radnice

Byl ve své době symbolem slávy Britského impéria. Radnice je dnes nejvýznamnější ukázkou této architektury v Irsku. Čtyřkřídlá stavba s centrálním nádvořím byla postavena na obdélném půdorysu. Severní a východní křídla jsou jednopatrová, zbylá křídla jsou dvoupatrová. Středu hlavního severního průčelí dominuje široká válcová věž se sloupovím a kopulí, ryzalit s hlavním vstupem a kočárová brána (porte cochere) před vstupem. Ozdobné sloupy mají ionské hlavice. Ve všech čtyřech nárožích stojí mírně vystupující čtvercové věže. Jejich horní části mají podobu kruhových sloupových chrámů s kopulemi. Exteriér přízemí zdobí efekt kvádrového zdiva. Řady oken ve vyšších patrech dělí pilastry. Západní a jižní průčelí mají jeden střední ryzalit. Východní průčelí má dva menší ryzality po obou stranách velkého sálu. Velmi bohatě zdobený je také vstupní interiér radnice. Hlavní vstupní sál a schodiště do prvního patra mají mramorové obklady. Mramorem jsou obložena také okna a rámy dveří. Plochý strop vstupního sálu má kruhový světlík, otvor kterým je možno vidět klenbu hlavní kopule radnice a z ní zavěšený lustr. Ten je možno spustit do přízemí pro údržbu. Na Vánoce stojí ve vstupním sálu vánoční strom. Ten prostupuje světlíkem do prvního patra. V severovýchodní části radnice je druhé schodiště do prvního patra, to má mramorovou a štukovou výzdobu. Obě schodiště mají kopulové klenby. Okna v přízemí a prvním patře zdobí vitráže. Jedno okno s vitráží v hlavním vstupním sále slouží jako památník obětem První světové války. Tato vitráž je z roku 1925. V přízemní chodbě východně od vstupního sálu jsou okna s moderními vitrážemi. V jedné z nich, z roku 2006, je vyobrazen Titanic a další průmyslové aktivity města. Dalšími tématy jsou například irské legendy a veliký irsky hladomor ze čtyřicátých let 19. stol. V prvním patře nad vstupním sálem stojí za zmínku sloupy ze zeleného mramoru Cipollino. Ten pochází z řeckého ostrova Euboea. Používali jej již staří Řekové. Velmi ceněný byl především starověkými Římany. Po pádu Říma ale upadl v zapomnění a jeho ložisko bylo znovu objeveno teprve v 19. stol. obchodníkem Vilémem Brindley z Londýna. Vilém hledal jeho ložisko několik let. Cestou do Belfastu proto byly sloupy na výstavě v Londýně. Původní římské sloupy z tohoto mramoru jsou stále k vidění například v Tunisku, druhotně použité v mešitě ve městě Kairouan. Vilémova firma Farmer & Brindley zásobovala veškerý mramor na stavbu radnice, většinou z Itálie. Okolí radnice má parkovou úpravu s pomníky. Před hlavním vstupem stojí pomník královny Viktorie z roku 1903. Dále jsou tu sochy několika městských starostů. U západního průčelí radnice je památník obětem První světové války..

