Raglan

Je složen ze dvou nádvoří s obvodovou zástavbou a ze samostatně před hradem stojícího polygonálního donjonu (obranné a obytné věže). Západní, tzv. Fontánové nádvoří, bylo hlavním reprezentačním nádvořím. Východní nádvoří sloužilo provozním účelům. Šestiboký, původně čtyřpatrový donjon stojí před jižní frontou hradu. Spolu s jižní bránou je dnes považován za dílo Viléma ap Thomase a tudíž za nejstarší část hradu z doby před polovinou 15. stol. Jeho šířka je přibližně 17 m, síla zdiva v základech přesahuje 3 m. Vstup do donjonu je v prvním patře severního průčelí naproti hradu. Původně tu byly dva stěžejkové padací mosty, které navazovaly na pevnou část mostu přes okružní příkop donjonu. Menší z obou padacích mostů byl pro pěší, ten větší zřejmě umožňoval jízdu koňmo až do donjonu. Po levé straně průchodu brány je točité schodiště, které i dnes umožňuje sestup do přízemí donjonu a přístup do dvou obytných pater nad vstupem. Vstupní (první) patro bylo také obytné, dosud má latrínu a krb. Přízemí donjonu sloužilo jako kuchyně, byla tu latrína, krb a v jižním výklenku střílny je studna. Vstup do donjonu byl brzy po jeho vzniku změněn. Někdy v 2. pol. 15. stol. byl padací most zrušen a na jeho místě vznikl vstupní přístavek s pevným kamenným mostem. Stejně jako donjon samotný i tato stavba měla přízemí pod vstupním patrem. Další obytné patro bylo i nad vstupem. Nový krb v nejvyšším patře přístavku využil jednu ze svislých drážek pro stěžejku padacího mostu v průčelí donjonu jako kouřovod. Spolu se vstupním přístavkem vznikl také úzký parkán kolem celého donjonu. Jeho půdorys kopíruje půdorys donjonu a v nárožích parkánu jsou drobné půlkruhové bašty. Ta jižní má dosud schodiště dolů do příkopu, dnes přímo do vody, poněvadž příkop byl nakonec naplněn vodou a stejně je tomu i dnes po památkové obnově. Donjon dosud stojí ve výšce tří pater nad přízemím s výjimkou jeho jihovýchodní strany, která byla stržena při boření hradu v pol. 17. stol. Horní čtvrté patro bylo také sneseno. Samostatně stojící donjony, které jsou mimo opevnění hradu, nejsou v Británii výjimkou. Starší ukázkou tohoto řešení je například hrad Flint na severu Walesu ze 13. stol. Nejdůležitější reprezentační částí hradu bylo příčné křídlo mezi oběma nádvořími. Ve své dnešní podobě je toto křídlo převážně ze 16. stol. Je tu k vidění velký sál s velkým arkýřovým oknem do východního nádvoří. V prvním patře byla tzv. dlouhá galérie (Long Gallery). Jednalo se o dlouhou úzkou místnost, která sloužila panstvu k zábavě za špatného počasí. Byly tu pověšeny portréty předků majitele hradu. Dlouhá galérie na Raglanu měla délku přes 40 m. Délka a výzdoba odrážela společenské postavení majitele. Dosud patrný je fragment bohatě zdobeného krbu se dvěma lidskými figurami. Pod dlouhou galérií byla v přízemí na straně Fontánového nádvoří hradní kaple. Obytné prostory majitele hradu a jeho rodiny se nacházely podél jižní strany hradu naproti donjonu. Fontánové nádvoří na západní a severní straně lemovaly pokoje pro hosty, doslova účelově postavené ubytovny z 2. pol. 15. stol. V jejich středu je patrné velké schodiště z nádvoří do prvního patra. Dohromady tu byly čtyři pokoje, dva v přízemí a dva v patře. Každý pokoj byl rozdělen dřevěnou příčkou na část pro sluhu blíže vstupu a na soukromý pokoj šlechtice. Celé toto křídlo mělo komunální latríny v polygonální věži za schodištěm. Další dva pokoje pro hosty byly nejspíše i na jižní straně nádvoří. Celé nádvoří tak mohlo sloužit čistě k ubytování hostů. Společenské prostory pak byly po ruce v příčném křídle. V jižním nároží Fontánového nádvoří dále stojí Jižní brána. Ta má podobu čtverhranné branské věže a pochází z období před pol. 15. stol. Východní nádvoří je na jižní straně lemováno velkým dvouvěžovým branským domem (twin-towered gatehouse). Jde o část paláce se dvěma polygonálními věžemi které mezi sebou svírají branský průjezd. Obě věže jsou přitom součástí paláce. To byla hlavní brána do hradu. Východní křídlo, které stálo podél východního nádvoří, s výjimkou vnější hradební zdi zaniklo. Byly tu kanceláře v patře a pivovar s pekárnou v přízemí. Toto křídlo stálo mezi dvěma nárožními polygonálními věžemi hradu. Ta severní obsahovala kuchyni. Právě odtud se nosilo jídlo chodbou do velkého sálu v příčném křídle..

