Dún na Séad

Zbytek návrší zaujímá zdí obehnaný dvorek. Do dvora se vstupuje brankou v jihovýchodním rohu zdi. K brance vedou z ulice Village Moorings ve skále vytesané schody. Vedle nich je moderní schodiště. Palác je v irském památkovém katalogu uveden jako opevněný dům (fortified house). Tento druh stavby pochází ze 17. století a představuje přechod mezi věžovými domy (druh tvrze) a zámky. Palác je ale pro tento druh stavby netypický a pravděpodobně je mnohem starší. Ze 17. století jsou jen ostění oken a některé další detaily. Majitelka tvrze, paní Bernie McCarthy, ve své knize (B. McCarthy, 2012) uvádí, že palác je typově nezařaditelný. Sama věří že pochází již ze začátku 13. století a přirovnává jej k normanskému paláci The Constable’s House (Christchurch, Dorset, Anglie). Kniha je založená na její diplomové práci. V interiéru paláce byl před rekonstrukcí proveden archeologický výzkum, ten tedy patrně její domněnku o stáří paláce nevyvrátil. Majitelka palác pokusně zařazuje do kategorie hall house (sálový dům). Tento druh středověkého paláce měl v prvním patře veliký sál, čemuž Dún na Séad odpovídá. Irští kastelologové dnes termín hall house zavrhují a přecházejí na označení keep (to může být samostatně bránitelný donjon nebo palác) nebo přímo donjon. Slovem donjon jsou pak někdy v angličtině nešťastně označeny i hradní paláce. Irská a britská kastelologie slovo palác vůbec nepoužívá. V češtině ale můžeme tvrz zařadit do kategorie tvrze nebo hradu, kde je palác hlavní obrannou a obytnou stavbou. Takových jsou v Irsku desítky. Palác je na východní straně přístupný ze dvora dveřmi v přízemí. První patro je také přístupné přímo ze dvora. K úzkému vstupnímu portálu na jižním konci nádvorní zdi vede dřevěné schodiště. Plochostropé přízemí je soukromé. Návštěvníci mohou vidět velký sál a kuchyni v prvním patře. Kuchyně zaujímá severní konec podlaží. V severní zdi je zde veliký krb a pec na chleba. Mezi kuchyní a velkým sálem je předsíň se schodištěm z přízemí. Nad severním a jižním koncem prvního patra jsou pod krovem moderní, do velkého sálu otevřená polopatra se dřevěnou podlahou. Velký sál má dvojici krbů ve východní zdi. Kouřovody vedou do vysokých, před líc průčelí mírně vysazených komínů. Sál je otevřený do moderního krovu střechy. Pod krovem je na obou delších stranách střechy po celé její délce dvojice moderních vertikálních oken. Olovem pokrytá střecha je sedlová, na obou kratších koncích jsou zděné střešní štíty. V souladu se středověkou ostrovní tradicí není střecha převislá. Z jižního polopatra proto vede vstup na moderní ochoz s ocelovým zábradlím po celé západní délce paláce. Pouze v jihozápadním rohu paláce je původní část ochozu s poprsní zdí vysazenou na konzolách. Palác dnes představuje zajímavé skloubení požadavků citlivé památkové obnovy s potřebami moderního bydlení..

Oním velikým domem je právě zdejší tvrz (Pevnost šperků). Oblast dnešního hrabství Cork patřila ve středověku královskému rodu MacCarthy. V roce 1169 zahájili Anglonormané (Angličané) invazi do Irska. V roce 1177 udělil anglický král Jindřich II. (1154-1189) království Cork Robertu FitzStephen a Milesi de Cogan. Oba si je ale měli nejprve od Irů vybojovat. Když Anglonormané nemohli obsadit některé části Irska přímo, nechávali se najímat jako žoldnéři do služeb Irů. Čekali tak na vhodnou příležitost a výměnou za vojenské služby získávali území. Irové byli příliš zaneprázdnění vyřizováním svých osobních účtů. Anglonormané se tak mohli v jejich zemi vesele roztahovat. Sňatky s dcerami významných irských rodů si své výdobytky pojistili. Když si Irové udělali přestávku v boji a rozhlédli se kolem sebe, zjistili že jim přímo za zády vyrostly hrady a tvrze. Zakladatelem tvrze Dún na Séad byl v roce 1215 Anglonorman Robert z Carew (žil 1195-1245, Carew je rodový hrad ve Walesu). Anglická kolonie se zde udržela do roku 1261. V srpnu toho roku Fineen MacCarthy (v letech 1251-1261 král Desmondu) porazil Anglonormany v bitvě u Callanu. Mnohé anglické kolonie na jihu Irska byly zničeny. Dún na Séad připadl irskému klanu O’Driscoll, který odtud kontroloval irské pobřeží a námořní obchodní trasy. O’Driscollové byli