Heidenreichstein

Na vstupní bráně je krásný portál s erby Pálffyů, van der Stratenů-Ponthoz a Kinských, na 2. bráně erb Kinských a nad ním arkýř. Vysoká hradní věž je nejstarší částí hradu a mohla být postavena již kolem r. 1160, zatímco většina hospodářských budov teprve mezi 15. a 16. stoletím. Velký gotický krov střechy s tesanými trámy je spojen dřevěnými kolíky a střecha pokryta šindelem. Zajímavé, vysoké hradní komíny jsou zakončeny cimbuřím. Vnitřní zařízení pochází z různých etap výstavby a některé stoly a truhly jsou ještě z gotiky, také jsou zachovány zbraně a stará brnění. Dále se zde nacházejí předměty denní spotřeby a portréty..

Původně se do věže vstupovalo vchodem ve výšce 14 m nad okolním terénem. Přestože její obvodové zdi měří cca 12×11 m, vnitřní prostor věže zabírá pouze asi 25 m čtverečních. To je dáno tloušťkou zdí, jež dosahuje až 4,5 m. Uvnitř vede schodiště, jehož jednotlivé stupně měří 60 cm, proto v případě ohrožení dokázal věž spolehlivě ubránit jediný muž. Kromě hlavní věže je výrazným poznávacím prvkem hradu jeho severovýchodní válcová věž, v jejímž přízemí se nachází malá kaple. Z vnitřních prostor stojí za pozornost zejména rytířský sál a 27 m dlouhá síň připomínající trup lodi. Poté, co byl původně 12 m vysoký sál vodorovně přepažen ještě jedním dřevěným stropem, využíval se v 19. století jako síň zemského soudu. Velice zajímavý je stůl, jehož deska byla zhotovena z jednoho kusu tisíciletého javoru. Nacházejí se zde také například stoly a židle od gotiky přes renesanci až po baroko. Přestože hrad kromě sídla Kinských slouží také jako správa majetku, bývá v letních měsíců zpřístupněn veřejnosti..

O výstavbu se měl údajně postarat jistý Heidenreich. První písemná zmínka o existenci hradu pochází z roku 1205, kdy se uvádí Otto von Heidenreischtein. V roce 1297 dosavadní majitelé Hirschbergové prodali Heidenreichstein spolu s Pasovem rakouskému vévodovi Albrechtovi I. Počátkem 14. století zastavil vévoda Friedrich I. panství Heidenreichstein spolu s panstvím Litschau rodu Klingenberg. V roce 1348 vévoda Albrecht II. postoupil panství jako léno Albrechtu von Puchheim, jehož potomci vládli zdejšímu panství po další bezmála dvě století. Ti se také již na počátku 15. století rozhodli pro rekonstrukci hradu Heidenreichstein, která však musela být kvůli husitským válkám odložena do roku 1431, kdy se započalo s úpravami. Došlo ke gotickému rozšíření původně románského jádro hradu o nádvoří a válcovou nárožní věže. V průběhu 15. století se stal Heidenreichstein místem zemského soudu s vlastním vězením a šibenicí. Největšího rozmachu dosáhli Puchheimové na sklonku 16. století. Za třicetileté války Heidenreichstein neúspěšně obléhala armáda českých stavů. V roce 1636 majetek získal Siegmund Adam, pán z Traunu a na Gultu. Od té doby se majitelé hradu často střídali. Jeho novou majitelkou se nakonec stala Margaretha, markýza z Obbizzi, rozená hraběnka Pálffy-Erdöd a hrad se tak dostal na příštích 250 let do držení tohoto mocného uherského rodu. Heidenreichstein byl přitom k majetku rodiny připojen s tzv. klauzulí „fideikommiß“, což znamenalo, že se jednalo o neprodejnou a nedělitelnou součást majetku rodu. Pálffyové drželi Heidenreichstein až do roku 1947, kdy hrad přešel ze závěti na Rudolfa, hraběte van der Straten-Ponthoz (1877-1961), někdejšího pobočníka arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a pozdějšího ředitele proslulé hofburské španělské jezdecké školy ve Vídni. Sňatkem jeho druhorozené dcery Josefíny Marie hraběnky van der Straten-Ponthoz (*1921) s Christianem hrabětem Kinským z Vchynic a Tetova (1924-2011) v roce 1956 hrad přešel do majetku rodu Kinských. V roce 1980 byla zrekonstruována západní věž a střecha obytných prostor. V roce 1991 došlo k obnově fasády s vchodem a lesnického úřadu. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2003, při níž bylo opraveno hlavní průčelí. V současnosti hrad vlastní Peter Friedrich Kinský. Kromě sídla Kinských je zde umístěna také správa rozsáhlého majetku, jež zahrnuje 2850 hektarů lesa, 170 hektarů vodní plochy, 85 hektarů zemědělské půdy a 10 ha vodních toků.