Za sto let po smrti krutého Radena ubytovalo se v opuštěném hradě pět bratrů se svou sestrou, kteří museli uprchnouti z rodného hradu. Ačkoliv byla Radyně v rozvalinách, žili tu šťastně a spokojeně, lovíce v lesích zvěř a v řekách chutné ryby. Nečítali dní, chtěli takto žíti do smrti. Neblahá příhoda zakončila však nenadále tato šťastná, bezstarostná léta.
Když se jednoho dne vraceli z lovu, zahlédli tlupu vesničanů, která se chystala vykonati popravu na mladíkovi, jenž měl nápadně tmavé tváře, kučeravé vlasy a třpytně bílé zuby. Byl dopaden ve vsi při zlém činu a rozlícení obyvatelé chtěli ho za to potrestati smrtí. Hanuš – tak se zločinec jmenoval – byl syn černocha a matky bělošky. Byl pěkně urostlý a hezkých tváří, ale černá, ďábelská barva jeho pleti naháněla lidem hrůzu, jako by před sebou zřeli zloducha. Bratři, jati soucitem vysvobodili černého Hanuše z rukou vesničanů a vzali ho s sebou na Radyni. Černý Hanuš spatřil tam jejich spanilou sestru, i zahořel k ní prudkým žárem své divošské krve. Bratři, obávajíce se o sestru, vypudili Hanuše z hradu. Hanuš se vrátil k povolání, které předtím po léta provozoval. Opatřil si trakař a sud a rozvážel po vsích kolomaz. Dojížděl pro ni do lesů ke „smolařům“, kteří ze smoly a tuku připravovali kolomaz. Tak poznal dokonale spleť lesních cest. Dával si pozor, kudy chodí radynští bratři, osnoval ve své černé duši bývalým ochráncům hanebnou pomstu. Jednoho dne odešli čtyři z nich do lesů na lov. Pátý se odebral se sestrou na houby do bučiny na úpatí hory. Lovci prošli křížem krážem lesy, nalovili zvěře – a odpočinuli si pod statným dubem na břehu potoka. Ulehli na mech, usnuli tvrdým spánkem. Tu zavrzalo na lesní cestě kolo a opodál dubu se objevila ďábelská tvář černého Hanuše. Zastavil se pod dubem, připlížil se k spícím. Obnažil dýku, vrhl se na ně jako tygr a všechny čtyři k smrti ubodal. Sestra, která se v lese odloučila od bratra, přišla právě ve chvíli, kdy Hanuš svůj ohavný čin dokonával, k osudnému dubu. Vzkřikla hrůzou, skácela se leknutím k zemi. Hanuš zajiskřil zrakem, uchvátil dívku jako jestřáb a položiv ji na trakař ujížděl s omdlelou vzhůru na Radyni. Chtěl se tam usaditi a učiniti z dívky svoji otrokyni. Míra zlých činů Hanušových byla však dovršena. Když se blížil k hradu, vystoupil proti němu strašidelný duch. Hanuš chtěl zbaběle uprchnouti, ale duchův pohled ho přimrazil k zemi. Byl to sám Raden, zakletý pán hradu, který z božího příkazu přispěchal dívce ku pomoci. „Neunikneš spravedlnosti!“ vzkřikl na Hanuše přísným, skuhravým hlasem. „K hradu tomuto připoután blouditi tu budeš na věky a pykati tak za své zločiny. Přes den budeš neviditelný, o půlnoci budeš jezditi po hradbách se svým trakařem a nic jiného z tvých úst nevyjde, než zavolání: „Kolomaz!“ Tak byl černý Hanuš zaklet za své hříchy do hradní rozvaliny. Dívka, která se zatím probrala z mdloby, shledala se s bratrem zbylým na živu a pohřbila s ním mrtvé pod dubem. Pak si oba nabrali peněz z pokladů, které se před nimi otevřely, a odešli odtud do vzdáleného kraje, aby již nikdy nespatřili černého Hanuše, bloudícího po cimbuří.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
