Jawor

Piwka výsledky terénního výzkumu jaworské knížecí rezidence. Podle nich prvotní hrad sestával z volně stojící kamenné obytné stavby o rozměrech cca 6,3 x 7,6 m, podle dochovaných základů byla síla zdi pouze 0,7 metru. Stavba byla obklopena příkopy a valy s palisádou. Nedlouho po vzniku hradu byla ale tato menší stavba nahrazena větší hranolovou stavbou o rozměrech 10 x 11 metrů a s 1,1 metru silnými zdmi, po které se zachovaly nejen základy, ale i část podlahy. Vzhledem k subtilním základům těchto donjonů je možné, že nebyly nijak vysoké. Na počátku 14. století byla postavena kamenná hradba okolo trojúhelného nádvoří, která navazovala na městské opevnění. Během tohoto století se předpokládá výstavba další budov v areálu hradu, zřejmě šlo převážně o dřevěné objekty. Další kamennou stavbu – velký obytný palác uprostřed severního křídla – nechal zřejmě postavit až český král Václav IV. (Starší badatelé jej přisuzovali piastovským knížatům, ale J. Romanow a R. Piwka s tímto názorem nesouhlasí). Palác měl rozměry 10 x 25 metrů se dvěma místnostmi v každém podlaží. Z této doby je pravděpodobně také další stavba na jihozápadě. První aktivní obranný prvek – protáhlá úzká bašta s půlválcovým čelem – byla postavena na západním výběžku hradu nad náhonem až kolem roku 1510. V 2. polovině 16. století byl hrad přestavěn na rezidenční zámek a jeho dominantou se stala štíhlá hodinová věž, byla přestavěna brána a byla zastavěna celá jihozápadní strana nádvoří. Za třicetileté války zámek vyhořel. V letech 1663–65 ho nechal opravit Otta von Nostitz – tehdy byl zastavěn celý obvod nádvoří. Ve sněmovní síni paláce, která byla později adaptována na kapli, se zachoval původní kazetový strop..

Po vymření Piastovců se celý úděl dostal do držení českého království a hrad byl sídlem zemského hejtmana, resp. královského místodržitele. Přestavován byl hrad několikrát během 15.–17. století. Během třicetileté války byl poničen. Královštví úředníci zde sídlili až do roku 1741. Poté, co bylo Slezsko zabráno Pruskem, ztratil na významu. V roce 1746 zde nechal pruský král Fridrich II. zřídit útulek pro duševně choré, který tu byl do roku 1810. Potom tu pro změnu bylo vězení, od roku 1821 pro ženy. Na tomto stavu se nic nezměnilo až do 2. světové války, během níž tu byli vězněni norští a francouzští odbojáři. Po válce tu byli nejdříve němečtí váleční zajatci a pak také odpůrci polského socialistického zřízení. Teprve na počátku 70. let 20. století byl objekt opět opraven a adaptován pro civilní účely..