku 1942. V letech 2005–6 rozsáhlá modernisace technologie.

Zpřístupněný vodní hamr z 16. stol. V provozu trvale od r. 1656. Původní dřevěná stavba postupně rozšiřována, dnešní podoba dílem přestavby z let 1825-30. Vodou poháněno původně 5 kol (dnes 4) roztáčejících stroje i el. generátor.

Svobodné Hamry, původně Hamr nad Kamenicí, vznikly v 15. st. V 16. st. postaven renesanční zámeček, později upravený v pseudobarokním stylu. V 19. st. se stal významným kulturním centrem a místem pobytu např. F. Palackého, F.L.Riegra, K.V. Raise. Vedle zámečku stojí barokní socha sv. J. Nepomuckého.

Vodní kaple, součást poutního areálu na Svatém Hostýně, vznikla r. 1658 na místě zázračného pramenu z podnětu hraběte Jana z Rottalu. Přestavována v letech 1700, 1748 a 2003-2007.

Bývalý vodní mlýn přestavěný v rodinný dům. Založen spolu se vsí Skalice, zmiňován prvně v r. 1664. Součástí byla i vodní pila. V 1. pol. 20. stol. vlastněn rodem Slaninů a Kunčických. Po 2. sv. válce již nemlel, chvíli fungovala jen turbína, poté upraven čistě pro obytné účely.

Areál s mlýnským stavením, hospodářským stavením a pilířovou bránou s ohrazením. Volně stojící, zděná, omítnutá jednopatrová budova na obdélném půdorysu. K zadní straně objektu přiléhá patrová mlýnice. Dvůr uzavřen pilířovou branou. Mlýn památkově chráněn od r. 1973.

Vodní mlýn na Janovickém potoce doložen jako panský od počátku 17. stol. Od r. 1759 v držení rodu Parisů a v provozu až do období 1. republiky. Od r. 2010 kulturní památka v soukromém vlastnictví.

Původně vodní mlýn na řece Budišovce z 1. pol. 18 st. Roku 1996 bylo v budově otevřeno Muzeum břidlice. Zachycuje historii těžby, zpracování a využití břidlice v okolí Budišova nad Budišovkou. V roce 2008 prošlo muzeum kompletní rekonstrukcí. Na muzeum navazuje naučná stezka.

Mlýn byl založen r. 1739 ve starší budově z počátku 18. stol. V. r. 1805 zmiňován mlynář Matěj Melkus. V r. 1930 vlastnil mlýn cukrovar v Brodku. V 50. l. 20. stol. byl mlýn zrušen a sloužil JZD. Dnes patří mysliveckému sdružení, které jej v r. 1999 opravilo a zřídilo v něm malou vodní elektrárnu.

V r. 1781 byl na okraji Lutína postaven Janem Zmeškalem malý mlýn. Mlýnu se pro jeho velikost říkalo "mlének". Posledním mlynářem byl Josef Procházka, za nějž byla činnost mlýna v r. 1907 ukončena. Koncem 80. let. 20. stol. byl zbořen a na jeho místě vznikl rodinný dům.

Kdy mlýn vznikl není známo. Poprvé je zaznačen na I. vojenském mapování–josefském z let 1764-1783. V r. 1930 byl mlynářem Eduard Škorpil. Dnes má objekt bývalého mlýna č. p. 2, je veřejnosti nepřístupný a slouží jako obytný dům.