Na hrad Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic

Výlet za Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic nás překvapivě nepovede ani do Polžic ani do Bezdružic, nýbrž na opačný konec Čech. Ostatně když se Kryštof na hradě Klenová u Klatov narodil, Polžice, kolébka jeho rodu, už Harantům nepatřily více než jedno století a sousední Bezdružice ještě déle. Vydáme se do severovýchodních Čech na hrad Pecka, jehož část získal Kryštof Harant druhým sňatkem v roce 1603. Ale hrad i Kryštofův osud si necháme až na závěr. Pod hradem leží městečko s upraveným náměstím, ale my ho projedeme silnicí směrem na Vidonice až na horní okraj. Na konci zástavby a stoupání najdeme u silnice dvě odstavné plochy sloužící jako parkoviště pro návštěvníky hradu. Zaparkujeme a najdeme tu turistický rozcestník Pecka-pod hradem, park (50.4772911N, 15.6082514E). Přidáme se k modré značce, která odchází od hradu i městečka a klesá lesem do údolí potoka Javorka. V údolí po lávce přejdeme potok a stoupáme do protější stráně. Když vyjdeme z lesa, stoupáme dále loukou k nenápadnému návrší, kde nás upoutá odpočívadlo a vyhlídková konstrukce se žebříkem. Jsme na místě zvaném Krkonošská vyhlídka (50.4661053N, 15.6054117E).

Na lučinatém návrší v nadmořské výšce 532 m najdeme i informační panel, z něhož se dozvíme, že to bývalo jedno z oblíbených míst spisovatele Karla Václava Raise, rodáka z tohoto kraje. Je odtud skutečně široký výhled, který byl r. 2014 ještě vylepšen vybudováním dřevěné vyhlídkové konstrukce podobné mysliveckému posedu, vysoké asi 4 metry. Výhledu dominují na severním obzoru Krkonoše se Sněžkou a Černou horou, jižně se táhne Chlum přes Hořicko ke Konecchlumí, na západě vidíme vrcholy Českého ráje s Troskami, Táborem a Kozákovem, za dobré viditelnosti i vzdálenější Ještěd. K severozápadu je pak výhled na Novou Paku a Staropacké hory. Nejkrásnější pohled na Krkonoše je odtud v době, kdy horské hřebeny ještě září sněhovou pokrývkou, zatímco v podhůří již vládne jaro.

Dále nás modrá značka již povede hřebenovou luční a polní cestou bez výrazných výškových rozdílů ke stavbě vodojemu, za nímž leží malebný hřbitov. Ten hřbitůvek patří k nedaleké vsi Bukovina u Pecky, z níž pocházeli Raisovi rodiče. Na rohu hřbitova je turistické rozcestí, označené Bukovina u Pecky, hřbitov. Naše cesta tu opustí modrou značku a do vsi tedy nepůjdeme. Když se z tohoto utěšeného místa rozhlédneme, uvidíme kraj načervenalé půdy, kterému na východě dominuje protáhlý vrch Zvičina (671 m n. m.). Snadno ho poznáme podle dvou kovových stožárů. Kdysi tu probíhalo rozhraní mezi českým a německým osídlením a na vrcholu je Raisova chata s nízkou rozhlednou vybudovaná Klubem českých turistů roku 1904.

Nyní se nás ujme žlutá, která hřbitov obejde na úzkou silničku a téměř v protisměru nás povede do malé vísky zvané Arnoštov. Daleké výhledy do kraje zdůrazňují její téměř horský charakter. Kromě drobné kapličky tu jsou jen zděné a roubené venkovské chalupy vesměs využívané k rekreaci. Trvale tu žije asi jen 20 obyvatel. Žlutá stále pokračuje silničkou do podobné drobné vísky zvané Horní Javoří. I tady najdeme rekreační chalupy dokládající lidovou architekturu tohoto kraje a také daleké výhledy. Zatímco dosud silnička vedla téměř po vrstevnici, nyní začíná klesat zpět do údolí. Na křižovatce na návsi však značka silničku opustí a polní cestou zamíří vpravo k lesu. Cesta zvolna klesá a z lesa vyjde až na louce pod hradem Peckou. Projde okrajovou zástavbou a vyjde na silnici poblíž křižovatky. Na turistickém rozcestí Pecka-pod školou se k nám připojí ještě červená. Obě značky nás společně přivedou na hezky upravené náměstí.

Hrad Pecka i podhradní ves vznikly zřejmě počátkem 14. století za vlády krále Jana Lucemburského, ves však byla ještě v tomtéž století povýšena na městečko s právem trhu a ve středověku byla nějaký čas dokonce městem. Nyní má historické postavení městyse, které bylo Pecce vráceno v roce 2007. Zdejší náměstí, na horním i dolním okraji lemované stavbami hotelů, zdobí raně barokní kašna z roku 1634 a morový sloup z roku 1720. Pod dolním okrajem stojí barokní kostel sv. Bartoloměje z let 1748-1758 a pomníček před ním připomíná pozoruhodného rodáka. Oni však z jedné rodiny byli vlastně dva.

