opatství San Michele della Chiusa

Hora proto odnepaměti hrála významnou strážní a obrannou roli. Na jihozápadě je sedlem spojená s masivem hory Ciabergia (1178 m). Na této straně je proto přístupová cesta. Na ostatních stranách jsou strmé srázy. Románské opatství ze všech stran obestavělo vrcholovou skálu. Namísto skály zde proto vidíme impozantní budovy opatství a nad nimi na vrcholu trojlodní románsko-gotickou baziliku. Na východní straně ke skále přiléhá 26 m vysoký schodišťový vestibul z let 1110-1120, tzv. schodiště Mrtvých, na hlavní trase od brány do kostela. Na něm spočívá románský chór kostela. Střední část kostela spočívá na trojici starších kaplí z různých období prvního tisíciletí našeho letopočtu. Z kaplí se stala krypta. Jedině západní část kostela stojí přímo na vrcholu skály. Trojlodní bazilika ze 12. století, tzv. Nový kostel, je v pořadí vývoje pátým kostelem. Je orientovaná východo-jihovýchodním směrem. Závěr chóru tvoří trojice apsid, které svou šířkou odpovídají trojlodí. Střední apsida je vyšší a širší, má také dvojici menších postranních apsid. Hlavní apsidu zvenčí korunuje románská lodžie se sloupovou arkádou. Vnější zdivo kostela je postaveno převážně ze zelených pískovcových kvádrů. Boční zdi hlavní lodi jsou z režného zdiva. Na severní straně je k bazilice přistavěna čtvercová románská kostelní věž s pultovou střechou. Hlavní románský ústupkový vstupní portál je na jižní straně. Na obou stranách jej lemují slepé gotické sloupové arkády se sediliemi. Portál, jižní zeď kostela a opěrné pilíře po obou stranách portálu jsou vyzděny ze zelených a hnědých pískovcových kvádrů. Tyto dvě barvy vytvářejí ve zdivu barevné pásy. Vstupní portál patří staršímu Hugonovu kostelu z 1. poloviny 11. století. Interiér kostela je klenutý křížovými žebrovými klenbami. Původní klenby se zřítily v 16. století. Střední loď poté dostala těžkou valenou klenbu, která ohrožovala stabilitu kostela. Tato klenba byla proto na konci 19. století zbořena. V roce 1937 byla dokončena současná křížová klenba o třech polích. Vychýlenou jižní zeď od té doby podepírají nové opěrné oblouky a pilíře. V arkádách trojlodí se střídají půlkruhové a lomené oblouky, je zde tedy patrný přechod mezi románským a gotickým slohem. Apsidy chóru a jejich kopulové klenby jsou v interiéru vyzděny z režného zdiva. Západní plochostropá část kostela je starší, patří vývojově čtvrtému Hugonovu kostelu. Sponzorem této stavby byl francouzský šlechtic Hugon de Montboissier (940-1016). Střední osa této části kostela se oproti bazilice silně lomí k jihu. Dnes zde můžeme vidět fresky ze 16. století s náboženskými motivy. Kostely vývojových etap 1-3 jsou kaple pod bazilikou, dnešní krypta. 26 m vysoký románský schodišťový vestibul pod chórem kostela je v exteriéru vyzděn z pískovcových kvádrů hnědé barvy. Při pohledu zdálky je tedy v barevném kontrastu se zelenou barvou baziliky. Interiér má čtyři pole křížové klenby bez žeber. Klenba spočívá na středním opěrném pilíři. Klenební pole jsou navzájem oddělena silnými půlkruhovými klenebními pásy. Kolem pilíře stoupá vzhůru schodiště Mrtvých. Jméno dostalo podle náhrobků, které je v minulosti lemovaly. Dolní románský portál má půlkruhový tympanon, nadpraží je segmentové. Horní ústupkový románský portál od Mistra Nicolao z let 1128-1130 má zárubně zdobené reliéfy znamení zvěrokruhu. Na jižní straně vrcholové skály stojí Starý klášter, nejstarší klášterní budova z 10. nebo 11. století. Dnešní obdélná okna jsou patrně výsledkem novověkých rekonstrukcí. Pod Starým klášterem stojí na skalní terase nad přístupovou cestou románská ubytovna pro poutníky z 11. století. Ta upoutá pozornost románskými sdruženými okny a atikou. Dnes slouží jako konferenční centrum. Východně od ubytovny stojí branský dům s románským půlkruhovým obloukem portálu. Byl postaven nejpozději na začátku 13. století. Cesta se v něm lomí v pravém úhlu. Dál cesta stoupá venkovním schodištěm ke schodišťovému vestibulu pod kostelem. Na severní straně vrcholové skály jsou zříceniny Nového kláštera ze 12. století. Šlo o impozantní čtyřtraktovou pěti a šestipodlažní románskou stavbu s ohromným množstvím temných skladovacích prostor. Ve druhém nejvyšším podlaží byly valené klenby. Z celé stavby dnes stojí v plné výšce většina jejího jižního konce při skále. Stojí také velká část severní zdi. Benediktýni používali ke svému dennímu životu asi jen nejvyšší podlaží, které bylo pohodlně na úrovni kostela na vrcholu skály. Zbylé temnoty v nižších podlažích patrně pohltily veliké množství zemědělských plodin, které sem nanosili oslíci. Na severovýchodním okraji skály stojí zřícenina obdélné čtyřpodlažní věže Aldy Krásné (Bell’ Alda). S výjimkou nejvyššího patra jsou podlaží klenutá. Na západní straně byla věž spojená s interiérem Nového kláštera, dnes je proto na této straně otevřená. Při pohledu z údolí vytváří vlastní dramatickou siluetu a konkuruje tak i celému klášteru. Podle legendy z věže skočila krásná dívka jménem Alda, aby unikla vojákům (pochopitelně ne mnichům). Andělé ji ale při pádu zachránili a bezpečně ji snesli dolů na zem. Alda pak skočila z věže podruhé, aby všem tento zázrak ukázala. Andělé ji ale podruhé nezachránili..

