Newgrange

Představuje přibližně 10% z celkového počtu známých hrobek v zemi. Pro souhrn všech megalitických hrobek v Irsku viz tabulka ve foto-souboru megalitické hrobky Creevykeel. Nejstarší chodbové hrobky se nacházejí v Bretani, irské hrobky tohoto druhu jsou ale největší. Průměr mohyly je 85 m, výška 12 m. Chodba hrobky je nasměrovaná k jihovýchodu, směrem dovnitř mírně stoupá. Při východu slunce v době zimního slunovratu pronikají sluneční paprsky do pohřební komory. Tuto podívanou dnes zažije skupina lidí, která je každý rok vylosovaná ze seznamu zájemců z celého světa. Ne vždy se ale podívaná vydaří, při úsvitu musí být čistá obloha. Chodba je dlouhá 19 m, i s pohřební komorou 24 m. Konstrukce chodby a komory je provedena z pískovcových monolitů. Strop chodby tvoří ploché kamenné překlady. Pohřební komora má tři boční niky, spolu s chodbou má proto půdorys kříže. V nikách jsou oltáře, veliké žulové monolity ve tvaru mísy, původem z pohoří Mourne (Severní Irsko). Právě do střední niky proniká během zimního slunovratu slunce. Klenba komory je přečnělková, v angličtině známá jako konzolová klenba (corbel vaulting), kdy každý výše položený kámen vystupuje o něco málo víc do interiéru než kámen pod ním, až se v koruně klenba uzavře. Každý kámen je přitom mírně nakloněn směrem ven, aby do interiéru nezatékalo. Konzolová klenba je tak zároveň i střechou. Po dokončení chodby a pohřební komory byla jejich konstrukce překryta kamennou mohylou. Hmotnost mohyly bez monolitů je odhadnuta na 200 000 t. Okraje mohyly lemuje 97 obrubníků, horizontálně položených pískovcových monolitů, které bránily sesuvu mohyly. K sesuvu ale během tisíciletí stejně došlo, mohyla se snížila a rozjela do stran. Obrubníky proto byly před moderním archeologickým výzkumem zasypané. Pouze megalitickým uměním bohatě zdobený čelní obrubník před vstupem do hrobky byl odkrytý patrně již v roce 1699. Kromě tohoto obrubníku má megalitickou výzdobu také obrubník K52, který je na opačné zadní straně hrobky. Další megalitická výzdoba je na monolitech v chodbě a pohřební komoře. Hrobka byla původně obehnaná kamenným kruhem, ze kterého dnes stojí již jen 12 menhirů. Kruh měl průměr okolo 130 m, mohl obsahovat až 38 menhirů v rozestupu 9 m. Suť na jižní straně hrobky obsahovala množství křemenných a žulových balvanů. Křemen pochází z pohoří Wicklow 80 km jižně od hrobky, žulové valouny z pobřeží 50 km severně od hrobky. Z tohoto materiálu bylo postaveno ozdobné průčelí hrobky, kombinace křemene a žuly zaručila barevný kontrast. Za použití nalezeného materiálu byla na principu reverzního inženýrství provedena rekonstrukce průčelí. Nad vstupním portálem je obdélný otvor, kterým dovnitř proniká slunce. Portál samotný k tomuto účelu kvůli sklonu chodby neslouží. Účel tohoto otvoru byl od objevení vstupu v roce 1699 záhadou, navíc byl plný suti. Podle místní ústní tradice mělo do hrobky v určitou roční dobu pronikat slunce. Profesor Michael J. O’Kelly jako první odhadl funkci otvoru a podle směru chodby přesnou roční dobu. Po uvolnění otvoru se stal 21. prosince 1967 prvním svědkem této události. Místní lidová povídačka byla pravdivá i přesto, že lidé tuto událost stovky a možná i tisíce let neviděli. Návštěvníci dnes vidí alespoň imitaci tohoto jevu za použití elektrického osvětlení. Paprsky pronikají do komory čtyři minuty po úsvitu. Důsledkem precese zemské osy za posledních 5200 let se tento jev o čtyři minuty opozdil. Do polohy z doby stavby hrobky se zemská osa vrátí přibližně za 20 600 let (Platónský rok, přibližně 25 800 let, mínus stáří hrobky, přibližně 5200 let)..

Je starší než Stonehenge v Anglii a egyptské pyramidy v Gíze. Postavili ji neolitičtí zemědělci, kteří zde žili v úrodném údolí řeky Boyne. Předpokládaná populace v údolí mohla čítat 1200 osob. Práce na stavbě musela být přizpůsobena zemědělské práci. Zdejší dobře organizovaná komunita mohla nárazově na stavbu vyčlenit až 400 lidí. Stavba se proto určitě protáhla na mnoho let. Brú na Boinne byl ve své době určitě významným obřadním centrem pro celou tehdejší megalitickou kulturu. Obřadní funkce místa pokračovala i v době bronzové, kdy v okolí hrobky vznikly kamenné a dřevěné kruhy. Hrobka ale v té době zpustla. Dnešní jméno Brú na Bóinne (Palác na (řece) Boyne) dali zdejšímu megalitickému centru Keltové, kteří přišli do Irska v posledních pěti stoletích před našim letopočtem. Keltové věřili, že ve zdejších hrobkách sídlí bohové podsvětí. V hrobce Newgrange sídlil bůh lásky Aonghus. Lidé sem přicházeli uctívat keltské bohy patrně i ze sousední římské provincie Britannia. Na vrcholu mohyly byly nalezeny římské mince. Je možno předpokládat i poutní význam místa. Jako vstup do podsvětí vnímali lidé hrobky i později. Po příchodu křesťanství ale keltské bohy z hrobek vystrnadily darebné irské víly. Více o těchto nezbednicích viz hrobka Fairy Castle. Jméno Newgrange (Nová farma) vzniklo někdy po roce 1142, kdy zdejší oblast připadla novému cisterciáckému klášteru Mellifont. Klášter zde měl farmu, na které pracovali laici. Těmto farmám se říkalo grange. Nova Grangia je poprvé zmíněna roku 1348, kdy ji anglický král Eduard III. potvrdil jako majetek kláštera. Vstup do chodby a pohřební komory byl znovu objeven v roce 1699 při rabování kamene na stavby v okolí. Lidé pak do hrobky vstupovali zcela volně, ve 20. století dovnitř chodily i školní výlety. Od roku 1961 je hrobka majetkem státu. V letech 1962-1975 proběhl archeologický výzkum pod vedením profesora Michaela J. O’Kelly. V mohyle byly nalezeny zpopelněné a nezpopelněné úlomky lidských kostí. Byly zde nalezeny kosti muže, jehož rodiče byli pokrevní sourozenci..