Jméno Belfast se ale objevuje v písemných záznamech poprvé teprve v roce 1470. Městu předcházel hrad postavený Anglonormany během okupace Irska v pokročilém 12. stol. Ten kontroloval výše zmíněný brod. V roce 1315 byl vypálen skotským invazním vojskem pod vedením Eduarda Bruce, bratra skotského krále Roberta Bruce. V této době byl skotským vojskem obležen a nakonec dobyt také nedaleký hrad Carrickfergus. Ten byl do 18. stol. anglickým správním centrem celé irské provincie Ulster (její většinu dnes zabírá Severní Irsko). Anglická královská vláda během 14. a 15. stol. ztratila kontrolu nad většinou Irska s výjimkou Koloví (malé oblasti kolem Dublinu). V Ulsteru vláda udržela jedině hrad a město Carrickfergus. Hradu Belfastu se zmocnil irský rod O’Neillů. Anglická posádka z Carrickfergusu jej čas od času získala zpět. Například dne 18. června 1597 jej Shane McBrian O’Neil dobyl a celou anglickou posádku oběsil. Angličané pod vedením Jana Chichestera jej vzápětí dobyli zpět bleskovým útokem a popravili všechny zajaté Iry. V průběhu 16. stol. začali angličtí panovníci získávat zpět kontrolu nad Irskem. Především v době vlády Alžběty I. Anglické probíhal program osídlování Irska anglickými usedlíky. Ti vyhnali Iry z úrodných oblastí. Ulster ale odolával anglickému tlaku až do roku 1607. Teprve po tomto roce zahájil anglický král Jakub I. osídlování Ulsteru (Plantation of Ulster) skotskými a anglickými usedlíky. Právě tento proces je dnes příčinou existence Severního Irska a všech s tím spojených konfliktů. Královský místodržící Artur Chichester obsadil zpustlý hrad Belfast v roce 1603. V období kolem roku 1609 byly položeny základy dnešního města. Zříceniny hradu byly s výjimkou sklepů strženy a patrně nad nimi byl postaven nový zámek z cihel. Hrad také dostal nové dělostřelecké opevnění s hlubokým příkopem. Chichesterové byli majiteli Belfastu po dobu následujících dvou století. Od roku 1647 byli hrabaty a od roku 1791 markýzi z Donegallu. Artur (zemřel 1625) a poté jeho bratr Eduard (zemřel 1648) ale měli spoustu dluhů a nové kolonii v Belfastu brali peníze. Nové město bez jakéhokoli opevnění tak jen živořilo. V roce 1641 začala v Ulsteru irská celonárodní vzpoura, která později přerostla v Irskou konfederační válku (1641-53), boj všech irských katolíků za nezávislost. Irští rebelové pochodovali na Belfast a polovina obyvatel města v panice utekla. Obchodník Robert Lawson dal dohromady 160 ozbrojených mužů a poté s nimi pochodoval do sousedního Lisburnu. Tam zorganizoval obranu města, což postačilo k odražení útoku a záchraně obou měst. Osídlování Ulsteru bylo ale v ruinách. Mnoho novousedlíků z Irska uteklo. Belfast válku přežil, na jeho obraně se podílelo vojsko ze Skotska, jehož členy byli presbyteriáni. Ti v Belfastu zůstali a jejich potomci jsou ve městě dodnes. Belfast se tak stal jediným místem v Irsku s touto církví. V roce 1708 vyhořel hrad. Při požáru zahynuly tři dcery hraběnky z Donegallu. Hrad poté zanikl. Presbyteriáni se stali nejbohatší složkou obyvatel města. Střední třídou byli anglikánští protestanti a nejnižší třídou nově příchozí katoličtí Irové. Ty sem v průběhu 18. stol. přitahovala práce v textilních manufakturách. Ještě v roce 1708 bylo v Belfastu pouze sedm katolíků. Vláda se tehdy obávala francouzské invaze a proto byli katolíci, coby potenciální zrádci, spočítáni. V období 1607-1778 platily v Irsku přísné trestní zákony (Penal Laws), namířené proti katolickým Irům. Anglikánská církev byla v té době jedinou oficiální církví. Trestní zákony se ale vztahovaly také na presbyteriány a další církve. Je tedy zajímavé že nejchudší a nejbohatší obyvatelé Belfastu nemohli otevřeně praktikovat svou víru a nemohli