Cardigan

Na západní a severní straně byl chráněn příkopem. Na severu terén od hradu pozvolna stoupá, zde bylo založeno město. Přímo u jižní paty hradu stál na místě dnešního mostu dřevěný most přes řeku. Západně od mostu byl na řece námořní přistav. Obchodní cesta vedla z mostu do města podél západní strany hradu, kde se na ni napojovala odbočka z přístavu. Zdivo prvního velšského kamenného hradu z let 1165-1176 se nedochovalo. Velšané jej postavili za použití nekvalitního pojiva. Angličané proto provedli po roce 1240 jeho kompletní přestavbu. Hrad dostal novou obvodovou hradbu s půlkruhovými flankovacími věžemi. Na severní straně na hrad navazovala nová hradba městského opevnění. Na západní straně stála brána, ze které se do dnešní doby nic nedochovalo. Na severní straně dosud stojí protáhlá půlkruhová věž, která je od 19. století součástí georgiánského domu. Ta byla hlavní obytnou věží hradu. Dále je patrný pravoúhlý severovýchodní roh opevnění a části severního, východního a jižního úseku hradby se dvěma flankovacími baštami (původně věžemi) na východní a jihovýchodní straně. Z vnitřní zástavby se nic nedochovalo. Dnes má areál hradu parkovou úpravu. Vstup s pokladnou je na západní straně, zhruba v místě původní brány. Na této straně lemuje areál hradu parazitní zástavba města. V georgiánském domě je muzeum. Půlkruhová severní flankovací věž dnes flankuje severní průčelí georgiánského domu. Stojí v plné výšce prvního patra, které bylo při stavbě domu v 19. století rozděleno na dvě podlaží. Interiér věže je obdélný, v prvním patře byla zřízena kuchyně georgiánského domu. Ta je dnes přístupná v rámci samostatné prohlídky domu. Jsou zde tři dodatečně rozšířené okenní výklenky původních střílen. V jednom výklenku bylo původně schodiště v síle zdi, které vedlo dolů do valeně klenutého přízemí. V něm dnes hnízdí netopýři, není proto přístupné. Trojrozměrný model přízemí si můžeme prohlédnout na obrazovce v kuchyni. Dnešní severní průčelí domu neodpovídá původním kurtinám. Ty stály mnohem hlouběji v interiéru domu. Věž má v čele dvojici skarpů založených na čtvercovém půdorysu. Nároží skarpů tak stoupají v úhlu proti válci věže. V anglické terminologii je tento druh skarpů označován jako "spur buttresses" (skarpy s ostruhami či bodci). Vrcholy obou skarpů byly v pozdější době odstraněny. V rámci Británie je tento druh skarpů k vidění většinou jen na hradech a městských opevněních ve Walesu. Navíc byly tyto skarpy módní jen velmi krátkou dobu v pokročilém 13. století a na začátku 14. století. Pozoruhodná je také východní obdélná flankovací bašta (původně věž) se zaoblenými rohy. V síle obou bočních stěn má schodiště, která sestupují dolů k latrínám. Obě latríny jsou uvnitř bašty v síle zdi, zvenčí jsou patrné jen jejich odpadové otvory. Do obou nepřístupných schodišť je možno nahlédnout. Toto řešení věže s dvojicí latrín a schodišť v síle zdi je na souostroví Irska a Británie unikátní..

Deheubarth ale v době vlády prvního normanského krále Viléma I. Dobyvatele (1066-1087) nijak vážněji neohrozili. Do roku 1093 zde vládl mocný velšský král Rhys ap Tewdwr. Normané hned po jeho smrti většinu království zabrali. Roger z Montgomery postavil u Cardiganu v ústí řeky Teifi první invazní hrad (1 km západně od hradu Cardigan). Normané ale o většinu dobytého území vzápětí přišli. Teprve v roce 1108 postavil Gerard z Windsoru hrad Cenarth Bychan, který mohl stát na místě sousedního hradu Cilgerran. V roce 1110 založil Gilbert fitz Richard de Clare hrad a město Cardigan. Angličané pak celou oblast záměrně osídlili Flámy na úkor Velšanů. Ti ale nedaleko odtud v roce 1136 porazili anglické (normanské a flámské) vojsko v bitvě u Crug Mawr a Deheubarth znovu obsadili. Na hradě Cardigan v té době žila velšská princezna Nest ferch Rhys. Jejím druhým manželem byl tehdejší anglický správce hradu Štěpán. Velšský vůdce Gruffudd ap Rhys byl její bratr, mohl se proto zdráhat na Cardigan zaútočit. Nesta ale v tom samém roce zemřela. Velšané pak pozvali Vikingy z Dublinu, aby hrad dobyli. Patnáct vikingských lodí připlulo ke hradu v roce 1138 po řece Teifi. Vikingové ale s jeho dobýváním neuspěli, namísto hradu alespoň vyplenili nedaleký klášter svatého Dogmaela. Znovu se o dobytí hradu neúspěšně pokusili Velšané v roce 1145. Hrad