Čičava

Koncem 14. století byl hrad rozšířen o nové předhradí směrem k jihozápadnímu svahu. Na přelomu 15. a 16. století byl hrad významně přestavěn a opevněn – byla přistavěna dělová bašta, která hlídala cestu vedoucí pod hradem. Předhradí a hradní jádro chránily další bašty, hospodářské předhradí zajišťovala na severu rozměrná předsunutá pevnůstka. Předhradí také chránila řada příkopů a valů. Při obnově vypáleného hradu v 16. století byla jihovýchodní strana zajištěna klínovitou baštou a mohutnou přizdívkou byla zajištěna přilehlá hradba. Roku 1711 byl hrad pobořen – zcela zbořeny byly renesanční budovy obvodové zástavby, z nichž zůstaly jen fragmenty zdiva. Jádro hradu je dnes částečně zakonzervováno..

Hrad Čičavu postavili zřejmě jeho synové někdy v období 1309–1316. Hrad je prvně zmiňovaný roku 1316, kdy vlastník Čičavy magistr Petr odměnil kapitána hradu Mikuláše Perese za úspěšnou obranu hradu proti vzbouřencům. Hrad byl centrem rozsáhlého panství, ke kterému patřilo více než 60 obcí, a kontroloval průsmyk „Polská brána“, kterým vedla důležitá obchodní cesta do Polska. Páni z Rozhanovců vlastnili značný majetek a zastávali významné funkce ve správě Uherska. Největší přestavba hradu byla provedena koncem 15. a začátkem 16. století, kdy byl hrad přestavěn a opevněn, aby odolal případnému útoku polských vojsk, která koncem 15. století vpadla do okolí Stropkova a způsobila nemalé škody. Hrad byl tehdy doplněn o velkou dělovou baštu nad strmým úbočím směrem k Ondavě. Na severozápadní straně vzniklo předhradí s jednou okrouhlou baštou oddělené od hradu příkopem. Význam hradu ještě stoupl v 16. století, kdy se v něm konala shromáždění Zemplínské župy, a byl v něm uložený i župní archiv. Roku 1527 hrad získal Štěpán Drugeth, ale krátce nato hrad dobyl a vypálil uherský spolukrál Jan Zápolský. Během požáru shořel i archiv Zemplínské stolice. Drugethové potom hrad opravili a nově opevnili. V 60. letech 17. století zdědil Čičavu Zikmund Drugeth, který se za protihabsburského povstání vedeného Imrichem Thökölym postavil proti vzbouřencům. Roku 1684 tak hrad dobylo a vypálilo Thökölyho vojsko. Zikmund, poslední mužský potomek rodu Drugethů, byl zajat a popraven na košickém popravišti. Hrad přešel do majetku jeho dvou dcer a sestry a v následujících letech byl znovu opraven. Roku 1704, v době počátku dalšího protihabsburského povstání, hrad dobyla a obsadila povstalecká armáda Františka II. Rákócziho. Obsazený hrad byl od povstalců získán až 1711, kdy jej oblehlo císařské vojsko a hrad byl bez boje vydán na příkaz velitele Rákocziho vojsk, hraběte Františka Barkóciho. Velitel císařských vojsk generál Laucken nechal poté hrad pobořit..

Otevřela oči svému otci, který vlivu rytíře zcela propadl, a ten Kamáta vyhnal. Rytíř přísahal pomstu – když se mu naskytla příležitost, vylákal Marii z hradu a unesl jí do dalekých lesů, aby získal vysoké výkupné. Sice byl sluhy hradního pána po čase dopaden, ale dívka na následky útrap zemřela. Její žalem zdrcený otec dal za trest rytíře nejprve mučit, a poté polomrtvého přikovat ke skále, kde ho nechal napospas dravým ptákům..

Věčnou památkou, která po knize zůstala, je prý každodenní strašení, kdy se na hradě scházejí a rozmlouvají spolu duchové lhářů a podvodníků. Podle této knihy vzniklo i známé pořekadlo "I toto by se mělo zapsat do Čičavské knihy"..

Uprostřed komnaty je velká železná truhlice plná zlata, kterou hlídá velký černý pes. Je to strašné zvíře, kterému z očí vychází jasná záře a z tlamy šlehají plameny. Hříšné a špatné lidi prý pes a také padající kameny odeženou, ty hodné a zbožné nechá pes přistoupit k pokladu a něco si z něj odnést..