Jižní Wales byl ale zabrán již v 11. stol. Oblast dnešního Raglanu získal Vilém fitz Osbern (zemřel roku 1071). Není ale známo, zda na místě dnešního hradu postavil nějaký dřevěný hrad. Existence opevnění se tu předpokládá čistě na základě toho, že hradní lokalita umožňuje dobrou kontrolu okolí a navíc se tu křížily dvě obchodní cesty. O sto let později, před rokem 1172, získal Raglan Valtr Bloet. Jeho rod zde sídlil do konce 14. stol. Písemné zprávy naznačují existenci blíže neznámého sídla na místě dnešního hradu. Například výdaje z let 1375 a 1376 hovoří o opravě střech poškozených bouřkou. V roce 1406 se stal Vilém ap Thomas druhým manželem Alžběty Bloetové. Právě Vilém začal stavět dnešní hrad. Pocházel z nižší šlechty, ale v roce 1426 byl králem Jindřichem VI. Anglickým pasován na rytíře. Byl pak znám jako modrý rytíř z Gwentu. Do roku 1432 byl na Raglanu pouze jako nájemník. Raglan totiž patřil jeho nevlastnímu synu Jakubovi, lordu Berkeley (z Alžbětina prvního manželství). V roce 1432 jej od Berkeleyů koupil a poté zahájil výstavbu dnešního hradu. Vilém zemřel v roce 1445 a panství přešlo na jeho syna Viléma Herberta. Syn byl mnohem bohatší a mocnější než jeho otec a mohl tak snadno ve výstavbě pokračovat. Vilém Herbert je považován za nejvýznamnějšího Velšana své doby. Byl významným straníkem yorského krále Eduarda IV., kterému pomohl na trůn. Za odměnu se stal v roce 1461 baronem z Raglanu. V roce 1462 dostal spolu se svou ženou do opatrování Jindřicha Tudora, budoucího krále Jindřicha VII. Anglického (1485-1509). Hrad tak musel odpovídat vysokému společenskému postavení svého majitele. V červenci 1469 byl Vilém v čele svého vojska poražen v bitvě u Edgecote. Byl zajat a hned druhý den na příkaz Richarda Neville popraven. Taková poprava byla hanebná i na poměry své doby, odraz hořké nenávisti v době Válek růží. Panství tak přešlo na Vilémova syna Viléma, ten byl ale nezletilý a o majetek se do roku 1475 starala jeho matka Anna Devereux. Vilém II. Herbert nedosáhl úspěchů svého otce a výstavba hradu se tak nejspíše zastavila. Zemřel v roce 1491 a panství přešlo na jeho dceru Alžbětu. Hrad samotný ale zůstal v rukou Vilémova mladšího bratra Valtra Herberta. Alžběta a její manžel Karel Somerset jej získali až po Valtrově smrti v roce 1508. Karel Somerset byl významný politik na tudorském královském dvoře, od roku 1504 byl baronem z Raglanu, Chepstow a Goweru. V roce 1526 přešlo panství na jeho syna Jindřicha. Jindřichův syn Vilém Somerset pak po roce 1549 zahájil závěrečnou přestavbu Raglanu na renesanční sídlo. Po Vilémově smrti získal panství v roce 1589 jeho syn Eduard, který dokončil parkovou úpravu okolí hradu. V roce 1628 přešlo panství na Jindřicha Somerseta. Hrad byl v této době na vrcholu své slávy. Jeho zkáza ale bohužel přišla v době Anglické občanské války (1642-1651). Jindřich, od roku 1643 markýz z Worchesteru, se postavil na stranu krále Karla I. a jeho věrným služebníkem zůstal až do hořkého konce. Královské vojsko bylo poraženo v bitvě u Naseby v červnu 1645 a za krále pak bojovalo už jen několik osamělých hradů. Jedním z nich byl i Raglan. Jindřich se v něm opevnil a čekal na příchod parlamentního vojska. Před hradem byly narychlo postaveny zemní bastiony. Obléhání začalo v červnu 1646. Vnější zemní opevnění nejprve drželo parlamentní vojsko v odstupu. Postupně se ale nepřítel dostal zákopovou válkou blíž, až byl hrad nakonec podřízen soustředěné dělostřelbě. Ke kapitulaci došlo 19. srpna 1646. Hradní posádce bylo povoleno odejít, markýz byl ale zajat a přepraven do vězení v Londýně, kde v prosinci toho roku zemřel. Už tak poškozený hrad byl vzápětí zbořen. Zkáza Raglanu je i dnes vnímána jako jedna z největších ztrát občanské války. Po dobytí hradu byl majetek Somersetů zkonfiskován a jeho novým majitelem se stal samotný Oliver Cromvell, velitel parlamentních vojsk. Vnuk prvního markýze, Jindřich Somerset, třetí markýz z Worchesteru, ale postupně získal většinu majetku zpět. K pokusu o obnovu hradu ale nedošlo. Jindřich Somerset, pátý vévoda z Beaufortu, naštěstí v polovině 18. stol. zakázal další rozebírání hradního zdiva. Hrad pak sloužil již jen jako romantická zřícenina. Od roku 1938 je ve státní památkové péči a dnes se o něj stará velšský památkový úřad CADW. V období po 2. světové válce byly jeho zříceniny kompletně zakonzervovány..