zastávat veřejné funkce. V roce 1784 byli protestanti v Belfastu ke katolíkům shovívaví a přispěli finančně na stavbu prvního katolického kostela. Zlom ale nastal nejen kvůli zrušení trestních zákonu, ale také v důsledku francouzské revoluce v roce 1789. Angličané se vždy obávali, že by katoličtí Irové mohli pozvat Francouze nebo Španěly k invazi Irska, což se ostatně během staletí několikrát stalo. Začátek rasových sporů je dnes často kladen do roku 1813. Na rozdíl od zbytku Spojeného království se v Belfastu a celém dnešním Severním Irsku vyvinul apartheid. Katoličtí nacionalisté (Irové) a protestantští royalisté se od sebe navzájem dobrovolně distancovali. Obě společnosti měly své vlastní školy, nemocnice a obytné čtvrtě. Snad jediným společným místem byly továrny, i tady ale platily přísné demarkační zóny. Protestanti měli v apartheidu všechny sociální a ekonomické výhody. Napětí mezi oběma stranami nakonec vedlo k vypuknutí nepokojů (The Troubles), které trvaly od roku 1968 do roku 1998. Na pomoc policii přišla britská armáda. Ta 30. ledna 1972 zahájila střelbu do bezbranných demonstrantů ve městě Derry. Čtrnáct lidí přišlo o život. Tato událost je dnes známa jako Krvavá neděle (Bloody Sunday). Namísto uklidnění situace britská armáda přispěla k jejímu výraznému zhoršení. Na straně nacionalistů stála IRA (Irská republikánská armáda), na straně royalistů UVF (Ulsterští dobrovolníci) a UDA (Ulsterská obrana). Z centra Belfastu se stala válečná zóna a život se přesunul do předměstí. Velmi žádaným československým výrobkem byl Semtex. Jen v období 1969-1977 bylo v Belfastu evidováno 2280 explozí. Do konce osmdesátých let přišlo v Belfastu o život 1500 lidí. V celém Severním Irsku bylo 3500 obětí, 52% z nich byli civilisté, 32% členové bezpečnostních složek a 16% členové milicí (online Wikipedia). Příměří bylo dosaženo na Velký pátek v roce 1998 (Good Friday Agreement). Součástí mírového procesu je zrovnoprávnění obou stran. Ke sporadickému násilí dochází i nadále. Nové obavy představuje Brexit a s ním obnovené hlasy ke sjednocení Irska..

Tou první byla silná kolonizace Ulsteru (severní provincie Irska) anglickými a skotskými usedlíky v 17. a 18. stol. Ti si vytvořili silnou probritskou identitu a silně vystupovali proti jakékoli formě irské nezávislosti na Británii. Druhou příčinou bylo zrušení irského parlamentu v Dublinu v roce 1800. Irsko bylo od té doby spravováno parlamentem v Londýně. Na přelomu 19. a 20. stol. pak vyvrcholilo úsilí o obnovu irské samosprávy. Ulsterští royalisté byli silně proti hlavně proto, že vláda z Londýna umožňovala Ulsteru bezbariérový obchod s Británií. Vůdcem hnutí proti irské samosprávě byl Eduard Carson (1854-1935). Ten již na konci 19. stol. představil ideu politicky odděleného Severního Irska pro případ, že by byl parlament v Dublinu obnoven. Díky jeho úsilí k obnovení irské samosprávy před začátkem První světové války nedošlo. Irové ale nebyli ochotní donekonečna čekat. V roce 1916 došlo v Dublinu k Velikonočnímu povstání (více k povstání viz hrad v Dublinu). Tím začal celonárodní boj za nezávislost. V roce 1920 se anglický parlament pokusil situaci řešit udělením irské samosprávy. Carson a jeho příznivci v Severním Irsku tak dostali příkazem to, čemu tak dlouho vehementně odporovali. V případě zbytku Irska bylo již pozdě, země byla na cestě k vyhlášení nezávislosti na Britském impériu. Během První světové války dobrovolně narukovali katolíci i protestanti ze Severního Irska. Pro katolíky byla služba v armádě únikem z chudoby, pro protestanty to byla vlastenecká povinnost. Protestantů z Ulsteru bylo víc, narukovala totiž celá Ulsterská domobrana UVF (Ulster Volunteer Force) o síle 35 000 mužů. Mnoho