Buttevant

Na ostatních stranách nebyl hrad terénem nijak chráněn. Ochranu mohl poskytnout jedině příkop, který dnes není po zámecké přestavbě patrný. Od roku 1317 navázalo na severní stranu hradu městské opevnění, oba celky se tak navzájem chránily. Vnější dřevěný okruh opevnění města mohl poskytnout určitou ochranu i na obou zbývajících stranách hradu, viz rekonstrukce možné středověké podoby města ve foto souboru. Poloha hradu v nevýrazné poloze někde u vody je typická pro anglonormanské hrady v Irsku. Splavné řeky byly ve středověkém Irsku velmi důležité, sloužily jako hlavní dopravní tepny. Důležitá byla také ochrana rybolovu a vodních mlýnů. Patřil do řetězu hradů, které chránily anglonormanská území proti útokům Irů ze západu. Nevelká, přibližně obdélná dispozice hradu má delší osu ve směru sever-jih, tedy podélně s řekou. V pravoúhlém jihozápadním nároží hradby stojí válcový donjon o průměru 9,5 m, který byl jedinou věží hradu. Buttevant je proto na seznamu irských donjonových hradů s válcovými donjony, viz tabulka ve foto souboru hradu Dundrum. Podobné umístění donjonu v pravoúhlém nároží hradby má také hrad Leixlip u Dublinu (dnes zámek) a dva soudobé francouzské kastely v Dublinu a Kilkenny. Stavebník hradu tak mohl reagovat na vývoj obou těchto kastelů, čtyři věže ve všech nárožích si ale na rozdíl od krále a nejmocnějšího anglického šlechtice Viléma Maršála dovolit nemohl. V opačném severovýchodním rohu opevnění stál na okraji skály nad řekou dobře chráněný velký sál. Z jeho jižního konce vybíhal nad řeku obdélný vstupní rizalit, v jehož jižním průčelí byla vodní brána. K ní bylo třeba vystoupat pár metrů v prudkém skalnatém svahu od přístavního mola na řece. Tudy se do hradu vynášelo po řece dopravené zboží. Řeka je dnes vzdálena od hradní skály asi 20 m, dříve mohla protékat přímo pod ní. Z východního průčelí rizalitu vystupuje půlkruhová zděná šachta, která sestupuje při skalní stěně na ploché dno údolí. Vnitřní profil šachty je obdélný. Dnes je možné do ní zespodu vstoupit. Šachta patrně navazovala na studnu, do které prosakovala voda z řeky. Studnu pod hradní skálou měl na břehu řeky například také hrad Chepstow ve Walesu. Od řeky je dnes možné vylézt do zřícenin vstupního rizalitu, který je jedinou přístupnou částí hradu. Portál brány zanikl. Hlavní vstup do hradu byl patrně na opačné západní straně. Dnes je zde prostá novověká kulisová brána. Na severní straně hradu mohlo být nevelké obdélné předhradí. Při přestavbě hradu na zámek byla na jižním konci hradu postavena nová trojpodlažní zámecká budova s hlavním vstupním průčelím na jižní straně. Součástí zámku se stal i válcový donjon, který dostal zámecká okna. Zdivo donjonu bylo zevnitř ubráno, dnes je proto ve vyšších patrech tenké. V opačném jihovýchodním rohu byla postavena trojpodlažní kruhová věž, která je o něco menší než donjon. Zámek dostal ozdobné cimbuří, střecha byla zapuštěna za poprsní zdí. Dnes zazděný vstupní portál zámku lemuje po obou stranách dvojice malých romantických věží s cimbuřím. Před jižním průčelím zámku byla zřízena půlkruhová terasa, na níž se mohl otočit kočár. Na starších mapách je zámek zakreslen jako trojkřídlá stavba. Na satelitních snímcích je patrné severní křídlo, které dělí původní vnitřní prostor hradu na dvě části. Severní polovina hradu sloužila v době existence zámku jako hospodářský dvůr..

Hrad založil na počátku 13. století anglonormanský rod Barry. V době po anglonormanské okupaci Irska, v roce 1206, přidělil anglický král Jan Bezzemek (1199-1216) rozsáhlé pozemky v této části Irska šlechtici Vilému Barry. Hrad se stal hlavním rodovým sídlem. Vilém Barry byl synovec slavného kronikáře Geralda Velšského (Geraldus Cambrensis), který z osobního vyprávění svých bratrů Roberta a Filipa (Vilémova otce) zdokumentoval anglonormanské dobývání Irska. Od roku 1261 byli pánové Barry baroni a od roku 1541 vikomti z Buttevantu. Kromě Buttevantu vlastnili také hrady Barrymore a Liscarroll. U hradu vznikla osada. Jméno Buttevant může být odvozeno z francouzského slova boutavant (vysunuté opevnění). Hrad byl totiž založen jako výspa anglické moci v nepřátelském irském prostředí. Rod Barry a Anglonormané všeobecně měli stále silné vazby na Francii, zemi jejich původu, a především na Normandii. Ve 13. století mluvili francouzsky, což byl v Anglii a Irsku jazyk vládnoucích elit. Některé šlechtické rody měly v té době majetky nejen v Irsku, ale třeba také v Anglii, Walesu a Normandii. To byl na začátku 13. století případ v té době nejmocnějšího anglického šlechtice Viléma Maršála, zakladatele hradu Kilkenny. Z výše uvedených rodinných vazeb je patrné, že různí členové rodu Barry nadále vlastnili kromě irských majetků také majetky v jižním Walesu. V roce 1234 obdržel David Barry od anglického krále Jindřicha III. (1216-1272) právo na nedělní trh v Buttevantu a na výroční trh na svátek svatého Lukáše. Tím byla osada povýšena na tržní město. V roce 1317 získal Jan David Barry královské svolení ke stavbě městského opevnění, které pak navazovalo na opevnění hradu. V roce 1364 jsou Barryové na hradě zmiňováni jako církevní nájemníci, patrně tedy nebyli přímými vlastníky zdejších pozemků. V roce 1461 zaútočil na provincii Munster Ir Murrough O’Brien. Město bylo dobyto a vydrancováno, hrad ale útoku odolal. V roce 1568 dobylo hrad královské vojsko pod vedením královského místodržícího Jindřicha Sydney. Na začátku Irské konfederační války (1641-1653) jej obsadilo irské vojsko. Irové se tehdy postavili na odpor anglické vládě. V roce 1643 hrad drželo vojsko pod vedením Murrougha O’Briena, prvního hraběte z Inchiquinnu. V polovině 18. století byl hrad již pustý. Rod Barry držel Buttevant až do roku 1790, kdy jej Richard Barry, šestý hrabě z Barrymoru, prodal skotskému podnikateli Janu Andersonovi. Právě on na začátku 19. století přestavěl hrad na novogotický zámek. Od roku 1831 jej vlastnil lord Doneraile, poté se majitelé několikrát střídali. Posledním obyvatelem zámku byla do roku 1928 paní M. F. Guinee. Poté byl zámek opuštěn a zpustl. V soukromém vlastnictví je i nadále..