Jižní konec mostu. Místo nehody v roce 1945.
© Pavel Semple, 01/2015
Starý opuštěný železniční most Old Red Iron (Bridge), tj. Starý červený železný (most) leží na bývalé železniční trati Waterford – Dungarvan – Mallow jen 2 km severozápadně od města Waterford. Jižní konec mostu je přístupný z Waterfordu po místní silnici podél pravého (jižního) břehu řeky. Most tvoří ve svém okolí výraznou dominantu. Vstup přímo na most je možný, ale nepovolený.
Trať z Waterfordu do Dungarvanu je dnes v procesu přestavby na cyklostezku v rámci projektu Deise Greenway. Most ale součástí tohoto projektu není. Cyklostezka povede kolem mostu po jižním břehu řeky do bývalé jižní stanice ve Waterfordu. O těleso tratě se musí podělit s nostalgickou úzkorozchodnou železnicí Waterford & Suir Valley Railway, která je také nově prodloužena do bývalé jižní stanice ve Waterfordu. Tato úzkorozchodka neodpovídá původnímu širokému rozchodu tratě, který činil 1600 mm.
Most má dohromady devět ocelových polí na pilířích. Svou délkou 367 m byl jedním z nejdelších mostů v Irsku. ...Jedno střední pole bylo zvedací za účelem umožnění lodní dopravy po řece. Někdy před rokem 2003 bylo jedno pole odstraněno, aby most neblokoval dnes již také neexistující lodní dopravu. Toto pole leží na severním (levém) břehu řeky a je viditelné z vlaku při příjezdu do Waterfordu z Dublinu..
Trať Waterford – Dungarvan – Mallow byla otevřena v roce 1878 společností Waterford, Dungarvan & Lismore Railway Company (WD&LR). Měla standardní irský široký rozchod 1600 mm. Jednalo se o hlavní železniční spojení měst Waterford a Cork na jihu Irska. ...Součástí tratě byl i dlouhý ocelový most přes řeku Suir z roku 1906, dnes místně pojmenovaný Old Red Iron (Bridge), původně Suir Bridge. Stavbou byla pověřena firma William Arrol & Co. z Glasgow. Jižně od mostu se od tratě oddělovala odbočka do bývalé jižní stanice ve Waterfordu. Most tak sloužil také jako spojka mezi jižní stanicí a dnešní stanicí Plunkett na severní straně řeky. Z jižní stanice jezdily vlaky na most úvratí. WD&LR se v roce 1923 stala součástí firmy Great Southern Railways. Tato firma byla roku 1945 převzata dnešní národní železniční společností CIE. Provoz na trati byl ukončen v roce 1967. V roce 1970 byla část tratě mezi Waterfordem a Ballynacourty znovu otevřena pro přepravu magnezitu (uhličitan hořečnatý MgCO3). Tato doprava byla ukončena v roce 1981 a tím pravidelný provoz na mostě a na celé trati skončil. CIE přestaly trať udržovat v roce 1987, kdy po ní projel poslední vlak. Ocelová konstrukce jižního konce mostu nese stopy poškození po železniční nehodě, ke které došlo večer 31.7.1945. Parní lokomotiva v čele osobního vlaku z Mallow do Waterfordu vykolejila v ohybu tratě při vjezdu na most, narazila do jeho pravé boční strany a vyšplhala vzhůru po pravém (východním) bočním rámu konstrukce. Čelo lokomotivy narazilo do stropní traverzy mostu, která je dodnes ohnutá. Deformovaný je i jinak velice silný boční rám mostu, po kterém lokomotiva stoupala. Ocelová podlaha mostu má dosud stopy okolků první nápravy lokomotivy po vykolejení. Tato nehoda je dnes málo známá a na internetu ji dokumentuje jediná dobová fotografie. Na popředí leží mrtvý kůň, který byl v nákladním vagónu za lokomotivou (z pěti koní zemřeli dva). Lidské oběti si nehoda naštěstí nevyžádala. Strojvedoucí James Cleary byl uvězněn pod lokomotivou, neutrpěl ale žádná zranění a vesele mluvil se záchrannou četou během vyprošťování. Cestující byli převezeni do města po silnici. Článek "Alarming Waterford Rail Mishap" na první stránce místních novin Dungarvan Leader ze dne 4.8.1945 dále uvádí, že bylo štěstím, že k vykolejení nedošlo o pár metrů dál na mostě. Vlak by totiž prorazil podlahu mostu a skončil by v řece. K tomuto scénáři pak skutečně došlo v Irsku dvakrát na železničním viaduktu ve městě Cahir v letech 1955 a 2003..
|
Přihlášení |
