klášter františkánů s kostelem Panny Marie

Mírným pootočením barokní katedrály oproti původní středověké katedrále došlo k jejímu osovému vyrovnání s františkánským kostelem. Kostel má pozdně románské a gotické trojlodí s vyvýšenou střední lodí z let 1208-1221. Na trojlodí navazuje mladší, vyšší a širší halový chór z let 1408-1450. Obdélný chór je uzavřen pětibokým závěrem. Zatímco trojlodí je úzké a tmavé, chór je prostorný a bohatě osvětlený. Na jižní straně kostela byla v letech 1496-1498 k chóru u jeho styku s trojlodím přistavěna štíhlá čtvercová kostelní věž. V jejím přízemí je boční vchod z ulice Franziskanergasse. Hlavní vchod je v západním čele trojlodí z ulice Sigmund-Haffner-Gasse. Celé trojlodí kryje jedna plechem pokrytá sedlová střecha. Ta je na západním konci ukončená střešním štítem a na východním konci vyšším halovým chórem. Obě boční lodi mají pod střechou podkrovní první patro. Chór kryje vysoká valbová střecha s pěti valbovými díly na obou koncích. Na východní straně jsou valbové díly nad pětibokým závěrem, zatímco na západní straně je střecha zvalbená pěti díly na půdorysu obdélníku. Západní průčelí trojlodí bylo na začátku 18. století barokně upraveno podle návrhu Johanna Bernharda Fishera z Erlachu. Omítnuté trojosé průčelí má neomítnutý základový sokl ze slepencových kvádrů. Nevýraznou kordonovou římsou je průčelí rozděleno na dvě hlavní části. Čtveřice pilastrů dělí obě části na tři díly. Ve středu průčelí je románský ústupkový mramorový vstupní portál s výrazným půlkruhově profilovaným vnějším rámem. Portál je sestaven z bílého a červeného mramoru. Během barokní úpravy přišel o tympanon. Po stranách portálu je dvojice vysokých půkruhově zaklenutých oken s šambránou a zahrocenou nadokenní římsou. V horní části průčelí je nad portálem další půkruhově zaklenuté okno s okenní šambránou, která zároveň rámuje rozměrnou nadokenní fresku Panny Marie v modrobílém oděvu. Po stranách tohoto okna je dvojice dvojdílných sdružených obdélných oken se šambránami a nadokenními římsami. Horní vodorovná, uprostřed půlkruhová část průčelí s bohatě profilovanou korunní římsou slouží jako atika střešního štítu. Střecha má mělký sklon, obě horní sdružená okna jsou proto funkční a osvětlují podkrovní patra bočních lodí. Na jihozápadní roh kostela navazuje v prvním patře zděná spojovací chodba s půlkruhovým obloukem nad ulicí Franziskanergasse. Na opačné straně ulice stojí renesanční čtyřkřídlý třípatrový klášter františkánů s rajským dvorem. Klášter vznikl na konci 16. století. Na jižní straně kostela je pozdně gotický a novogotický obdélný přístavek, který vznikl spolu s kostelní věží v letech 1496-1498. Po roce 1870 byl novogoticky přestavěn. Průčelí přístavku je simetrické, s kostelní věží a pozdně gotickým bočním vstupem uprostřed. Nad ústupkovým portálem je římsa s oslím obloukem a fiálami. Po obou stranách vstupu jsou v přístavku dvojice hrotitých oken. Lícování přístavku a většiny kostela je provedeno z neomítnutých slepencových kvádrů. Tento očividně místní kámen našel v Salcburku hojné využití. Nejvíce na očích je na sousední katedrále svatého Ruperta a Virgila. Zde je kvůli stísněnosti ulice Franziskanergasse o něco méně nápadný. Stísněnost prostoru ale nebrání dobrému pohledu na rozměrná okna v horní části chóru nad kordonovou římsou. Spodní okna chóru byla zazděna v 16. století při vestavbě věnce chórových kaplí. Severní stranu kostela a většinu závěru chóru kvůli parazitní zástavbě zvenčí neuvidíme. Štíhlá čtvercová kostelní věž má užší osmibokou zděnou nástavbu. Tu kryje vysoká osmiboká jehlanová střecha, zakončená cibulí a latinským křížem. Trojlodí dělí dvojice arkád, z nichž každá má šest hrotitých oblouků. Vyšší střední loď má tři pole křížové žebrové klenby. Obě boční lodi mají šest polí křížové klenby bez žeber. Všechna klenební pole trojlodí dělí půlkruhové žebrové klenební pásy. Patky kleneb a dělící pásy spočívají na kamenných příporách s hlavicemi. V