
Na západním pobřeží Irska je v hrabství Mayo ostrov Achill, který je v Irsku vyhlášen divokými přírodními scenériemi. Na severním pobřeží ostrova se vypíná kopec Slievemore (Veliká hora, 671 m). Na jižním úpatí tohoto kopce se rozkládá stejnojmenná opuštěná vesnice. Jsou zde k vidění desítky opuštěných kamenných domů. Jde o největší opuštěnou vesnici v Irsku. Prochází tudy nezpevněná vozovka, která začíná u hřbitova s parkovištěm. Ostrov Achill je s Irskem spojen silničním mostem. Na ostrov jedou autobusy státního dopravce Bus Éireann linky 450 z Westportu. Do Westportu se dostaneme vlakem z Dublinu. Nejbližší autobusové zastávky jsou v obcích Keel a Doogort, 2 km od opuštěné vesnice.
Zástavba je velmi úzká, drží se v nadmořské výšce okolo 70 m. Vesnice měla jedinou ulici, orientovanou ve směru východ-západ. Domy stály po obou stranách ulice. Dnešní nezpevněná vozovka odpovídá původní trase ulice pouze na západním konci vesnice. Dále k východu se nezpevněná vozovka stáčí ke hřbitovu Slievemore, zatímco ulice pokračovala výše ve svahu nad hřbitov. Nad hřbitovem byla křižovatka s jedinou silnicí, která vedla z vesnice do sousedního Keelu. Silnice dnes končí severovýchodně od hřbitova v prostoru bývalé křižovatky. Na mapě vytvářela vesnice se silnicí veliké písmeno T. Od křižovatky vesnice pokračovala dál na východ. Obě poloviny vesnice byly přibližně stejně dlouhé. Návštěvníci dnes vidí především její západní polovinu, východní polovina je méně zřetelná a hůře přístupná. Navzájem izolované obdélné přízemní domy se sedlovými střechami byly postaveny z nasucho kladeného kamene. Na obou kratších stranách měly kamenné střešní štíty. Střešní krytina byla došková. Uvnitř byla mnohdy jen jedna komora, vzácněji dvě komory. Lidé uvnitř přenocovali s dobytkem. Dveře byly většinou v delších bočních zdech. Okna byla kvůli teplu velmi malá, u některých obydlí zcela chyběla. Krby byly také postaveny z nasucho kladeného kamene. Z původních 137 domů jich stále stojí 74..
Některé z těchto zdí byly využity i ve středověku. Ve střední části vesnice stál ve středověku kostel, dnes je zde hřbitov Slievemore. O zdejším osídlení se ale nedochovaly žádné písemné záznamy. Dnešní vesnice pochází z období 17. až 20. století. Jméno Slievemore dostala teprve v 19. století. Do té doby byla bezejmenná. Před velkým hladomorem v letech 1845-1852 zde lidé pěstovali brambory. Svědčí o tom dosud patrné pásy bramborových záhonů v okolních pastvinách. Hladomor způsobila bramborová plíseň v kombinaci s přílišnou závislostí chudého irského obyvatelstva na této plodině. Po roce 1852 se do vesnice nakrátko přistěhovalo více lidí z nedaleké osady Baal. V tom roce prodali O’Donnellové dvě třetiny ostrova protestantskému družstvu Achill Mission Estate. Následná reorganizace hospodaření patrně vedla k přesídlení místních obyvatel. Po velikém hladomoru zde již lidé nežili celoročně. Přicházeli sem v létě s dobytkem na letní pastvu. Ve vesnici proto přibyly seníky. V roce 1855 bylo osídleno pouze 53 z celkového počtu 137 domů. Na konci 19. století se družstvo Achill Mission Estate dostalo do potíží, místní farmáři proto dostali pozemky do osobního vlastnictví. Sezonní osídlení vesnice pokračovalo do čtyřicátých let 20. století. Zdejší farmáři byli posledními irskými kočovníky. V polovině 20. století vesnice definitivně zpustla, lidé se přestěhovali do nedaleké vesnice Dooagh. Od 2. poloviny 20. století zde probíhá každoročně archeologický výzkum. Moderním vývojem neporušená vesnice je cennou schránkou dávného venkovského života..