Emmerberg

Emmerberg byl poprvé, společně s Durinchem de Emerberch, zmíněn v listině v roce 1170. V této době považovali vládnoucí Babenberkové rodinu Emmerbergerů za jednu z nejdůležitějších v zemi. Rod zastával rovněž úřad číšníka u panovníkova dvora. Rodový erb – vědro v modrém poli – zadal podnět k několika legendám, jako u většiny erbů však původ erbovního znamení není objasněn. Ve Štýrsku byly tehdy usazeny dvě rodové větve, z nichž Emmerbergerové brzy vlastnili více hradů. V štýrské rýmované kronice se píše, že Berthold IV. z Emmerbergu v roce 1278 v bitvě na Moravském poli probodl Přemysla Otakara II., protože ten nechal předtím krutě popravit jeho strýce Seyfrida z Merenbergu. Dnešní historikové však tento čin zpochybňují a domnívají se, že Otakar padl jinak. Rod Emmerbergů vymřel roku 1455, avšak již v roce 1384 vévoda Albrecht III. pronajal hrad Ludwigu von Eckartsau. I poté měnil hrad často majitele. Mimo jiné byl v držení rodu Wolfenreut (kolem r. 1430), Teufel, Brassican, Spaur (kolem roku 1500), Heussenstein (od roku 1706) a v roce 1805 získal hrad Vincenz von Suttner. Emmerberg v této době již nesloužil jako vojenská pevnost. Když se v 17. století staly dolnorakouské hrady důležitými obrannými body proti hrozbě napadení z turecké strany, nebyl Emmerberg využit jako útočiště pro obyvatelstvo, jak se stalo v případě Starhembergu. Hrad byl obýván do roku 1760. Tehdy jeho majitel, hrabě Heinrich von Heussenstein nechal z důvodů placení daní sejmout střechu, kterou prodal. Další z majitelů, Alexander Wilhelm hrabě Wartensleben, využil v roce 1821 zdí hradu jako "kamenolomu" při stavbě hřebčína. Také sedláci z okolí využívali hradu jako zdroje stavebního materiálu pro své domovy. V roce 1833 získal hrad nového majitele, arcivévodu Rainera, vicekrále lombardsko-benátského. Ruina a okolní lesy jsou doposud v držení jeho potomků..