západní části hlavní lodi je kruchta, kterou podepírá široký půlkruhový románský oblouk. Ten spočívá na dvojici sloupů s hlavicemi. Pod kruchtou je valená klenba se čtyřmi lunetami pro oblouky arkád. Na kruchtě jsou varhany. Do sálového chóru je hlavní loď otevřená vysokým úzkým románským triumfálním obloukem. Boční lodi jsou do chóru otevřeny hrotitými oblouky. Trojlodí je tedy skutečně směsí románského a gotického slohu. Hvězdovou žebrovou klenbu halového chóru podepírá pětice vysokých úzkých sloupů z místního slepence. Pátý sloup stojí za barokním oltářem. V prostoru mezi sloupy je hlavní část chóru s oltářem. Za nimi je po stranách a za oltářem chórový ochoz s věncem devíti původně renesančních, později štukovou výzdobou barokně upravených bočních kaplí. Stěny interiéru nad kaplemi jsou lícovány z neomítnutých slepencových kvádrů. V severozápadním rohu chóru je namísto jedné kaple soukromá dvoupatrová pozdně renesanční oratoř salcburských arcibiskupů z roku 1606. Kníže-arcibiskup Wolf Dietrich Raitenau (v úřadu 1587-1612) do ní měl soukromý vchod z nedalekého arcibiskupského paláce. Bíle omítnutá oratoř má podobu vysokého renesančního domu se střešním štítem, v interiéru kostela proto vypadá poněkud komicky. Po průchodu úzkým a temným trojlodím ohromí chór svým prostorem a světlem. To si můžeme vyložit jako přechod z temnoty pozemského světa do světla nebeské spásy. Za tento genius loci ale nevděčíme jen stavitelům kostela. Významně se na něm podepsala především parazitní zástavba, která zablokovala okna trojlodí. V chóru sice k zablokování některých oken také došlo, světlo zde ale i tak vítězí nad tmou..

Římané oblast dobyli v roce 15 př. n. l. a založili zde osadu Iuvavum. V roce 45 byla osada povýšena na Municipium Claudium Iuvavum. Město se stalo jedním z nejvýznamnějších sídelních celků římské provincie Noricum. Od 6. století náležel Iuvavum Bavorům. Kolem roku 696 jej bavorský vévoda Theodor II. (žil 625-716) věnoval biskupu Rupertovi Salcburskému (narozen po roce 650, zemřel roku 718). Tento světec, patron Salcburku, se výrazně zasloužil o obnovu města. Na místě františkánského kostela byl v 8. století postaven první kostel. Do roku 1139 patřil benediktinskému klášteru svatého Petra. V roce 1167 spolu s dalšími kostely ve městě vyhořel. V letech 1208-1221 probíhala výstavba dnešního kostela v pozdně románském a raně gotickém slohu. V letech 1408-1450 byl původní chór nahrazen současným prostorným halovým chórem. Stavbu vedli mistři Hans von Burghausen a po něm Stefan Krumenauer. Zatímco přestavby sousední katedrály vedli salcburští knížata-arcibiskupové, o přestavby farního kostela Panny Marie se starali salcburští měšťané. Kostelní věž byla přistavěna v letech 1496-1498. V 16. století byl do chórového ochozu vestavěn věnec kaplí. Od roku 1592 je kostel Panny Marie klášterním kostelem františkánů. Farním kostelem zůstal do roku 1635, kdy tuto roli převzala katedrála. Kníže-arcibiskup Max Gandolf von Kuenburg (v úřadu 1668-1687) přikázal v roce 1670 snížit věž, aby neprevyšovala věže katedrály. Mohlo být ještě hůř, poslední kníže-arcibiskup Hieronymus Joseph Franz de Paula Graf Colloredo von Wallsee und Melz (v úřadu 1772-1803) chtěl románsko-gotický kostel srovnat se zemí a nahradit tehdy vkusnou barokní architekturou. V roce 1793 si to ale z čistě praktických důvodů rozmyslel. V té době totiž nechal částečně zbořit sousední renesanční palác Dietrichsruh, který stál severně od kostela. Demolice a přestavba se mu ale vymkla z rukou, tak měl o zábavu postaráno. Kostel šťastně přežil všechny novověké demolice v centru města. Na začátku 18. století byly alespoň některé části interiéru barokně upraveny podle návrhu Johanna Bernharda Fishera z Erlachu. V roce 1866 byla Josephem Wessiken novogoticky upravena kostelní věž. Ta je od té doby znovu stejně vysoká jako věže katedrály. Od roku 1996 je klášter spolu s historickým centrem města na seznamu světového dědictví UNESCO..