V rodině chudého tkalce Štemberky v Pecce bylo šest dětí, matka byla upoutána na lůžko a brzy zemřela. Nevšedního nadání dvou chlapců si však všiml místní učitel a přesvědčil otce, že by měli studovat. Přestože z domova nemohli očekávat žádnou pomoc, odešli oba bratři na gymnázium do Jičína, kde bydleli na jezuitské koleji a protloukali se kondicemi. Starší Jindřich nakonec vystudoval ještě práva a stal se váženým a vyhledávaným advokátem. JUDr. Jindřich Štemberka (1867-1926) měl od roku 1896 renomovanou advokátní kancelář v Rychnově nad Kněžnou, kde však proslul ještě také jako neúnavný propagátor a organizátor horské turistiky v Orlických horách. Jeho zásluhou byla vybudována i známá Masarykova chata na Šerlichu.

Mladší bratr Josef (1869-1942) vstoupil do katolického semináře v Hradci Králové a roku 1894 byl vysvěcen na kněze. Jeho jméno by zřejmě bylo dávno zapomenuto, kdyby se v roce 1909 nestal farářem v Lidicích na Kladensku. V té obci strávil celý zbytek života, i když tomu mělo být jinak. Když se mu totiž blížila sedmdesátka a měl odejít na odpočinek, dohodl se se svými třemi sestrami v Pecce, že rodný domek upraví na vilku, kde společně dožijí. Na jaře 1942 byla stavba hotova a 73letý Štemberka se měl v květnu stěhovat. Jeho stanovený nástupce však požádal o několikadenní odklad a mezitím došlo k atentátu na zastupujícího protektora Heydricha. I starého faráře gestapo tehdy odvedlo do sklepa Horákova statku, kde byli před popravou shromážděni lidičtí muži. Štemberka marně žádal pro všechny o milost. Když ji nacisté nabídli jenom jemu, odmítl, protože jako duchovní pastýř nemohl opustit své farníky, s nimiž žil 33 let. Rodnou Pecku už nikdy neviděl. Statečný farář má nyní v rodišti pomníček u kostela a na vilce, kde je umístěno zdravotnické zařízení, pamětní desku.

Poblíž barokní kašny najdeme turistický rozcestník Pecka-nám. Vzhůru po pravém okraji stoupá modrá a červená bočními uličkami ke hradu. Na vrcholu stoupání u sochy sv. Josefa z roku 1750 obě značky odbočují vlevo, my se však dáme vpravo hradní cestou. Do nádvoří vstoupíme po mostě přes příkop, před nímž nás upoutá socha Panny Marie z roku 1760 především tím, že je zhotovena z neobvyklého červeného pískovce.

Hrad Pecka je prvně zmiňován roku 1322. Bylo to gotické sídlo drobné šlechty, do něhož se vstupovalo po původně padacím mostě. Nad příkopem se tyčila mohutná štítová zeď a okrouhlá věž s hladomornou, jejíž stěny byly až 4,5 metru silné. Na opačné straně nádvoří stál palác, podstatně rozšířený v 15. století.  V roce 1543 se majitelem stal Jindřich Škopek z Bílých Otradovic a hrad renesančně přestavěl. Jeho vnuci Karel a Adam si ho pak rozdělili na dvě části. Karel brzy zemřel a jeho vdova, Barbora Miřkovská ze Stropčic, se roku 1603 znovu provdala. Jejím druhým manželem se stal rovněž vdovec, renesanční kavalír Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Šťastný společný život však netrval dlouho. Barbora v roce 1607 zemřela při porodu i s dítětem.

Kdo však vlastně byl Kryštof Harant? Narodil se v roce 1564 na hradě Klenová u Klatov. Ve 12 letech odešel jako páže ke dvoru arcivévody Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku a nabyl rozsáhlého vzdělání. Když se po letech vrátil do Čech, ovládal sedm jazyků, byl schopný voják, diplomat i hudebník. V roce 1589 se oženil s Evou Černínovou z Chudenic a usadil se na jejím majetku v Touškově. Manželství bylo šťastné, ale trvalo jen osm let. Kryštof však polovinu této doby strávil odloučen od rodiny ve válce proti Turkům. Eva roku 1597 zemřela patrně na morovou nákazu a zůstaly po ní dvě děti. Po tomto neštěstí se Kryštof rozhodl, že uskuteční dávný sen, totiž cestu do Svaté země. Děti svěřil příbuzné v Plzni a na jaře roku 1598 se vydal na cestu. Doprovázel ho bývalý švagr, tehdy 22letý Heřman Černín z Chudenic. Šťastně se vrátil a roku 1608 svou cestu do Benátek, Svaté země, Jeruzaléma a Egypta popsal v cestopise, který sám ilustroval. V roce 1599 mu však zemřely obě děti, prý snad také na mor.