z nich přišlo o život, především v bitvě na Somme v roce 1916. Váleční hrdinové se pak vrátili domů jen aby zjistili, že jejich pracovní místa mezitím obsadili katoličtí nacionalisté. Ti navíc mnohdy bojovali proti králi a impériu na domácí frontě, zatímco royalisti bojovali za krále a impérium na západní frontě. Belfast přispěl k válečnému úsilí textilní výrobou pro armádu a novými loděmi. Loděnice v Belfastu byly největší v celém Britském impériu. Před začátkem Druhé světové války se nechali severoirští nacionalisté (katolíci) slyšet, že povinnému rukování budou vehementně odporovat. Severoirští royalisté (protestanti) se poučili z První světové války a s nacionalisty tiše souhlasili. Severní Irsko tak mělo na rozdíl od Británie dobrovolný nástup k armádě. Belfast opět přispěl především textilní výrobou pro armádu a novými loděmi. Nově vznikla také letecká výroba, v Belfastu se vyráběly hydroplány Sunderland a bombardéry Stirling. Royalisti se celou dobu ohlíželi přes ramena, zda jejich katoličtí spoluobčané nechystají novou revoluci k odtržení Severního Irska od Británie. Nacionalisté nebyli zrovna nadšenými zaměstnanci během válečného výrobního úsilí na pomoc Británii. IRA (Irská republikánská armáda) se již tradičně věnovala sabotáži výroby. Belfast neměl na začátku Druhé světové války protileteckou obranu. Při náletech v dubnu 1941 byl bezbranný. Přibližně 900 lidí přišlo o život. Po dobu několika týdnů pak mnozí lidé ze strachu každý večer opustili město a přespali v příkopech podél silnic. Bylo jich přibližně 10 000 a začalo se jim říkat příkopáci (ditchers). Byli mezi nimi protestanti i katolíci. V těžké situaci obě strany pozapomněly na vzájemné nevraživosti a pro změnu si pomáhaly. Při bombardování byly ale zasaženy kromě továren především protestantské části města. Proto se začaly šířit povídačky, že katolíci tajnými signály naváděli německé bombardéry na protestantské čtvrtě. Další pověrou bylo, že papež osobně seděl v prvním bombardéru a letadla naváděl. Ve skutečnosti bylo nejpravděpodobnějším vysvětlením to, že protestantské čtvrtě stály v sousedství továren. To aby to neměli protestanti daleko do práce. (zdroj: W. Maguire, Belfast, a History, str. 211).

Do 25. října 1896 byly přijaty návrhy nové stavby podle stanovených kritérií. Celkové náklady na stavbu neměly překročit 150 000 liber. Vítězný návrh předložil mladý architekt Alfred Brumwell Thomas z rodinné firmy E. Thomas & Son. Ten navrhl radnici s velikou kopulí ve stylu barokního neoklasicismu. Inspirací byla italská a francouzská renesance. Radnice tak dnes připomíná například katedrálu sv. Petra ve Vatikánu, kostel Santa Maria Della Salute v Benátkách, invalidovnu v Paříži a především katedrálu sv. Pavla v Londýně. Nová radnice nahradila budovu textilní burzy, která stála od roku 1785 na Donegallském náměstí (Donegall Square). Stavba začala v lednu 1898. Cena ale od samého začátku překračovala původní rozpočet. Dílo bylo vskutku velkolepé a nešetřilo se na ničem. Závěrečná cena dosáhla částky 369 000 liber, dvojnásobek původní ceny. Tisk si neodpustil poznámku, že nová radnice vypadá jako napuchlý svatební dort. Ke slavnostnímu otevření došlo 1. srpna 1906 za účasti královského místodržícího v Irsku, hraběte z Aberdeenu. Král Eduard VII. Anglický s královnou Alexandrou se nemohli dostavit. Královský pár byl před rozestavěnou radnicí v červnu 1903 při slavnostním odhalení sochy královny Viktorie. Velký sál radnice byl zasažen při náletu během Druhé světové války. Všechny vitráže oken byly naštěstí na začátku války uschovány v bezpečí. Po válce a po rekonstrukci poškozené části budovy byly vráceny na svá původní místa. Radnice nadále slouží svému účelu..