mariánský sloup

Podle soupisu soch mimoňské farnosti z roku 1835 sloup obklopovaly sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Františka Serafinského, sv. Floriána a sv. Josefa. Už tehdy autor soupisu zmiňuje, že sochy jsou poškozené a že „dosud se ještě pro tuto statui nenašel žádný dobrodinec“. Zápis v městské kronice z roku 1843 uvádí místo sv. Floriána sochu sv. Josefa. Josef Tille roku 1905 pro změnu uvádí sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Zikmunda, sv. Františka a sv. Václava. Už v jeho době sochy nebyly na svém místě – poškozené sochy sv. Zikmunda a Františka stály na hřbitově u dveří márnice, sv. Jan Nepomucký pak u silnice do Zákup. Tille také zmiňuje opravu sochy provedenou roku 1881. O dalším restaurování sochy roku 1935 se dochovala poměrně bohatá korespondence mezi místním konzervátorem, arciděkanem a památkáři, ze které se dozvídáme o tristním stavu statue, které mimo jiné chyběly ruce a svatozář. Restaurování samotné provedl malířský mistr Josef Tille za 2000 Kč, jak poznamenává farní pamětní kniha. Poslední oprava byla za přispění EU provedena v letech 2002-6.

Sloupy byly zároveň i památníky obětí moru. Ne každý mariánský sloup je zároveň morový a naopak, mnoho mariánských sloupů bylo vztyčeno jako připomínka jiné události než morové epidemie (požár, konec neúrody) nebo v rámci mariánského kultu, morové sloupy nesou často sochy i jiných svatých - nejčastěji Nejsvětější Trojice – trojiční sloupy. Nejvíce trojičních sloupů pochází z období let 1711-1720; ve kterém proběhla druhá velká morová nákaza (1713-1715) barokního období. Sloupům předcházela v obd. středověku boží muka nebo sochy tzv. rolandů; soch rytířů stojících na vysokém podstavci; jejichž význam však byl odlišný. Inspirací pro morové a mariánské sloupy byla antická architektura a egyptské obelisky. První skutečný mariánský sloup byl vztyčen v Římě, na náměstí Santa Maria Maggiore r. 1614, v Praze byl vztyčen r. 1650 na Staroměstském náměstí (zničený r. 1918). Hromadné vztyčování sloupů u nás propuklo za morové epidemie v l. 1678-80, další morová vlna proběhla v l. 1713-1715 (první velká epidemie moru se v českých zemích poprvé objevila v l. 1280-81, od té doby se morové vlny opakovaně vracely). Mariánský kult, uctívání Panny Marie, byl velmi intenzivní v obd. baroka do poč. 20. stol. Panna Marie, matka Ježíše Krista, byla symbolem naděje a dobra, útočištěm a útěchou trpících. Naopak protestanství v reakci na katolické uctívání Pannu Marii v podstatě ignorovalo. Sloupy lze rozdělit na samostatně stojící s jedinou sochou (sousoším) na vrcholu a skupinové, s doprovodnými postavami většinou ve spodní části. Sochy na vrcholu sloupu byly obvykle celé pozlaceny. Sochy vedlejších světců bývaly potaženy bronzem, bílým štukem nebo byly barevně malované vč. ostatních ploch a architektonických prvků. Vzácnější je spojení sloupu s kašnou. Sloup (jehlan, obelisk) mohl být hladký, ornamentální, točený, oblakový atp., zakončený zdobenou hlavici (nejčastěji korintský, toskánský sloup či s hranolovou hlavicí). Místo sloupu mohl být použit odstupňovaný pilíř (nejčastěji oblého, polygonálního či konkávního půdorysu). Některé objekty jsou zcela atypické. V podnoži sloupů o nejrůznějším tvaru (krychle, kvádr, válec, polygonální hranol, kombinované tvary) bývaly sochy ve výklencích, podélné jeskyně - grotty, průhledy, reliéfy, výklenkové kaple. Většina statue, vybudovaných v období delším než 150 let, byla v barokním stylu (sloupy raného baroka byly výrazně jednodušší a méně zdobné než z pozdějšího barok. období). Rokokový sloup (1786) je v Třeboni, klasicistní sloupy najdeme v Hořicích (1824), Lysé nad Labem (1884) nebo Lysicích (1853), empírový sloup (1832) je v Seleticích, sloupy v novobarokním slohu nalezneme v Chotěboři na náměstí (1890) nebo např. v Činěvsi (1892)..