Avigliana

Na všech stranách kopce jsou strmé, místy skalnaté svahy. Přístupová cesta vedla stejně jako dnes od východu z města severním svahem okolo hradu k bráně v západní části opevnění. Tato cesta je dnes částečně vydlážděná a má veřejné osvětlení. Z hradu dosud stojí na všech stranách obvodová hradba. Na východní straně jsou skromné zbytky vnitřní zástavby. Hlavní brána zanikla, na severní straně jsou ale patrné pozůstatky menší brány pro pěší. Ve vnitřním prostoru je možno předpokládat obvodovou zástavbu s malým nádvořím. Hrad měl významnou sídelní funkci, vnitřní zástavba byla ale po jeho zániku rozebrána na stavby ve městě. Nejvyšším pozůstatkem je zeď u jižního zaobleného rohu opevnění. Zeď je součástí vnějšího obvodu hradu. Jde patrně o krátké koncové průčelí palácové budovy, která se táhla k severu podél východní hradby. Zeď má výšku tří podlaží, jsou v ní patrné kapsy k uložení stropních trámů. Nejvyšší podlaží bylo podkrovní. Ve druhém podlaží je jeden veliký okenní otvor a vstup do přímého schodiště v síle zdi. To vedlo na ochoz, na úrovni podkroví má malý vstupní otvor. Ve zdivu třetího podlaží (podkroví) je řada odtokových otvorů, kterými byla ze střechy odváděna dešťová voda. Pultová střecha byla tedy v této části hradu zapuštěná. U východní hradby jsou volně stojící pozůstatky malé valeně klenuté prostory. Původně se nacházela v přízemí budovy, která stála podél východní hradby. Mohlo jít o zděnou klenutou cisternu, do které by byla sváděna dešťová voda. Zdi by byly vymazány jílem, aby jimi voda neprosakovala. Podobné zděné cisterny jsou k vidění na některých hradech v Katalánsku (viz hrad Castellcir). V severním cípu areálu je patrná úzká chodba branského průchodu pro pěší. Průchod je sevřený mezi severní hradbou a vnitřní zdí, portál byl na západní straně v rohu opevnění. V průchodu je patrná drážka pro hřeben. Hlavní cesta byla patrně trochu dál na jih v místě dnešní příjezdové cesty. Před hradem a v prostoru brány se cesta dvakrát lomí. Hrad měl také vnější opevnění. Na severovýchodě schází z hradu dolů hradba, která přepažovala přístupovou cestu. Na východní straně jsou v parčíku pod hradem patrné pozůstatky bastionového opevnění. Roli hospodářského předhradí hrálo město, jehož historické centrum stojí na terénním hřbetu jihovýchodně od hradu..

K zajištění obrany pak nechal na kopci u vstupu do údolí postavit hrad Avigliana. Bezprostřední rolí hradu tak bylo chránit Pádskou nížinu před útoky Saracénů. Poprvé je hrad zmiňován v roce 961. V období 1058-1061 je znovu zmiňován v zápiscích kroniky ohledně založení nedalekého opatství Archanděla Michaela (Sacra di San Michele). Kronikář zmiňuje, že na hradě sídlil markrabě Arduin V. (později italský král, 1002-1014). Sňatkem Adelaidy ze Susy s Otou Savojským kolem roku 1046 přešel hrad s krajem Piemont do rukou Savojského rodu. V roce 1137 je hrad zmiňován jako oblíbené sídlo hraběte Amadea III. Savojského (1103-1148). 4. srpna 1136 se zde narodil jeho syn Humbert III. Avigliana byla důležitou celnicí na obchodní cestě do Francie. Římský císař Fridrich Barbarossa (1155-1190) během nájezdu do Itálie hrad a okolní města vyplenil. Tomáš I. Savojský (1189-1233) jej následně opravil. Hrad byl po zbytek středověku významným sídlem Savojského rodu, což se projevilo i růstem města v podhradí. V roce 1212 je zmíněna hradní kaple Máří Magdaleny, v roce 1268 budova soudu a v roce 1307 velký sál v sousedství soudu. 24. února 1360 se na hradě narodil Červený hrabě Amadeo VII. Savojský (1383-1391). V roce 1368 byl na hradě vězněn uzurpátor Savojského hrabství Filip II. z Piemontu, který dostal trest smrti utopením v jezeře Avigliana. V srpnu 1449 se zde narodila Bona Savojská, budoucí žena mocného vévody z Milána Galeazza Maria Sforzy. Hrad v novověku ztratil sídelní funkci, nadále byl udržován čistě jako pevnost. V roce 1536 na něj zaútočilo dělostřelbou francouzské vojsko pod vedením maršála Francoise De Montmorency. Silně poničený hrad byl opraven. Poslední opravu provedl v roce 1655 Amedeo di Castellamonte. V roce 1691 jej Francouzi pod vedením maršála Mikuláše Catinata nadobro zničili podkopáním. Nepotřebný hrad poté v údolí Susy nahradily moderní dělostřelecké pevnosti. V roce 1882 jej markýz Gerardo di S. Tommaso předal městu Avigliana..