Když se roku 1603 oženil s Barborou Miřkovskou ze Stropčic, vyženil s ní polovinu hradu Pecka. Kryštof mezitím získal významné postavení u císařského dvora Rudolfa II., ale jeho manželské štěstí trvalo jen čtyři roky. V roce 1609 si na Pecku přivedl třetí manželku, o generaci mladší Annu Saloménu Hradišťskou z Hořovic. Této rázné ženě nevyhovovalo soužití dvou rodin na hradě a tak roku 1612 prosadila odkoupení druhé poloviny od Adama Škopka a majetek spojila.

Mezitím zemřel po bojích o trůn s bratrem Matyášem císař Rudolf II. a jeho nástupcem se stal právě Matyáš. Ten byl sice zprvu také Harantovi příznivě nakloněn, ale záhy ho z dvorských služeb propustil. Kryštof proto žil na oblíbené Pecce a vedl kulturní život. Jako renesanční šlechtic nebyl jen diplomatem, válečníkem a cestovatelem, ale také spisovatelem a hudebním skladatelem. Jeho zámecká kapela byla tehdy největší v celých Čechách.

Zvrat v jeho životě nastal v roce 1618 po vypuknutí stavovského povstání. Ačkoli byl dosud katolického vyznání, přestoupil k protestantům. Po smrti císaře Matyáše byl jedním z těch, kteří zvolili českým králem Friedricha Falckého a jako zkušený voják se stal velitelem stavovského dělostřeleckého oddílu, když roku 1619 vzbouřenci dobývali samotnou Vídeň. Ačkoli měl jen malý oddíl a několik děl, úspěšně ostřeloval přímo císařský palác a Vídeň tehdy před dobytím zachránila jen skutečnost, že stavovská armáda se musela urychleně vrátit do Čech, kde její druhá část utrpěla vážnou porážku.

Harant se pak vrátil na Pecku a dalších bojů ani bitvy na Bílé hoře se neúčastnil. Po porážce povstání se tedy domníval, že bude v bezpečí a může mu hrozit jen malý trest. O emigraci, na niž měl dost času, neuvažoval, avšak zmýlil se. Nový císař Ferdinand II. mu nezapomněl volbu Friedricha Falckého ani ostřelování paláce ve Vídni a byl nemilosrdný. V březnu 1621 dorazil na Pecku vojenský oddíl Albrechta z Valdštejna, Harant byl zatčen a odvezen do Prahy. Po třech měsících jeho život skončil pod mečem kata Mydláře na Staroměstském náměstí.

Neví se, jak to Anna Saloména dokázala. Na rozdíl od ostatních popravených jí bylo mrtvé manželovo tělo vydáno i s hlavou a Kryštof byl tajně pohřben patrně v kostele v Pecce. Anna Saloména potom uvažovala střízlivě, chtěla zachránit sebe, čtyři děti i majetek. Nesplnila proto Kryštofův požadavek, aby děti byly vychovány v evangelické víře, dala je na výchovu k jezuitům a sama též přestoupila ke katolíkům. Po čtyřech letech se dokonce provdala za zapřisáhlého katolíka Heřmana Černína z Chudenic, právě toho, který kdysi doprovázel Haranta na jeho cestě a pak s ním dělal kariéru u dvora Rudolfa II. Heřman se s Kryštofem názorově rozešel a šel jen za vlastním prospěchem. Pro Haranta nehnul ani prstem stejně jako pro vlastního bratra Diviše, jediného katolíka mezi popravenými. Anna Saloména však samotnou Pecku musela pod nátlakem roku 1624 prodat Albrechtovi z Valdštejna a ten ji věnoval valdickým kartuziánům. Po zrušení kláštera v roce 1782 hrad začal chátrat a roku 1820 i s městečkem vyhořel.

Zříceninu roku 1921 získal městys Pecka a od roku 1940 probíhaly dlouholeté zabezpečovací a restaurátorské práce. Znovu byl zastřešen harantovský palác, aby mohl být využit pro muzejní účely. Expozice je pochopitelně věnována nejslavnějšímu majiteli a je přístupná během obvyklé turistické sezóny (květen-září) mimo pondělky, v dubnu a říjnu pak o víkendech. Ostatní části hradu zůstaly ve zříceninách. V roce 1921, 300 let po Harantově smrti, mu byl před školou postaven pomník. Rod Harantů z Polžic a Bezdružic vymřel po meči Kryštofovým pravnukem v roce 1728.

Po prohlídce zřícenin a paláce, v němž bylo nyní zpřístupněno i sklepení, se vrátíme na rozcestí u sochy sv. Josefa. Zbývá nám jen několik kroků po modré a červené značce k východišti výletu na parkovišti před hradem. Hezká popsaná okružní trasa měří asi 8 km a prochází nepříliš náročným terénem.

 

 

 

Použité zdroje: