jádro od severu
© Pavel Zany Komárek 8.5. 2005
Wiśnicz je v dokumentech uváděn od 13. století, kdy zdejší oblast náležela rytířskému rodu erbu Gryf. V první polovině 14. století jej získal rod Kmitů erbu Szreniawa, který v oblasti vlastnil rozsáhlé pozemky a v té době z nich vytvářel souvislou rodovou doménu. Správním centrem a sídlem majitelé domény byl nový hrad založený na dominantním vrchu nad údolím řeky Leksandrowka. Za zakladatele hradu je považován Jan (Jasiek) Kmita, který byl v 70. letech sieradzským a krakovským hejtmanem. Hypotéza o založení hradu v dřívější době není podložena žádnými věrohodnými fakty.
První písemná zmínka o hradu pochází z účetních dokumentů bocheńské župy z let 1396-97. S tím, jak vzrůstal majetek i význam rodu, jeho příslušníci držící významné zemské úřady rozšiřovali i rodovou rezidenci. Významnější úpravy jsou doloženy za Janova syna Petra koncem 14. století i za posledního příslušníka rodu velkého korunního maršálka a krakovského vojvody Petra Kmity v první polovině 16. století. Petr Kmita zemřel roku 1553 bez potomků a veškerý majetek zdědily jeho sestry. Wiśnicz tak připadl rodině Barzů, kteří zde vládli po čtyři desetiletí. Roku 1593 byli zadlužení Barzové nucení Wiśnicz prodat.
Novým majitelem byl významný magnát Sebastian Lubomirski, který se stal zakladatelem slávy a moci svého rodu. Za svého života držel četné zemské úřady, císařm Rudolfem II. byl dokonce povýšen na hraběte wiśnického. Zámku věnoval příslušnou pozornost, mimo jiné jej obklopil velkou zahradou, sídlil však v nedalekých Dobczyczích. Teprve po jeho smrti roku 1613 jeho syn Stanislav přesídlil na Wiśnicz a hned roku 1615 zahájil výraznou přestavbu na opevněnou rezidenci v novoitalském stylu odpovídající společenskému významu svého majitele. Hned po jejím dokončení roku 1621 přenesl stavební ruch na výšinu jihovýchodně od hradu, kde do roku 1631 postavil klášter bosých karmelitánů, který vybavil obdobným bastionovým opevněním jako zámek a vytvořil tak druhý opěrný bod fortifikační soustavy. Wiśnicz tehdy představoval přepychovou rezidenci bohatého magnáta s nádherně vyzdobenými interiéry a mobiliářem včetně pověstné knihovny a sbírky obrazů známých mistrů
Ani dokonalé opevnění a silná dobře vyzbrojená a zásobená posádka neochránila za švédské Potopy roku 1655 Wiśnicz před obsazením nepřítelem. Alexander Michal Lubomirski totiž nechtěl své oblíbené sídlo zničit a proto se z jeho nařízení vzdalo bez boje. Švédská posádka, která odtud terorizovala široké okolí, však následujícího roku nedodržela dané slovo a při svém odchodu zámek vyrabovali – jen na odvoz kořisti potřebovali 150 vozů. Přestože byla kolem roku 1660 zahájena obnova zámku, již nikdy i přes snahu svých majitelů nenabyl svého dřívějšího lesku a krásy.
Po smrti Alexandra Llubomirského přešel Wiśnicz na Mariannu Lubomirskou provdanou za Pavla Karla Sanguszka. Staré rodové sídlo si Lubomirští oblíbili natolik, že jej roku 1752 od Sanguszků odkoupil Stanislav Lubomirski z Łancutu, krátce poté však musel zámek prodat rodině Potockých. V té době byl Wiśnicz obýván jen příležitostně a po požáru roku 1831 byl zámek opuštěn a pomalu se měnil v ruinu. Ve 2. polovině 19. století patřil rodu Zamojskich a po nich Straszewským.
Od úplného zániku zachránilo sídlo rodové sdružení Lubomirskich, které roku 1901 zámek odkoupilo a od roku 1928 zahájilo rekonstrukci pod vedením významného polského architekta A. Szyszko-Bohusze. Obnovu zámku přerušila roku 1939 válka, po jejímž skončení zámek zabral polský stát. Po roce 1949 pokračovala rekonstrukce doprovázená důkladným archeologickým výzkumem pod vedením A. Majewského. Komplexní archeologický stavebně historický průzkum pak v 70. letech 20. století provedl krakovský památkový ústav.
Roku 1991 předalo Ministerstvo kultury a umění Nowy Wiśnicz bezplatně rodině Lubomirskich pod podmínkou rekonstrukce zámku a udržování v dobrém stavu.
stavební vývojHrad tehdy tvořil obdélný areál o stranách 30 a 50 m s nárožími směřujícími přibližně do světových stran. Obdélník hradu byl obehnán hradbou z místního pískovce, před jejíž východní nároží byla vysunuta hranolová věž čtvercového půdorysu. Hlavní obytná stavba stála při jihozápadní straně nádvoří a stejně jako ostatní zástavba byla pouze ze dřeva. Obdélné jádro obklopoval val a příkop, pouze na severu nad strmým srázem padajícím do údolí Leksandrowky byl nahrazen palisádou, v níž byl i vstup do hradu. Snad za Janova syna Petra Kmity byl dřevěný palác nahrazen obdélnou kamennou jednopatrovou stavbou a do severního nároží byla vložena štíhlá okrouhlá věž. Dalšími přestavbami v průběhu 15. stoleté získal hrad podobu čtyřkřídlé dispozice kolem obdélného nádvoří s třemi věžemi v nárožích. Vnější opevnění zesilovaly na obou koncích valu dvě brány. Po roce 1516 provedl poslední z Kmitů raně renesanční přestavbu, při níž byla všechna čtyři křídla jádra zvýšena o jedno poschodí, při středu jihovýchodního a severozápadního průčelí přibyly dvě hranolové rizalitové věže a vně jihovýchodního křídla bylo přistavěno rozsáhlé hospodářské stavení dnes zvané Kmitówka. Pozornosti neuniklo ani opevnění hradu. Stará západní brána byla přestavěna na baštu se střílnami pro palné zbraně, palisáda nad srázem na severní straně byla nahrazena mohutnou hradbou. Přístup do jádra v severozápadní kurtině střežily po stranách nová bašta zvaná Bona přistavěná k západnímu nároží doplněná druhou baštou při severním nároži. Pozdně renesanční až raně barokní přestavbu Lubomirskich v duchu novoitalské školy tzv. palazzo in fortezza, tedy opevněného zámku. Přestavbu vedl Lubomirského architekt italského původu Mateo Trapolla. Důraz byl kladen na zkvalitnění obytné části na jedné straně a opevnění na straně druhé. Čtyři křídla obklopující malé nádvoří s patrovou lodžií byla výškově sjednocena do mohutného trojpodlažního bloku o výšce bočních stěn téměř 23 m, které budí dojem nejméně pětipodlažní stavby. Vstup v severozápadní stěně vedl po dvouramenném schodišti k zdobenému portálu s nikami po stranách a erbem Lubomirskich v nadpraží. K severovýchodní fasádě byl přistavěn hranolový blok již barokní zámecké kaple s půlkruhovým závěrem zaklenuté kopulí s lucernou a vyzdobené freskami J.B. Falconeho. Významovým protějškem kaple je rozlehlý plochostropý plesový sál probíhající celým 2. patrem protějšího jihozápadního křídla. Okenní a dveřní otvory dostaly pískovcová či mramorová ostění, obdobně honosně byly vybaveny i krby a další detaily v interiéru. Zatímco přízemí si převážně zachovalo valené klenby, vyšší úrovně jsou vybaveny bohatým rejstříkem barokních kleneb či trámovými stropy. Moderní bastionové tvoří pravidelný pětiúhelník o straně 98 m v jehož vrcholech jsou pětiboké bastiony, v jejichž čelních nárožích jsou malé válcové bartizány a ve špicích kamenné erby Lubomirských. Eskarpové zdi bastionů i kurtin jsou zkosené a zakončené oblou římsou. Celý pětiúhelník byl orientován tak, že do nejohroženějšího jihovýchodního směru směřoval jako vysunutý hrot bastion č. IV, který byl stejně jako obě přiléhající kurtiny vyplněný zeminou. Dvě další kurtiny i zbývající bastiony jsou vybaveny kasematy, střílnami pro děla a lehčí palné zbraně a ubikacemi pro posádku a důstojníky. Poslední severozápadní kurtina na nejméně ohrožené straně nad srázem dolů k řece byla chráněna pouhou zdí. Nejlépe zachovaný východní bastion č. III je vybaven v kasematech 4 dělostřeleckými a 6 střeleckými střílnami, na horní plošině 10 dělovými a 12 střeleckými střílnami. Na západním bastionu byla později postavena kaple. Vstup byl veden po dřevěném mostě přes příkop severovýchodní kurtiny barokní bránou s bosovaným portálem při bastionu II. Na této straně bylo také opevněné předzámčí zachycené na mědirytině z roku 1656.
|
Přihlášení |