Jména dalších blízkých hor odkazují na kozy a osly (Capracio a Mucine). V době Římské říše byla na vrcholu hory pevnost s pohanským chrámem. V období let 569-773 ovládal zdejší kraj germánský kmen Langobardů, který vrchol hory opevnil. V roce 773 měli Langobardi opevněné všechny horské průsmyky k obraně proti Karlu I. Velikému (768-814). V tom roce ale Frankové s pomocí děkana Martina z Ravenny opevnění obešli, Langobardy tak zaskočili a porazili. Frankové oblast kontrolovali do roku 888, kdy se západních Alp zmocnili Saracéni. Ti se zde udrželi do let 983-987. V období prvního milénia zde stály vedle sebe u východního boku vrcholové skály tři kamenné kaple. O jejich přesném stáří se spekuluje. První z nich mohla být postavena již po roce 313, kdy se křesťanství stalo v Římské říši povolenou církví. Druhá je připisována Langobardům a třetí vznikla patrně na konci 10. století. Stáří třetí kaple naznačují tehdy hojně používané byzantské stavební prvky. Tyto tři kaple, dnešní krypta pod kostelem, jsou i nadále posvátným jádrem opatství. Prvním opatem nového benediktýnského opatství se stal v roce 999 Adverto z Lezat. Stavba byla zahájena v letech 983-987, ihned po vyhnání Saracénů. Sponzorem byl francouzský šlechtic Hugon de Montboissier (940-1016). Marnotratností se Hugon proslavil, hříchů se dopustil a ďábla tak potěšil. Temnoty pekelné si představil, úplně se přitom vyděsil. Do Říma se proto vypravil, o odpuštění hříchů tam poprosil. Aby svou duši zachránil, stavbu nového kláštera si k pokání vyvolil. Na hoře Pirchiriano se proto objevil, zdejší mnichy pozdravil, za odpuštění svých hříchů se s nimi pomodlil. Stavbu nového opatství ihned zahájil, boha svým pokáním potěšil, svou duši tak zachránil. Ďábla k útěku donutil, i konec světa v roce 1000 o šestnáct let přežil. V období 1015-1035 byl na vrcholu skály a na všech třech kaplích postaven v pořadí čtvrtý Hugonův kostel, jehož západní část stále stojí. Na konci 11. století již ale tento kostel svou velikostí nevyhovoval požadavkům opatství a rostoucího počtu poutníků. Kostel byl příliš krátký a potřeboval nový chór. Na východní straně byla ale ve svahu hory 26 m hluboká propast. Opat Ermergando (1099-1131) proto nechal v letech 1110-1120 postavit rozměrný románský schodišťový vestibul, tzv. schodiště Mrtvých, který je dnes na trase hlavního vstupu do kostela. Vestibul posloužil jako základna pro nový chór dnešního v pořadí pátého kostela. Jeho stavba se protáhla do 13. století, je na něm proto patrný přechod z románského do gotického slohu. Na severní a jižní straně byly v průběhu 11. a 12. století postaveny rozměrné klášterní budovy. Ve 13. století nabylo opatství svou dnešní podobu. Do roku 1379 mělo opatství naprostou autonomii od místní světské a církevní moci. Nacházelo se na území Savojského hrabství. Opat Petr III. z Fongeretu se ale zapletl do vnitřního sporu Savojského rodu. Hrabě Amadeus VI. Savojský (1343-1383) proto v roce 1379 požádal papeže o zrušení autonomie opatství. Papež tak skutečně učinil, opatství bylo od té doby spravováno zvenčí. Nezájem a špatné rozhodování tak vedly k jeho postupnému úpadku. V roce 1622 bylo nakonec opatství zrušeno. V letech 1693 a 1706 je obsadilo francouzské vojsko. Během bojů byla zničena jeho severní část. Na popud sardinského krále Karla Alberta Savojsko-Carignanského (1831-1849) předal v roce 1836 papež Řehoř XVI. (1831-1846) správu opatství rožminiánským otcům. Král jim zároveň svěřil do opatrování ostatky 24 členů Savojského královského rodu. Od té doby je zde jejich mauzoleum. Opatství bylo tedy obnoveno, spadá ale do diecéze Susy. Rozminiánští otcové jsou zde i dnes. Na přelomu 19. a 20. století byla pod vedením architekta Alfreda d'Andrade provedena rozsáhlá rekonstrukce. Další rekonstrukce proběhly v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. 14. července 1991 navštívil opatství papež Jan Pavel II. (1978-2005). Od 21. prosince 1994 je opatství oficiálním symbolem italského regionu Piemont. Od roku 2017 je kandidátem na zapsání do seznamu světového dědictví UNESCO..