Castellcir

Na všech stranách má svislé skalní stěny. Všechny tři strany severovýchodního čela skalního suku jsou převislé. Skála má proto jméno La Popa (Záď). Útok ztečí tedy nepřicházel v úvahu. Skalní suk zaujímá vrchol horského hřbetu, který od severovýchodu k jihozápadu postupně klesá. Na severovýchodní straně je před ním ploché sedlo, terénní převýšení proto začíná několik desítek metrů od hradu. Jádro hradu bylo rozděleno na dvě samostatné části. Mezi nimi je ve středu dispozice obdélný dvoupatrový palác. Jeho délka odpovídá šířce hradní skály. Vstupní brána s půlkruhovým obloukem a ostěním je situována v úzkém západním čele paláce. Přístup k ní umožňuje kamenná rampa se schodištěm, přistavěná bočně ke skalní stěně. Valeně klenuté přízemí paláce o rozměrech 7.8 x 4 m sloužilo jako vstupní sál. Zdi sálu mají sílu 1,35 m (zdroj: https://ca.wikipedia.org/wiki/Castell_de_Castellcir). Na opačném východním konci sálu jsou dva protilehlé segmentové portály, jimiž se vstupovalo do obou částí horního hradu. Obvod hradu vymezovala kamenná hradba, která kopírovala okraj skalního suku. Hradba dosud navazuje na palác ve všech jeho nárožích. V čele severní části horního hradu stojí neorientovaná románská kaple svatého Martina na Skále (Sant Martí de la Roca), zmiňovaná od roku 1229. V současnosti je pustá a neudržovaná. Je to malá obdélná stavba s valenou klenbou. Plochý závěr kaple je na severní straně, přímo na okraji skály. Západní boční zeď má malé půlkruhové románské okno. Do kaple se vstupovalo půlkruhovým portálem. Jeho ostění bylo vylámáno a zbyl po něm jen otisk ve zdivu. Kaple byla postavena ve dvou stavebních fázích. Původně mohla být zamýšlena jako presbytář větší kaple, podobně jako na sousedním hradě Centelles. Byla totiž na jižní straně doširoka otevřená. Ke stavbě lodi asi vůbec nedošlo, takže kaple byla uzavřena pozdější zdí. Mezi oběma stavebními fázemi patrně neuplynulo moc času, jižní zeď má také malé románské okno nad vstupem. V první fázi dostala kaple kamenné okapové žlaby, ty byly během druhé stavební fáze zrušeny a částečně zazděny. Severní konec skalního suku má dnes výraznou trhlinu. Zlom prochází středem kaple, trhlina se projevuje v její severní a jižní zdi, klenba zatím drží neporušená. Hradní kaple stojí v čelech obou hradů Castellcir a Centelles. Mohly tak symbolicky chránit hrady před útokem. V obou případech pro ně bylo dost místa v chráněných zadních částech opevnění. Lidé v té době bojovali s Maury a maurská okupace většiny Pyrenejského poloostrova byla vryta hluboko v jejich paměti. I přesto že Maurové nehráli v historii obou hradů žádnou roli, je po nich pojmenován jeden hradní palác na hradě Centelles (Maurský dům) a nedaleká strážní věž (Maurská věž). Hradní kaple v čelech obou hradů mohly dávat příchozím najevo, že obyvatelé obou hradů jsou křesťané. Hrad Castellcir sloužil v novověku jako hacienda (venkovská zemědělská usedlost). Za tím účelem byly na obou stranách středověkého paláce postaveny obytné domy. Ty byly stejně široké jako hradní skála. Jejich boční zdi vznikly jako nástavba na původních hradbách. Severní jednopatrový dům měl velmi širokou sedlovou střechu. Po opuštění v polovině 20. stol. se velmi rychle rozpadl. Lépe dochovaný je dvoupatrový jižní dům haciendy. Jeho obvodové zdi stále stojí v plné výšce. Mezi ním a středověkým palácem jsou ve zdivu spáry. V přízemí jižního domu je zděná cisterna s klenbou. Podobná cisterna na hradě Centelles je datovaná do 15. stol. Jižně od hradu je pod skalním sukem předhradí s dosud stojící obvodovou hradbou. Zde je možno předpokládat hospodářské zázemí hradu. Vstupní brána byla na severu přímo pod skalním sukem. Cesta se pod západní stěnou skály dělila, nalevo byly schody do horního hradu a napravo vstup do předhradí. Další předhradí mohlo být také v sedle před hradem. Jsou zde patrné základové části hradby a minimálně jedno zděné obdélné stavení..

Hrad je v klášterních listinách zmiňován pod jménem Castellcirvio poprvé v roce 1014. V letech 923 a 1020 je zmiňován hrad Tennes. Mohlo jít o starší jméno hradu nebo o starší hrad na místě Maurské věže (1 km jihozápadně od hradu). V roce 1032 založil Gerard z Castellcir nový kostel sv. Ondřeje, který dosud stojí o samotě v lesích asi 2 km jihozápadně od hradu. Jeho syn Guillem Gerard ve svých listinách uvedl, že byl vychován v klášteře Sant Benet a že tamní opat Miró byl jeho příbuzný. Jeho otec Gerard zcizil Castellcir a některé další klášterní majetky. Guillem je proto v roce 1070 klášteru vrátil. V letech 1113-1120 odváděl Bertran z Castellcir dávky klášteru Panny Marie v l’Estany (přibližně 5 km severozápadně od hradu). Páni z Castellcir byli i nadále církevními vazaly, postupně ale získali reputaci místních rváčů. V roce 1228 je zmiňován Bernat z Castrociro. V letech 1269, 1287, 1294 a 1295 je výslovně uvedeno, že hrad i nadále patří klášteru v l’Estany. V roce 1294 jej dobyl a pobořil král Jakub II. Aragonský. Tehdejší majitel, Roger z Castellcir, totiž bojoval na straně pánů z Montcada proti biskupu z Vicu. Roger měl s církví neustálé spory. Lépe si nevedl ani Gilabert z Castellcir. V roce 1299 byl exkomunikován za vraždu dvou knězů. Roger a Gilabert poškozený hrad v roce 1300 opravili. O příměří mezi oběma stranami se postaral král. Gilabert a jeho synové Roger a Bernat měli v roce 1337 spory s Eimericem z Centelles, majitelem sousedního hradu. V červnu toho roku Eimeric hrad oblehl. V roce 1348 zemřelo mnoho členů rodu na mor. Hrad poté měnil majitele. Od roku 1383 jej držel Ramon z Planella. Členové tohoto rodu ale v 15. stol. přesídlili do Moià. Během Katalánské občanské války (1462-1472) král Juan II. hrad Peremu z Planella zkonfiskoval. Planellové jej ale po válce dostali zpět. Členové rodu se psali s přídomkem z Castellcir během celého 16. stol. V roce 1657 zbavil královský místodržící, markýz z Mortara, Joana Baptistu z Planella povinnosti udržovat na hradě královské vojsko. Z hradu se nakonec stala zemědělská usedlost místních farmářů, byl proto obýván až do poloviny 20. stol. Majetkem potomků rodu Planella zůstal do roku 1942, kdy jej koupil Enric Torelló i Cendra. V pol. 20. stol. byl hrad opuštěn a velmi rychle zpustl. Stejný osud potkal mnoho dalších zemědělských usedlostí ve Španělsku. Lidé přesídlili do pohodlí měst, odlehlé usedlosti, někdy i celé vesnice, nechali na pospas živlům..