Při vstupu do hradního nádvoří je přizděn ke zřícenině náhrobní kámen, na němž je vytesána podoba jeptišky s latinským nápisem:
(pozn. redakce. Sabina byla z hradu přemístěna do ambitů kostela Bolestné Panny Marie v centru Krupky - Bohosudově.) Gregoris generosa dona Sabina. (Vznešeně urozená paní Sabina.) Krásná dona Sabina byla dcerou rytíře Koldice, pána hradu Krupky. O její ruku se ucházel rytíř ze Supí hory. Byl to muž statný, udatný a čestný, avšak poněvadž nebyl bohat a vznešeného rodu, byl pyšným Koldicem odbyt a přístup do hradu mu byl zakázán. Milenci se scházeli potají dále na vrchu, který čněl naproti hradu. Hluboké údolí jej oddělovalo od Krupky, se skály, v niž vybíhal, byl pohled dolů závratný jak do propasti. Aby překazil tajné schůzky, svěřil přísný otec svou dceru péči starostlivé, zbožné jeptišky. Jeptiška marně na svoji svěřenku naléhala, aby byla otci po vůli a vyhostila ze svého srdce neblahou světskou lásku. Obávajíc se otcova hněvu, kdyby ji spatřil samotnou vycházeti z hradu, vyžádala si Sabina od jeptišky její řeholní roucho a tak se jí podařilo setkati se s věrným milencem. I o této schůzce se její otec brzy dověděl, neboť žárliví nápadníci, kteří se o ni ucházeli, každý její krok střehli. Rozezlen kázal rytíř dceru i jeptišku uvězniti a odmítnutému ženichovi přichystal zrádnou léčku. Jeden z otcových přátel, jemuž chtěl Koldic dáti Sabinu za manželku, přestrojil se tajně za jeptišku. Pod roucho ukryl meč a vypravil se na vrch, kde se milenci scházívali. Koldic s několika zbrojnoši se skryl v opuštěné sluji. Rytíř ze Supí Hory spatřil na vrcholu opodál skály postavu ženy v šedém řeholním rouše. Domníval se, že je to Sabina, která ho jako vždy toužebně očekává. Pobodl koně, pokynul tím směrem na pozdrav paží, rozjel se točitou cestou vzhůru. Když dojel poblíže místa, kde na něho čekala domnělá jeptiška, seskočil s koně a spěchal jí radostně vstříc. Tu zrádný rytíř odhodil řeholní roucho, tasil meč a s křikem se obořil na soupeře. Rytíř ze Supí Hory odrazil jeho útok a zle by ho byl spořádal, kdyby se nebyli v tu chvíli přihrnuli ostatní ozbrojenci a s nimi rytíř Koldic. Vida, že jim nelze uniknouti, vyšvihl se rytíř ze Supí Hory na svého koně a plným tryskem se rozjel na temeno skály. Bodl koně do slabin – skok! – a kůň i rytíř dopadli mrtvi na dno rokliny. Od té doby sluje skála na jeho památku „Mrtvý kámen“. Dona Sabina se neprovdala za zrádného rytíře, který byl příčinou milencovi smrti. Vstoupila do řehole, stala se jeptiškou. Zemřela mláda, podlehnuvši žalu… Pokaždé, když od její smrti uplyne sto let, ožije a bloudí hradními rozvalinami, naříká tu a pláče, hledajíc svého milence.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