obávaní piráti. Měli obzvláště spadeno na královské město Waterford, které v roce 1368 vyplenili. Na Štědrý den roku 1413 připlul do Dún na Séadu starosta Waterfordu Symon Wicken s šerifovými úředníky Rogerem Walsh, Tomášem Saulter a s doprovodem. Požádali Maccona O’Driscolla o setkání na tvrzi. Věděli, že Maccon jim na vánoční svátky neodmítne pohostinnost. Jakmile se ale dostali do tvrze, celou rodinu O’Driscollů zajali a odvezli do Waterfordu. Tato událost je jednou z prvních historických zmínek o irském tanci, kterému se O’Driscollové v tu chvíli na tvrzi věnovali. V bitvě u Ballymacaw v roce 1461 Waterford O’Driscolly porazil a zkonfiskoval jejich tři galeony. V roce 1537 se Fineen O’Driscoll lstí zmocnil portugalské obchodní lodě, která vezla víno do Waterfordu. Měšťanům Waterfordu se jejich nucená abstinence nelíbila a na Dún na Séad zaútočili. Lodními děly rozstříleli vše v dostřelu a zbytek zapálili. Ukradené víno přišlo Fineena velmi draho. Více o této události viz kapitola „Pirátství a poutě“ v článku https://www.hrady.cz/clanky/irsko-mezi-dvema-anglickymi-kolonizacemi-na-konci-stredoveku-a-v-ranem-novoveku. Celkově ale O’Driscollové z obchodu, rybolovu a lupu náramně zbohatli. Na tvrzi vybírali daně, zároveň ale platili daně svým vládcům, králům Munsteru z rodu MacCarthy. Zlaté časy O’Driscollům postupně končily během 16. století, kdy probíhala druhá anglická kolonizace Irska. Angličané postupně převzali kontrolu nad obchodem a rybolovem. Anglický král Jindřich VIII. (1509-1547) byl v roce 1542 parlamentem v Dublinu prohlášen za irského krále. Všichni irští šlechtici a králové se měli podřídit jeho vůli a svěřit mu jejich veškerý majetek. Ten jim byl vzápětí vrácen s novými šlechtickými tituly. Z irských králů se stali šlechtici, jinak riskovali že budou o hlavu kratší. Angličané tak postupně rozbíjeli starý irský klanový systém, který byl nahrazen anglickými zákony. Fineen O’Driscoll se podřídil vůli anglického panovníka 15. března 1573. Pod tímto nátlakem se ale Irové na jihozápadě Irska proti Angličanům dvakrát vzbouřili v Desmondských rebéliích (1569-1573 a 1579–1583). Po krvavém potlačení druhé rebélie zahájili Angličané v této části Irska úplný proces kolonizace (English plantation). Irští šlechtici museli spolupracovat, jinak byli odstranění. Fineen O’Driscoll si vedl dobře a hrál to na obě strany, Angličané jej měli za věrného spojence. Do problémů se dostal během Devítileté války (1593-1603), která byla další irskou vzpourou proti anglické vládě. Irové ze severu Irska poslali španělskému králi pozvánku k okupaci ostrova. Španělé skutečně připluli a vylodili se na jihu Irska. Španělský (baskický) generál Pedro de Zubiaur (žil 1540-1605) obsadil se souhlasem Fineena O’Driscolla jeho tři tvrze, včetně Dún na Séadu. Generál si pochvaloval irskou pohostinnost a skvělou znalost kastilské španělštiny a baskičtiny. Irové z pobřežních měst tyto jazyky ovládali díky svým obchodním stykům. Zubiaur opevnil záliv Baltimore stavbou dělostřeleckých pozic. Jedna z nich byla poblíž tvrze. Spojené španělské a irské vojsko bylo ale u města Kinsale poraženo. V lednu 1602 uzavřeli Španělé s Angličany příměří a Irsko opustili. Angličané pod vedením kapitána Harvey obsadili Dún na Séad 26. února 1602. Fineen O’Driscoll se vzdal a byl omilostněn. Jeho synové Connor a Donnell a vnuk Connor Oge (Connorův syn, 9 let), stejně jako mnozí další Irové, emigrovali do Španělska. Fineen ale namísto toho hostil anglické důstojníky na své tvrzi a oslavoval s nimi anglické vítězství. Hostina byla velkolepá, místní studna ve vsi nebo na tvrzi byla zbavena vody a naplněna vínem. Fineen do ní hodil několik hrstí zlatých a stříbrných mincí. Studni se pak říkalo Tobber-na-Arigid (studna peněz). Pod tímto jménem je dokonce vyznačena na mapě z roku 1842. O hostině se dozvěděla i anglická královna Alžběta I. (1558-1603), která Fineenovi poděkovala za jeho pohostinnost a pozvala jej do Londýna. Z Fineena byl opět věrný služebník Angličanů. Dún na Séad dostal formálně zpět 31. března 1604, musel ale zaplatit konfiskačnímu soudu 500 liber. Dún na Séad byl i nadále strategicky velmi významný pro kontrolu pobřeží. Fineen O’Driscoll se z přízně Angličanů dlouho neradoval. 