křižník Caroline

Úlohou lehkých křižníků byla ochrana flotily před těmito loděmi a podpora vlastních torpédových lodí při útoku. Posádka byla složena z 289 mužů, byli mezi nimi také chlapci ve věku od 15 let. Dále na lodi sloužili kocouři Tom a Puff a králík Blücher, pojmenovaný po potopené německé lodi. Na jejich blahobytu závisel osud celé lodě. Zatímco kocouři chytali myši, králík hlodal těsnění, prádlo a další užitečné věci. Každá loď měla také koncertní skupinu pro volné chvíle na základně. Posádky lodí se navzájem zvaly na svá koncertní představení. Prádlo si každý pral sám a nebo je za poplatek vyprali parťáci. Kapitán měl své vlastní kuchaře a většinou jedl sám. Mohl k sobě pozvat své důstojníky. Ti měli také své vlastní kuchaře a vlastní jídelnu. Kapitán s nimi mohl sedět u jídla pouze na pozvání. Zbytek posádky měl kantýnu. Na rozdíl od kapitána a důstojníků neměli námořníci kajuty, spali v sítích zavěšených ze stropů na chodbách a v kantýně. Pohon křižníku zajišťovaly čtyři parní turbíny. Každá z nich poháněla jednu vrtuli. Maximální rychlost byla 55.5 km/h. Výrobu páry zajišťovalo osm kotlů na naftu. Turbíny byly v provozu pouhých sedm let. Dnes je na lodi zvuková imitace jejich rozjezdu, chodu na plné otáčky a zpomalení. Dokonce se přitom mírně chvěje spodní paluba nad strojovnou. Na horní palubě bylo osm děl ráže 102 mm a dvě děla ráže 152 mm. Caroline měla také 12 torpéd. Ta byla vystřelena z paluby lodě torpédomety. Ke konci První světové války byla důležitá také protivzdušná obrana. Caroline dostala dvě zbraně ráže 76.2 mm. V roce 1917 byla namontována rampa ke vzletu lehkého letadla Sopwith Camel. To sloužilo k průzkumu protože křižník neměl radar. Letadlo mohlo posloužit také při útoku německých vzducholodí. Posádka neměla letadlo v oblibě protože špinilo palubu olejem. Po vzletu nebylo návratu. Pilot musel buďto vyskočit padákem poblíž lodě a nebo přistát někde na pevnině..

Do služby vstoupil v prosinci 1914. Prvním kapitánem byl Jindřich Ralph Crooke. Během První světové války brázdil vody Severního moře. Základnu měl ve Scapa Flow na severu Skotska. V červnu 1915 byl v suchém doku v Newcastlu, kde bez úhony přečkal bombardování německých vzducholodí. V květnu 1916 Němci konečně vytáhli svou zánovní flotilu do boje v Severním moři. Britská flotila vyplula ze Scapa Flow 30. května 1916. K námořní bitvě u Jutska došlo v noci z 31. května na 1. června. Německá flotila se dala během noci na ústup. Británie přišla o 14 lodí, Německo jich ztratilo 11. O život přišlo dohromady 9823 námořníků. Obě strany pak deklarovaly vítězství. Ztráty byly sice větší na straně Británie, ostrovní země si ale udržela své dominantní postavení v Severním moři. Německo se po zbytek války ke druhé námořní konfrontaci neodvážilo. Křižník Caroline přitom o svou účast v bitvě málem přišel kvůli problému s kormidlem. V jednu chvíli zaujal pozici u bitevní lodě Lion, jejíž bok chránil před možným útokem lehkých torpédových lodí. Lion byl zasažen ale pokračoval v bitvě. Jiná loď která byla ve formaci za Caroline přišla o komín, další byla zasažena do trupu a musela bojiště opustit. Caroline přímý zásah nedostala. Německé lodě byly většinou mimo dosah děl kterými Caroline disponovala. Navečer ale několikrát vystřelila do vzdálenosti přes 8 km. Vypustila také dvě torpéda proti německé lodi Nassau, ale bez zásahu. Jedno německé torpédo těsně minulo její záď. V únoru 1919 křižník nakrátko opustil vojenskou službu. Do té doby urazil 148000 km. V červnu 1919 byl vrácen do služby a poslán do Indického oceánu, kde sloužil do roku 1921. Doky v Bombaji ale nebyly schopné opravit jeho parní turbíny. V důsledku toho měl omezenou maximální rychlost. Na přelomu let 1921-1922 se musel vrátit do Anglie, kde dva roky nečinně zahálel. Před sešrotováním jej zachránil sir Jakub Craig, premiér Severního Irska. Craig požádal britskou vládu o založení námořní rezervní síly RNVR (Royal Naval Volunteer Reserve) v Belfastu. Křižník Caroline se stal cvičnou lodí této jednotky. V únoru 1924 byl v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu upraven na školu. Parní kotle byly odstraněny a uvolněné prostory byly přestavěny na třídy, dílny a kanceláře školy. Během Druhé světové války se křižník vrátil do služby jako pasivní velitelství námořních operací. Byl z něj řízen pohyb konvojů obchodních lodí v Atlantiku a jejich ochrana před německými ponorkami. Byl také velitelstvím minohledaček které sloužily ve vodách kolem Irska. Po válce se vrátil do své cvičné role u záložních sil. Škola se v prosinci 2009 přestěhovala do uvolněných kasáren. Křižník zůstal ve službách britského námořnictva do 31. března 2011. Stal se druhou nejdéle sloužící britskou lodí po plachetnici HMS Victory, která je stále ve službě. Křižník byl opraven a v červnu 2016 otevřen pro veřejnost. Je patrně jedinou zachovalou lodí z námořní bitvy u Jutska. Kromě křižníku Caroline má dnes Británie jen dvě další válečné lodě z období První světové války..

Harland byl původně ředitelem zdejších loděnic. V roce 1858 je koupil od svého zaměstnavatele. Stavba doku Alexandra, ve kterém dnes kotví křižník Caroline, probíhala v letech 1885-1888. Zahájení stavby se zúčastnila princezna (budoucí královna) Alexandra, po níž je dok pojmenován. Starší dok Hamilton, dokončený v roce 1867, již nemohl pojmout nové delší lodě. Stavbu nového doku provedla firma McCrea & McFarland. Hloubení bylo náročné poněvadž tato část loděnic vznikla navršením odpadu ze dna řeky při rozšiřování Královnina ostrova (Queen’s Island) ve čtyřicátých letech 19. stol. Na stavbě se podílelo až 500 dělníků. Ti byli kromě jediného muže všichni katolického vyznání. Katolíci neměli povoleno v loděnicích pracovat a hloubení doku byla jediná práce kterou tu mohli provádět. Belfast byl rozdělen mezi katolíky a protestanty na principu apartheidu. Nepokoje mezi oběma stranami se projevily během stavby doku, kdy na sebe obě strany útočily (více k apartheidu viz. radnice v Belfastu). Jediný protestantský dělník který na stavbě doku pracoval byl vyhnán. V důsledku toho protestanti zorganizovali odvetnou akci. Dok má délku přibližně 250 m, šířku 28 m a hloubku 9.5 m. Byl navržen tak aby se dal ve své délce rozdělit na tři samostatné části. Cena stavby byla 93000 liber..