měl výhodu v zásobování z moře po řece, na vodě měli Angličané převahu. Velšané pod vedením schopného Rhyse ap Gruffudd (syna Gruffudda ap Rhys) jej nakonec získali bez boje v roce 1165. Rhys v tom roce porazil anglického krále Jindřicha II. (1154-1189). Na mírovém jednání uznal krále vládcem Pembrokeshiru, král mu výměnou předal celý Deheubarth. Rhys byl velmi prozíravý, dovolil Angličanům zůstat a žít pod jeho vládou. Zahájil také přestavbu Cardiganu na kamenný hrad. Ukončení přestavby oslavil o Vánocích 1176, kdy na hradě uspořádal hudební a básnický festival. Hudebním vítězem byl syn jeho dvořana Eilona Crowdera, v básnické kategorii zvítězil básník z Gwyneddu. Jde o první písemně doložený národní hudební festival Eisteddfod. Po smrti Rhyse ap Gruffudd v roce 1197 se k potěšení Angličanů jeho synové mezi sebou hádali. Rhysova syna Maelgwn tak v roce 1200 nenapadlo nic lepšího než hrad prodat anglickému králi Janu Bezzemkovi (1199-1216). Král jej nechal opravit v letech 1205 a 1208. Velšané jej ale spolu s většinou jihozápadního Walesu znovu obsadili v roce 1215. Angličanům zbyl jen Pembroke. V roce 1223 se v Saint Davids vylodil Vilém Maršál mladší, druhý hrabě z Pembroku, se svým vojskem z Irska a většinu jihozápadního Walesu, včetně Cardiganu, dobyl zpět. Velšan Maelgwn ap Maelgwn ap Rhys (syn víše zmíněného vítečníka Maelgwn) ale hrad v roce 1231 dobyl za použití katapultů. Znovu jej v roce 1240 Velšanům sebral Gilbert Maršál, čtvrtý hrabě z Pembroku. Hrad pak zůstal natrvalo v anglických rukou. Angličané jej po roce 1240 kompletně přestavěli. Velšané na něj znovu neúspěšně zaútočili v roce 1245. Do roku 1277 Angličané obsadili další velšská území dál na sever. Cardigan tak již nebyl na bojové linii, zůstal ale významným administrativním centrem. Stal se také důležitým přístavním městem, přístav byl na řece přímo u hradu. Král Eduard I. Anglický (1272-1307) se zde krátce zdržel v letech 1282 a 1295. V roce 1321 byla narychlo opravena jedna věž, v té době se král obával šlechtické vzpoury. V roce 1341 byl hrad ve špatném stavu, jeho oprava by vyžadovala vysokou částku 815 liber. V letech 1376-1386 zde měla svůj vdovský dvůr princezna Johana, matka krále Richarda II. (1377-1399). Cardigan se v té době těšil velikému významu. V roce 1405 na hrad neúspěšně zaútočili Velšané. V roce 1428 byla zahájena jeho rozsáhlá rekonstrukce. V roce 1485 se zde zastavil Jindřich Tudorský, budoucí král Jindřich VII. (1485-1509), cestou na bojiště Bosworth, kde porazil Richarda III. Anglického (1483-1485). V roce 1509 dostala Cardigan princezna a budoucí královna Kateřina Aragonská, první žena krále Jindřicha VIII. Tudorského. Hrad v novověku postupně ztrácel na významu, sloužil více jako vězení a administrativní centrum. Nejpozději od 1. poloviny 17. století byl dlouhodobě pronajímán. Na začátku Anglické občanské války (1642-1651) se obyvatelé Cardiganu postavili na stranu krále. Hrad byl upraven pro potřeby dělostřelectva. V prosinci 1644 přitáhlo parlamentní vojsko pod vedením generála Rowlanda Laugharne. Soustředěnou dělostřelbou od jihu přes řeku se jim podařilo prorazit díru v opevnění hradu. Tou se pak parlamentní vojsko probojovalo dovnitř a hrad dobylo. V lednu 1645 hrad neúspěšně obléhalo královské vojsko. V květnu toho roku parlamentní vojsko hrad zbořilo, aby nemohl posloužit nepříteli. Poté v něm bylo již jen vězení, městská rada zde měla jednací síň. V roce 1666 byly hradní zříceniny pohlceny novou parazitní zástavbou města. Hrad zároveň posloužil jako zdroj stavebního materiálu. V roce 1808 si v něm Jan Bowen postavil nový georgiánský dům a areál hradu upravil na zahradu. Po roce 1827 byl dům rozšířen do dnešní podoby Arturem Jones, šerifem Cardiganshiru. V letech 1832-1923 v něm žila rodina Davies. V letech 1940-2001 patřil s celým hradem paní Barbaře Olwen Wood. Ta ale neměla finanční prostředky na jeho údržbu, dům se tak postupně nad její hlavou rozpadal. Paní Wood v něm nakonec žila při svíčkách v jediné místnosti. V roce 1984 dostala úřední zákaz v domě žít, od té doby žila před domem v karavanu. V roce 2003 koupilo pustý dům s hradem město Cardigan. V následujících letech byla provedena rozsáhlá rekonstrukce domu, konzervace zdiva hradu a obnova zahrady. Areál je od roku 2015 přístupný veřejnosti..