3. července 1606 byly jeho majetky svěřeny do rukou kolonizačního lokátora Tomáše Crooke. Angličané takto běžně vytvářeli majetkové spory mezi starými a novými majiteli. Tomáš Crooke si proto od Fineena jeho majetky na 21 let pronajal. Baltimore byl osídlen novými anglickými usedlíky protestantské víry. Tomáš Crooke se k velikému pohoršení anglické královské vlády také zdařile věnoval pirátství. Majetková situace kolem tvrze a osady Dún na Séad (Baltimore) se dále zkomplikovala. Oba Fineen O’Driscoll a Tomáš Crooke si vypůjčili peníze od bohatého obchodníka Waltera Coppingera. Walter byl katolík patrně vikingského původu. Na rozdíl od většiny irských katolíku si v této době vedl velmi dobře a vydělával na nesnázi jiných. Katolíci jej neměli rádi, protože mu propadal jimi zastavený majetek. Protestanti jej zase neměli rádi jako úspěšného katolíka. Anglické zákony v té době ještě nebyly otevřeně protikatolické, Walter Coppinger tak mohl bohatnout i na úkor protestantů. Anglikánští novousedlíci z Baltimoru si na něj v dubnu 1618 stěžovali, že jim odmítal proplatit výdaje na stavbu 60. nových domů. Walterovo převzetí Baltimoru nazvali papežáckou konspirací. (Katolíci byli v této době v Irsku a Anglii hanlivě nazýváni papežáci/papists. Toto slovo je dnes v britské a irské literatuře o historii obou zemí bežně používané, jinak je hanlivé). Soud Walteru Coppinger nařídil proplatit novousedlíkům z Baltimoru 1642 liber. Do toho se mu nechtělo, obratem proto Baltimore pronajal panu Beecher. Za pohrdání soudem si šli oba pánové sednout do vězení na hradě v Dublinu. Tam pan Beecher souhlasil novousedlíkům jejich pohledávky uhradit. Soudní spor o vlastnictví Baltimoru pokračoval do 13. dubna 1629, kdy soud rozhodl, že Fineen O’Driscoll je právoplatným majitelem. Měl ale Walteru Coppinger zaplatit dlužnou částku 1300 liber. Fineen nebyl schopen dluh splatit. Walter se tak stal plnoprávným majitelem tvrze a vesnice Balmore, v níž tehdy stálo více než 100 anglických hospodářství. Obratem Baltimore pronajal Tomáši Bennett. Brzy ráno 20. června 1631 zaútočili na Baltimore muslimští piráti z Alžíru. Vesnici vyrabovali a 109 lidí odvezli do otroctví. Jde o jediný písemně doložený útok afrických pirátů na Irsko. Zbylí obyvatelé se ze strachu přestěhovali do vnitrozemí, kde založili nedaleké městečko Skibbereen. V roce 1641 začala v Ulsteru vzpoura irských starousedlíků proti skotským novousedlíkum. Vzpoura pak přerostla v Irskou konfederační válku (1641-53), boj všech irských katolíků za nezávislost. Angličtí novousedlíci se opevnili na tvrzi v Baltimoru. Původní majitelé tvrze O’Driscollové na ni marně útočili. Velitelem posádky na tvrzi byl Tomáš Bennett. V roce 1649 obsadilo tvrz bez boje anglické parlamentní vojsko. Po pádu anglické parlamentní vlády v roce 1660 dostali někteří katolíci své majetky zpátky. Mnozí z nich totiž bojovali ve válce na straně anglického krále Karla I. (1625-1649), otce nastávajícího krále Karla II. (1660-1685). Dominick Coppinger tak dostal zpět Baltimore a další majetky. Tvrz během 2. poloviny 17. století zpustla, Jakub Coppinger ji někdy v této době převedl do rukou katolického obchodníka Edmunda Galwey. Během Jakobínské války mezi sebou v Irsku v roce 1690 bojovali o anglický trůn dva angličtí králové, dosavadní král Jakub II. (1685-1688) a nastávající král Vilém III. Oranžský (1689-1702). Jakub II. byl katolík, měl proto podporu většiny irských katolíků. Po válce byli proto mnozí katolíci prohlášeni za zrádce a jejich majetky byly zkonfiskovány. V této době již byly anglické zákony naplno protikatolické. V letech 1702 a 1703 probíhal rozsáhlý výprodej zkonfiskovaného majetku. Novým majitelem Baltimoru se stal Percy Freke z Rathbarry. Rodina Freke, lordové Carbery, ji vlastnili do roku 1919. Ve 20. století tvrz měnila majitele. 4. září 1997 ji koupili současní majitelé, manželé Patrick a Bernie McCarthy. Patrick je potomek obou rodů McCarthy a O’Driscoll. Tvrz se tak po dlouhé době vrátila do rukou původních irských majitelů. V letech 1997-2005 byla zrekonstruovaná a od té doby slouží jako jejich soukromé obydlí..